Ruční pumpy a jejich starobylý půvab – aneb o vodě, studnách, pumpách a pumpařích

Studny, čerpání vody a vodovodní sítě
Pumpy na čerpání vody ze studní zůstávají v období vodovodních sítí mnohdy na okraji zájmu a nepovšimnuty. V koutě zahrady, poblíž stavení často působí jen jako dekorativní prvek. Bývají v jejich blízkosti vysazeny keře nebo květiny a spolu s obyčejnou pumpou na vodu jsou přeměněny na romantické a klidové zákoutí. Některé z nich jsou však pořád v provozu, ale voda ze studní je převážně využívána především pro zalévání zahrádek a zeleninových záhonů.

Ještě v polovině 20. století nebylo zejména na vesnici téměř stavení, které by nemělo vlastní studnu s ruční pumpou v její nadzemní části. Bývaly také studny obecní, a to i v menších městech, měli k nim přístup všichni, kdo neměli vlastní zdroj vody či vlastní studnu.
Prvé vodovody se budovaly už na začátku 20. století. Od pramenů na výšinách byla voda vedena vrtaným potrubím z borovice do níže položené budovy.

Ve velkých městech však byly budovány komplexní vodovodní sítě a ve druhé polovině 20. století byly zřizovány nejen ve městech, ale i na vesnicích. Právě tehdy se voda stala obchodovatelným zbožím a odběratelům byla účtována nejen vodné za odběr, ale po vybudování kanalizačních sítí také jako stočné.
S rozvojem vodovodních sítí přestaly být studny využívány, ale většinou ne rušeny. Jsou uchovány jako důležitý náhradní zdroj vody. A jejich nadzemní část, včetně pumpy, tvoří dekorativní doplněk zahradního zátiší.
S vodou snadno dostupnou prostým pootočením vodovodního kohoutku si mnohdy neuvědomujeme, jak důležitá je voda pro život rostlin, zvířat i lidí. Bez vody život neexistuje.

Voda v oceánech – povrchová voda – hydrologický cyklus
Voda patří mezi nejcennější suroviny, je základní podmínkou existence života na Zemi ve všech jeho formách a rozvoje lidské civilizace. Voda je nezbytná i pro lidský organismus. Lidské tělo se přibližně skládá ze 70% vody.

Na rozdíl od vyčerpatelných zdrojů patří mezi doplnitelné zdroje, neboť přírodní voda je v neustálém koloběhu, je součástí tzv. hydrologického cyklu.
Voda je nejrozšířenější látka  na Zemi – pokrývá 71% zemského povrchu. Celkové množství vody na Zemi ve všech jeho formách se odhaduje na 1 500 milionů kilometrů krychlových.

Všechna voda má původ ve světových oceánech, odkud se vypařováním dostává do atmosféry, formuje tam oblaka, které se prostřednictvím vzdušných proudů  dostávají nad kontinenty. Po kondenzaci vody a změnou teploty dochází ke srážkám (jsou pevné nebo kapalné), které se částečně dostávají i nad zemský povrch. Po vyplnění prohlubenin a pórů pod zemským povrchem, kde se voda hromadí, posléze začne vystupovat na povrch v podobě pramenů a proudit ve směru sklonu terénu. Takto jsou vytvářeny toky a jezera, které tvoří tzv. povrchovou vodu.

Část podpovrchové vody infiltruje pod zemský povrch, odkud se může znovu přímo vypařit nebo naopak prosakovat níž, až konečně v určité hloubce vyplní v horninovém prostředí všechny volné prostory. Tam vytváří tzv. podzemní vodu. Povrchová voda teče směrem k mořím, kam po složité cestě směřuje i podzemní voda. Takto se celý hydrologický cyklus uzavírá.
Část povrchových vod se odpařuje, vrací se do atmosféry ještě před dosažením oceánu a vytváří tak malý hydrologický cyklus.

Do hydrologického cyklu zasahuje člověk výstavbou vodohospodářských staveb, vodních nádrží, energetických děl, závlahových soustav, odvodňovacích systémů a zejména znečišťováním.
Lidstvo používá hlavně povrchovou vodu (průmysl, zemědělství, přímá spotřeba, doprava, výroba energie). Podzemní voda se používá především pro zásobování obyvatelstva, pro průmysl a zemědělství, jako termální voda i k vytápění.
Vodu rozlišujeme na pitnou, surovou, užitkovou vodu apod.
Zásobováním vodou, její úpravou pro pitné účely, i čištěním vod pro použití, se zabývá vodárenství.

Množství vody v oceáně  je za posledních 500 milionů let stejné. Z toho vyplývá, že i v hydrologickém cyklu je neustále v oběhu stejné množství vody.
Oceány pokrývají asi 70% zemského povrchu. Žádná jiná planeta ve sluneční soustavě takové množství vody nemá.
Pět oceánů je spojeno dohromady a lze je považovat za jednu oceánskou hmotu. Jejím studiem se zabývá oceánografie.
Právě v oceánech se nachází asi 97% dostupné vody na světě. Na sladkou vodu připadají cca 3% (z toho je víc jak 75% zamrzlých v ledových příkrovech). Většina zbývající vody (asi 22%) je podzemní voda pod zemským povrchem.
Poměrně malé množství vody  obsahují jezera, řeky a půda.

Studny a studnařství
Studny měly a stále mají velký význam pro zásobování vodou.
Oproti tomu je studánka pramenný vývěr, tedy místo, kde voda sama přirozeným způsobem vyvěrá na zemský povrch.
Studny byly budovány již od starověku. Ve starém Egyptě se studny také vrtaly primitivními ručními zařízeními mnohdy i do značných hloubek. Ve středověku se mnohé studny kopaly nebo i hloubily hornickým způsobem. Například na hradech, postavených ze strategických důvodů na výšinách kopali studny i za cenu velkých nákladů tak hluboko, dokud na vodu nenarazili, protože tyto studny sloužily jako důležitý zdroj vody v případech obléhání. Například na hradě Hukvaldy byla studna vykopána až do hloubky 150 metrů, aniž by narazili na vodu a problém s vodou tam nakonec vyřešili prokopáním šachty k řece Ondřejnici, jejíž vodu takto do hradní studny přivedli.

Hloubením studní se zabývá odborná profese zvaná studnařství. Práci řídí zkušený studnařský mistr, který se vyučil studnařskému řemeslu a pracoval alespoň dva roky jako studnařský pomocník při studnařském mistrovi. Studnařské práce může vést i stavební inženýr, technik stavitel, případně zednický mistr.
Studna je obvykle válcovitého dutého tvaru, zapuštěná do zvodněné vrstvy a slouží k jímání a odběru podzemní vody.
Studny bývají kopané, ale i vrtané. Podle konstrukčního řešení a způsobu stavby rozeznáváme studny šachtové, vrtané, rourové a radiální.
Šachtové studny mají průměr 1 až 8 m a hloubku 5 až 15 m, ojediněle až 30 m. Podle způsobu výstavby mohou být kopané a spouštěné. Kopané studny se budují zejména v soudržných horninách. Jejich plášť je buď z ostře vypálených cihel (zvonivek), nebo z betonových skruží.
Spouštěné studny se budují shora po 2 až 3 metrových pásech, skruže jsou nejčastěji z ocelobetonu (v minulosti i z cihel). Skruž klesá do hloubky působením vlastní hmotnosti při současném vybírání zeminy a podezdívání pláště. Spodní část studnového pláště má ostří, které umožňuje snazší vnikání do hloubky. Dolní část studnového pláště má vtokové otvory, kterými vniká voda ze zvodněné vrstvy do studny.
Vrtané studny se budují do předem vytvořených vrtů. Mají zpravidla menší průměr než šachtové studny a je možné je budovat i do velkých hloubek (100 až 200 m i víc).

V antickém období byly studny předmětem architektonického a uměleckého ztvárnění. Každé řecké město mělo veřejnou studnu krytou a ozdobenou. V Římě a v římských provinciích bývala voda od pramene vedena akvaduktem, bohatě umělecky ztvárněném. Z Orientu převzali Římané zvyk umisťovat do atrií obytných domů ozdobné fontány a tuto tradici převzala Byzance. V nádvořích starokřesťanských kostelů sloužily vhodně upravené studny jako očistné koupele. V ranném středověku bývaly studny zřizovány zejména v klášterech.

S rozvojem měst vznikaly městské fontány. Nejkrásnější fontány se zachovaly z období renesance a baroka. V renesanci byly městské fontány často doplněné sochou. V baroku se fontány vyvinuly ve velkorysé architektonické útvary s kaskádami, vodotrysky a bohatou sochařskou výzdobou.
Mnoho fontán z 19. a 20. stol. slouží podnes.

Ruční pumpa – aneb stojanové ruční čerpadlo
Ještě v polovině 20. století poutníka potěšilo, když v horkém dnu dorazil do vesnice a mohl se osvěžit a zdarma napít z obecní studny.

Pumpa je mechanický stroj, který dodává kinetickou, potenciální, nebo tlakovou energii tekutině, která skrz něj protéká.
Vodu ze studny můžeme také čerpat pomocí motoru, například elektrickým čerpadlem.
Místo pro pumpu je potřeba zvolit především podle hloubky ze které bude voda čerpána.
Při instalaci pumpy je nutné technicky vyřešit odtok nevyužité vody, která z pumpy při čerpání odteče, do kanalizace nebo trativodu, aby nemohla pronikat z terénu do neutěsněné studny a znečisťovat ji.

Ruční pumpu nazývají výrobci jako stojanové ruční čerpadlo. Taková pumpa vyžaduje minimální údržbu a je téměř nezničitelná. Její stylový design se navíc stává ozdobou dvora či zahrady. Je to nestárnoucí pomocník nejen v zahradách rodinných domků, ale také u chat bez elektrického proudu. A vždy je dobrým řešením při doplňkovém čerpání vody z vlastní studny, především pro zalévání, ale není vyloučeno ani její využití pro čerpání pitné vody.

Pro správný výběr pumpy je důležitá zejména hloubka z níž bude voda čerpána. Nasávací koš musí být umístěn tak, aby bylo vyloučeno nasávání kalu ze dna studny. Přitom je třeba brát v úvahu možný pokles vody, například v období déle trvajícího sucha, až na úroveň půl metru nad dnem studny.

Je také nutné těleso těžké pumpy důkladně ukotvit na studniční poklop, aby se pumpa při pumpování neviklala a nenakláněla.
Při instalaci pumpy je kladen důraz na správné odvodnění samotné pumpy, které umožní snížit hladinu vody z části potrubí až do nezamrzající hloubky, jinak by mohla pumpa při silnějších mrazech popraskat.
Sací výška je ca 6 metrů. Stojanovým ručním čerpadlem NP 75 lze načerpat 28 litrů vody za minutu, pumpa NP 90 dodává 40 litrů vody za minutu.
I přes téměř nekonečnou trvanlivost je potřeba o studny a pumpy pečovat. Údržba pumpy se omezuje na občasné promazání čepů vahadla vazelínou, aby vrzající čepy zbytečně nezatěžovaly pohyb pákou a nedocházelo k opotřebení dílů.

V České republice je asi 86% obyvatel zásobováno vodou z veřejných vodovodů. Zbývajících 14% obyvatel je odkázáno na vodu z domovních nebo veřejných studní.
V obchodech jsou prodávány balené stolní vody.

Podle odhadů je v České republice přes 750 tisíc domovních studní a skoro 20 tisíc veřejných studní. Více než 75% vody ze studní však neodpovídá hygienickým požadavkům nejméně v jednom ukazateli.
Všechny studny vybudované po roce 1955 musí mít stavební a vodohospodářské povolení.
Před budováním nové studny je nutné zaznamenat stav hladiny a hloubky dna okolních studní, aby novým odběrem nedocházelo k ovlivnění již vybudovaných sousedních studní.
Důležitá je vydatnost vodního zdroje. Pro obytnou jednotku se 4 – 5 obyvateli s průměrnou spotřebou 150 litrů na osobu a den považuje se za minimální přítok (vydatnost zdroje) 30 – 50 l za hodinu.
Studny je třeba chránit krytem před znečištěním. Kryt nesmí být vyroben ze dřeva, musí být zajištěn proti posouvání a musí zamezit vnikání jakýchkoliv nečistot do studny.


Plocha kolem studny do vzdálenosti 10 metrů nesmí být jakkoliv znečišťována a nesmí tam být prováděny činnosti, které by jakkoliv mohly zhoršovat jakost podzemní vody. Doporučuje se tento prostor zatravnit a příchod ke studni vydláždit.
Dvakrát do roka by měl být proveden rozbor vody ze studny.
Při kontaminaci vody zdroj nákazy asanovat, aby do studny nevnikaly nečistoty. Při bakteriální závadnosti vody studnu desinfikovat (Chlornan sodný, Savo, Chloramin B.)

Podnes jsou studny také na veřejných prostranstvích. Většinou bývají opuštěné, doslova bezprizorní. Jsou opředené pavučinami a pověstmi, že kdysi v nich byla dobrá voda, ale mají už jen naprázdno vrzající rameno studny.
Pokud však taková pumpa funguje, měla by být označena tabulkou zda je voda pitná (i s uvedením data posledního rozboru), či závadná.

Antonín Kunz – muž, který s pumpami dobyl svět
Zakladatelem první moravské továrny na vodovody a pumpy byl Antonín Kunz (1859–1910). Tento plzeňský rodák a vyučený zámečník přišel do Hranic v roce 1883. V té době mu bylo pouhých čtyřiadvacet let.

Proč právě do města známého jako Hranice na Moravě není známo, ale jisté je, že jako zdatný řemeslník si v domě čp. 355 zřídil živnost pod názvem Antonín Kunz, výroba a oprava hospodářských strojů. Rok poté dům koupil a jako pětadvacetiletý se oženil.

Rok 1884 byl pro Antonína Kunze významný i tím, že se ve svém podnikání začal specializovat na vodní čerpadla. Byl to podnikavý muž a v krátké době dovedl svůj podnik První moravská továrna na vodovody a pumpy mezi přední firmy v Rakousku-Uhersku.

Všímavý mladý muž hodně cestoval po Evropě, poznával co je v tomto oboru nového, zajímavého a účelného a využíval to ve své firmě.

V Hamburku mu u firmy Filler doslova učarovalo větrné kolo. Koupil ho a s pomocí vedoucího konstrukční kanceláře firmy ing. Karla Pašky pokusně zkombinoval s americkou konstrukcí větrného motoru. Tak se Antonínu Kunzovi podařilo vytvořit unikátní konstrukci vlastního větrného kola, které zanedlouho proslavilo Kunzovku – jak se jeho továrně familiárně říkalo –  po celém světě.

Kunzova továrna vyráběla větrná kola zpočátku dřevěná, pak s využitím oceli v celkem devíti modifikacích a v průměrech od 3 do 10 metrů.
V té době už to byla První moravská továrna na vodovody a pumpy Antonín Kunz.
Podnik proslul zejména výrobou větrných motorů jako zdroje pohonu čerpadel a dodávkami napajedel a čerpadel do oblastí zemědělství. V 90. letech 19. století Kunzova firma ovládla rakousko-uherský trh s větrnými motory, čerpadly a vodovodní armaturou. Své výrobky vyvážela i do Ruska, Bulharska, Turecka, Sýrie, Egypta.
Kromě výroby čerpadel také projektovala a montovala obecní i průmyslové vodovody, které postavila v 910 obcích a 146 městech.

Jednoduché čerpadlo – vodní trkač
Úspěch měly i vodotěsné stroje, tzv. trkače. Pomocí tohoto jednoduchého čerpadla lze dostat užitkovou vodu i bez pomocí elektřiny poměrně velmi vysoko od proudícího vodního zdroje.
Vodní trkač využívá kinetickou energii proudící vody. Proud vody je pravidelně uzavírán trkacím ventilem. Vzniklé rázy slouží k čerpání vody přes výtlačný ventil do výšky několikanásobně vyšší, než je rozdíl hladin vody, která trkač pohání.

Vodní trkač: 1. Přívod – přívodní potrubí; 2. Výtokový otvor; 3. Odtok – výtlačné potrubí; 4. Trkací ventil; 5. Výtlačný ventil (zpětná klapka); 6. Tlaková nádoba.

Trkací ventil (4) je umístěn při výtoku z čerpadla a uzavírá z vnitřku výtokový otvor (2). Tento otvor je obrácen směrem vzhůru. Ventil je zatížen závažím tak, aby byl právě překonán tlak vody, a ventil se otevřel. Po několika okamžicích dosáhne voda takové rychlosti, že uzavře i zatížený trkací ventil. V náhle uzavřeném potrubí s rychle proudící vodou stoupne tlak. Ten překoná tlak vody ve výtlačném potrubí (3), otevře výtlačný ventil (5) a malé množství vody pronikne do tohoto potrubí. Po odeznění rázu se uzavře výtlačný ventil, hmotnost závaží přemůže tlak vody na trkacím ventilu, ten se otevře a cyklus se může znovu opakovat.

Za výtlačným ventilem bývá obvykle tlaková nádoba (lidově nazývaná též hruška, nebo větrník) se stlačeným vzduchem (6), která tlumí rázy vznikající ve výtlačném potrubí (3).

Přímým předchůdcem trkače, vynalezeného už roku 1772 Johnem Whitehurstem z hrabství Cheshire ve Velké Británii, byl ručně ovládaný pulsní motor (pulsation engine), poprvé instalovaný v Oultonu v Cheshire. Čerpal vodu do výšky 4,9 metru. Druhý postavil roku 1783 v Irsku. Svůj nápad však      nedokázal prakticky využít a ani ho nepatentoval, podrobnosti konstrukce se nedochovaly. Ví se jen, že už k chodu používal tlakovou nádobu – zásadní součást pozdějších trkačů.
První automaticky pracující trkač úspěšně sestavil roku 1796 Francouz Joseph Michhel Montgolfier (známější jako spoluvynálezce horkovzdušného balónu). Využil jej pro čerpání vody ve své papírně ve Voiron. Matthew Boulton jeho jménem v Británii roku 1797 princip trkače patentoval. Synové J. M. Montgolfiera získali na vylepšenou verzi trkače britský patent roku 1816..Roku 1820 získal patent spolu s Whitehurstovým návrhem inženýr JostahEaston, který se tou dobou právě přestěhoval z rodného Somersetu do Londýna.
Eastonovu firmu zdědil synJames (1796–1871). Pod Jamesovým vedením firma vzkvétala a během devatenáctého století se postupně stala jedním z nejvýznamnějších strojírenských podniků ve Spojeném Království s největší továrnou ve městě v hrabství Kent v jihovýchodní Anglii. Specializoval se na stavby vodárenských zařízení, kanalizačních a zavlažovacích systémů po celém světě. Ve velkém dodával na trh rovněž trkače, které zásobovaly vodou domy, farmy i celé obce. Některá z jeho zařízení pracovala ještě v roce 2004.
Firma byla uzavřena roku 1909, ale v obchodování s trkači pokračoval James R. Easton. Od něj v roce 1929 převzal výrobu Green Carter z Winchesteru v hrabství Hampshire, dodnes známý výrobou a instalací proslulých trkačů Vulcan a Vacher.
Vodu z trkače lze vytlačovat do jímací nádrže. Výškový rozdíl (až pětadvacetinásobek) závisí na spádu přiváděné vody (m), jejím průtoku (v litrech za minutu). Teoreticky je možné při spádu 1-2 metry dopravit vodu do výše až 10-15 m. Nejedná se o závratné množství vytlačené vody, jde okolo deseti procent průtoku skrz trkač. Ale i pár litrů neustále čerpaných je ohromné množství vody pro zahradu nebo zvířata.
Vodní trkače jsou i v současnosti v prodeji a lze je získat pomocí internetu.

Stavební projekty továrníka Antonína Kunze
Pod dojmem podnikatelských úspěchů se začal Antonín Kunz pouštět do stavebních projektů, které počátkem 20. století přivedly firmu do finančních potíží. Roku 1892 koupil dům čp. 328 i s okolními pozemky a postavil na nich tovární budovy. Roku 1897 nechal také postavit v pseudobarokním slohu podle projektů pražských architektů Josefa Pokorného a Jana Kříženeckého impozantní administrativní budovu závodu, která zároveň sloužila jako obytná vila.

Značné investice rovněž spolykala stavba napodobeniny středověkého hradu, nazvaná Kunzov, kterou nechal v letech 1907-1908 postavit mezi obcemi Radíkov a Hrabůvka severně od Hranic.
Tato rozmařilost se až dosud úspěšnému podnikateli nevyplatila. Bez finanční rezervy se firma vzápětí zadlužila soudními spory kvůli špatné kvalitě obřích motorů Samson. Po neúspěšném soudním ohledání zříceného větrného motoru Samson v Petrovicích u Benešova se Antonín Kunz pokusil o sebevraždu a krátce na to 30. 8. 1910 v nemocnici v Benešově zemřel.
Pohřben je v Hranicích na Moravě stranou města na malém hřbitově U kostelíčka, kde má impozantní pomník. Pohřbena je tam i jeho žena Ludovika (1881-1965), a syn Antonín Kunz, diplomovaný inženýr (1904-1965).

Po smrti továrníka Antonína Kunze došlo k úpadku firmy
Z iniciativy tehdejšího starosty Hranic JUDr. Františka Šromoty byla firma roku 1912 zachráněna přeměnou na akciovou společnost s názvem „Ant. Kunz, továrna na vodovody a pumpy, Hranice“. Díky válečným zakázkám se udržela a přetrvala dodnes pod názvem Sigma pumpy Hranice.

Po druhé světové válce byla firma znárodněna a pod názvem Sigma Hranice byla až do roku 1990 největším průmyslovým závodem v Hranicích.
Na její tradice v současnosti navazuje společnost „Sigma pumpy Hranice, s. r. o.“ Dodávky čerpadel směřují do oblastí potravinářství, chemie, petrochemie, hutnictví, těžké strojírenství, těžba surovin.

 Firma pokrývá potřeby tuzemského trhu a čerpadla vyváží mimo jiné do evropských zemí, zemí bývalého SSSR, Asie a oblasti středního a blízkého východu. Na vyráběná čerpadla firma zajišťuje výjezdovou servisní činnost  a uvádění čerpadel do provozu, u starších typů čerpadel provádí generální opravy. Zaváděním nových technologií ve výrobě a používáním nejmodernějších programů v oblasti konstrukce čerpadel, vychází firma vstříc novým trendům ve výrobě čerpadel. Disponuje týmem vysoce kvalifikovaných dělníků a techniků, kteří zásadním způsobem ovlivňují technickou úroveň a kvalitu výrobků a šíří ve světě dobré jméno značky SIGMA.

Cílem společnosti je poskytovat co nejkomplexnější služby v nejkratších možných termínech a ve špičkové kvalitě.

Hrad Kunzov – továrníkova touha po šlechtickém titulu
Hrad, hrádek nebo zámek, jak se Kunzov označuje, není masivní nebo bizarní hrad, ale romantická napodobenina hradu, či skutečně snad hrádku, protože není nijak rozlehlý a ani nedobytný.

Znalci z NPU jej označují za pozoruhodnou stavbu. Ale také se o hrádku vyjadřují, že jde o stavbu, která je ojedinělým příkladem romantizujícího obytného sídla jakožto výrazu stylizace kapitalisty do role a životního stylu středověkého aristokrata.

Kunzov tvoří šestiboký areál obehnaný kamennou zdí s věží. V každém rohu se nachází frankovací věž či arkýř, místy jsou okna s gotickými oblouky. Vstupní bránu střeží dvojice kamenných lvů se znaky Moravy a Slezska, v atice brány je znak Čech. Hrádek je ozdoben několika reliéfy, například čertů a draků.
Ke štukové dekoraci uvedl Tomáš Pospěch: Bohatá figurální štuková výzdoba hrádku je inspirační směsicí anglického černého románu a pohádek, alegorický program je však výrazně pročeský. Lvi po stranách portálů nesoucí svatováclavskou korunu a štíty s erby Čech a Moravy, nebo socha Jana Žižky z Trocnova zcela odpovídají českému image Kunzovy firmy.
V jednom vyjádření se pak uvádí, že se jedná o mimořádnou kulturní památku, která nemá díky své unikátní architektuře ve světě obdoby. V roce 2007 byl hrad Kunzov zapsán na seznam kulturních památek.

Hrad Kunzov nalezneme v podhůří Oderských vrchů, cestou z Hrabůvky do Radíkova, je také zaznamenán v automapě. Stavba proběhla v letech 1907-1908 a původně byla uváděna jako hájenka, ale šlo o romantické šlechtické sídlo a byla tak logickým vyvrcholením továrníkovy snahy o povýšení do šlechtického stavu.  Hrádek pojmenoval jako Kunzov. Pozoruhodná romantická stavba sloužila v prvopočátcích jako letní sídlo Kunzově rodině.
Po smrti Antonína Kunze zdědil hrad Kunzov nezletilý syn Antonín Kunz (nar. 1904), který hrad v roce 1930 prodal revírníkovi Františku Hrubému. V roce 1961 předal Místní národní výbor v Radíkově hrad do správy podniku Moravia, který v areálu vytvořil pionýrský tábor. Na neudržovaném hrádku se měnili správci, což stavbě neprospívalo. V roce 1994 koupila vnučka revírníka Hrubého zchátralý hrad Kunzov od Slezanu Frýdek-Místek, už za dva roky ho prodala firmě Fremax Hranice, která chtěla vytvořit v hrádku reprezentativní firemní prostory. V roce 2006 však firma Fremax Hranice hrad Kunzov prodala a poté se zde vystřídalo ještě několik majitelů.
Poslední majitel má v úmyslu provést rozsáhlou rekonstrukci hradu a jeho okolí. V hradních prostorách by mělo vzniknout ubytování, wellness, středověká krčma a zábavní park pro rodiny s dětmi.

Mnohé studny slouží i v současnosti a spolu s ručními pumpami vytvářejí na zahradách, dvorcích i volných prostranstvích romantická zákoutí. 

Text © Richard Sobotka, foto, reprofoto archiv © Richard Sobotka, Vladimír Bartošek

Prameny:
Zdroj: Pyramída, encyklopedický časopis moderného člověka. Vydal Slovenský ústredný výbor Socialistickej akadémie ČSSR vo vydavateľstve Obzor, n. p., 1985.
Webové stránky:  www.hrady.cz, zámek Kunzov, Radíkov.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *