Ludmila Vašková – malířka, keramička, zpěvačka vystavuje v Zubří na Petrohradě

Ve všech uvedených uměleckých profesích je bytostně propojena s Valašskem, které prostupuje celým jejím dílem a také jí samotnou. Právě na výstavu jejich obrazů pod názvem Zpěv andělů padla šťastná volba uvést 24. listopadu 2016 rekonstruovanou budovu Petrohradu v Zubří. Název výstavy obrazů Ludmily Vaškové zvolila sopranistka Marie Křenkové ze Zubří, která excelentním pěveckým, vystoupením vernisáž doprovodila.

Co bylo impulsem k uspořádání výstavy vašich obrazů na Petrohradě v Zubří?

„Výstavu jsme připravovali tři roky a impulsem k její realizaci byla ilustrace knížky Bacha na raracha, která námětově těží z valašských pověstí,“ řekla Ludmila Vašková.

Každý z vašich obrazů vypráví svůj příběh. Malujete ho cíleně, nebo se vyvíjí až v průběhu malování?

„Může to být tak i tak. Obojí je možné a tak se mi to v mé tvorbě také děje. Někdy mám svou představu, jindy jsem vedena objednávkou. Kolikrát nemohu dočkat, a hodně se těším, až budu mít klid a mohu začít malovat. Pokud jde o ilustrace, obvykle v klidu sedám, čtu příběh, který mám ilustrovat, přemýšlím, dělám si poznámky a nechávám všechno uzrát. Pak ovšem ta práce se štětcem není tak spontánní.“

Převažuje ve vaší tvorbě čertovské, nebo andělské téma?

„Řekla bych, že se snažím obojí trochu vyvážit. Je pravda, že čerti kolikrát sami tu svou čertovskou pověst trošku kazí tím, že nejsou až tak zlí a mnohdy je znát, že v sobě mají skryté i dobré myšlenky. Ostatně právě takové jsou i mé ilustrace knížky Bacha na raracha.“

A jak si na tom stojí ve vaší tvorbě zbojníci?

„No, k tomu jsem se prozatím moc nedostala, i když jsem už jednou dělala nějaké ilustrace. Je to velké téma, velice dobře zvládnuté jinými autory. Takže se do této oblasti s velkým nadšením nehrnu. Musela bych k tomu nastudovat hodně věcí. Ale je to pěkná představa pro nějakou imaginaci. Zato studánky, víly a bájné bytosti jsou v mé tvorbě často zastoupeny, dostala jsem se k nim docela blízko díky Dankovi Drápalovi.“

Které téma je vám nejbližší.

„Vůbec neumím určit takové to nej. To bývá různé. Někdy je to třeba pocit ze setkání s lidmi. Nebo po nějakém prožitku, který je důležitý nejen pro mne, ale celkově pro nás lidi. Takže mám v sobě jakousi informaci, která se chce dostat na povrch. Tehdy obyčejně začnu spontánně malovat. A je úplně jedno, jestli je to například nádoba s motivem – jako keramička mám totiž nádoby z hlíny a z porcelánu ráda. Jindy přijde taková chvilka, že maluju první co mě napadne, jen si nechám trošku projít hlavou tu barevnost, která je jakoby spojena třeba s určitou osobou. Takový obraz pak mám hodně ráda.“

Jste na některém svém akvarelu vyobrazena?

„To nevím, ale mezi těma čarodějkami bych se klidně mohla objevit.“

Každý váš obrázek má svůj příběh, který se vyvíjí, vstupují do něj další postavy a další příběhy.

„Je to tak. Je to důležité pro mě. Vím, že není nutné nahodit některé obrazy a la prima, což se obvykle děje, když se rozhodnu ihned malovat. Jindy mám při malování pocit klidu, který je výborný pro soustředění – a vlastně i pro posílání očí dál za obzor a tam hledání dalších možností. Mám ráda takové nespoutané téma, kde si to mohu dovolit. Maluju obraz jak to cítím, co tam v mých očích prostupuje, nenechávám tam žádné hluché místo. Malovat takové obrazy mám dost ráda, protože trošku víc vyprávějí. Nejsou jen takové lapidární. Ovšem jindy jsou zase dobré a nutné právě  ty lapidární.“

V závěru vernisáže přišlo na řadu i osobní vyznání malířky Ludmily Vaškové.

„Jsem vděčná těm, kteří mne přivedli k výtvarnému umění, k práci s hlínou, k hudbě. Jsem vděčná pracovitým rodičům. Učitelům, kteří mně ukázali krásu ilustrace starých grafických technik. Jsem vděčná za setkání s dobrými lidmi, sochaři i s těmi, kteří sedí u hrnčířského kruhu. Nikdy nepřestanu obdivovat výtvarný projev Antonína Strnadla, Jiřího Trnky, Adolfa Borna a mnoha dalších. Velkým příkladem je pro mne Miloš Šimurda, pozorovatel života a velmi oduševnělý umělec v oboru akvarelu. Velký význam měl pro mne pan doktor Jaroslav Štika, který mne přizval do pěveckého souboru Polajek, a ukázal cestu do světa lidových písní a rožnovského muzea, které mne stále fascinuje a je mně ctí pro tuto organizaci pracovat. Vážím si manželovy pomoci a jeho neúnavné práce na našich společných úkolech.A mívám-li někdy pochybnosti o smyslu výtvarné práce, zvláště v současné zrychlené době, motivované především ekonomicky, honem pomyslím na dávné vzory. Věřím, že harmonie a krása prostředí, ve  žijeme, jakož i mnohé jiné kulturní prožitky, jsou pro člověka natolik významným zdrojem inspirace a pozitivní energie,  že není možné se jich vzdávat, byť by šlo jenom o útulný domov, záhon květin, originální novoročenku, či malovaný hrnek.“

Prosincová výstava akvarelů, ilustrací, grafiky a keramiky Ludmily Vaškové v Zubří ve výstavní galerii Petrohrad se setkala se s živým zájmem návštěvníků a byla velmi úspěšná.

text a foto © Richard Sobotka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *