Černohorské sluncebraní – básnická sbírka Evy Kotarbové

Ostravská básnířka Eva Kotarbová pro sebe objevila Černou Horu před více jak dvaceti lety. Obrazně řečeno kapesní zemičku – Černou Horu – charakterizuje vertikála s nejvyšší horou Bobotov Kuk (pohoří Durmitor – 2523 m) a horizontála s 294 km jadranského pobřeží. V tomto prostoru žije o něco víc než půl milionu obyvatel na rozloze, která by zabrala o málo víc než polovinu Moravy.Délka státní hranice je 614 km, z toho je 294 km pobřeží se 73 km kvalitních pláží, kde se plavání v mořském zálivu může stát vášní. Úřední řeč srbština, hlavní město Podgorica (168 000 obyvatel). Od roku 2006 je samostatným státem Evropy s názvem Republika Černá Hora (Republika Crna Gora).

Eva Kotarbová, profesí učitelka, dříve knihovnice, televizní redaktorka, tisková mluvčí a stále novinářka se touto malou zemí nechala inspirovat, po léta se v ní ukládaly tam prožité pocity a letmá setkání s lidmi. Ty se ale teprve v loňském roce proměnily ve verše a básnickou sbírku Černohorské sluncebraní, která vyšla v září 2017. Možná se to stalo také proto, že do Černé hory neodjela před rokem na obvyklou dovolenou.

„Verše píšu jen občas, až když mne k tomu samy přimějí,“ vyznává se autorka. „Když se odkudsi přihrnou, pak si s nimi tu a tam hraji a nutím je, aby se přizpůsobily dalším pocitům či nápadům. Někdy je i léta přemlouvám, aby zůstaly schované v počítači, až konečně neposlušné verše pustím do světa a věřím, že si mezi lidmi najdou společníky.“

Poslední básnická sbírka Evy Kotarbové přiměje čtenáře účastnit se slunečního chvění v „černohorském sluncebraní“, zaposlouchat se do zpěvu jantarově zbarvených vln Jadranu, až k závrati zaklánět hlavu při pohledu na tamní štíty hor, vychutnat šálek kávy v restauraci obce Bečiči-Rafailoviči, nebo se pod skalním útesem brát úzkým chodníkem k další z budvanských pláží a při pohledu na malou želvu přemýšlet, jak rychle pomíjí čas našeho žití.

Je to poezie plná vteřinových postřehů a jadranským sluncem projasněných obrazů. Je úchvatné plavat pro sny v bečické zátoce v přátelském obejmutí slunce, jindy uvázat očima krajinu do uzlíčku, brzy nad ránem se účastnit výprodeje samoty, být při tom, když pod slunečníky střemhlavě létají žádoucí pohledy, a nepromarnit okamžik chrliče magických stínů, aby ze všeho zůstaly saténové šupinky pravd, které lze nalézt jen v srdci. A jindy je to také „Čekání na slunce, až si zčervená k západu“ či „Čekanje na sunce, da pocrveni prema zapadu“, jak vybrané verše do srbštiny přeložila Ing. Ivana Hradski-Kopcová, žijící v Rožnově pod Radhoštěm.

K trojrozměrné „kapesní“ zemičce Černé Hoře jsi svou poezií přidala rozměr čtvrtý – pocitový. Čím nejvíc tě právě tato země okouzlila?

,,To se mi těžko vyjadřuje prozaicky. Snad se to podařilo v mých verších. Okouzlila mne nejdříve přírodou – mořem i horami, později historií, kde nechybí urputná snaha být samostatným státem. I tam se kdysi odehrávaly dlouhá léta trvající boje namířené proti osmanským uchvatitelům. A nejen ty. V historii Černé Hory se vlastně odrážejí všechny důležité historické mezníky, jež se projevily v celé Evropě. Je zvláštní, že právě tuto malou zemi nepominuly. Je jedinečná a byla nepřehlédnutelná třeba před 1. světovou válkou, kdy rodina tamního krále byla spřízněna s ruským carským dvorem a italským královským rodem. Na mém okouzlení se podílí i současnost země. Mám ráda rušná přímořská města, v nichž je lidské hemžení od rána a téměř do dalšího. Najdeš tam místa, kde tě hladí ticho a jiná, co tě hudbou deroucí se z kaváren a barů vytrhnout z romantické nálady (jakou tam asi poznal anglický básník lord G. G. N. Byron v 19. století) a přenesou do jiné pocitové dimenze.“

Je to země plná kontrastů. Třebaže není členem Evropské unie, používá jako měnu euro. Je v tomto ohledu „evropštější“ než Česká republika, která se řadu let přijetí evropské měny brání?

„Černá Hora je blízko vstupu do Evropské unie. Ovšem já jsem ji nikdy nehodnotila a nebudu přes používání euro. Srovnávat s Českem asi nelze. Jde tu o dvě velikostí podstatně rozdílné ekonomiky, které se různým způsobem musely od 90. let minulého století vyrovnávat s ekonomickou i politickou situací a to patrně vyústilo v odlišný dopad i na současnou měnu obou států. V Černé Hoře se po nějakou dobu, a až do r. 2002, platilo německými markami. Patrně bylo přijetí eura i v souvislosti s jeho zavedením ve stejnou dobu ve Spolkové republice Německo.“

Budva

Všude na světě jsou pro utváření dojmu rozhodující lidé, jací jsou Černohorci?

„Ti, s nimiž jsem se setkala, byli vždy usměvaví, ochotni rychle splnit moje nároky. Kolem r. 1997 se prodavači v restauracích a obchodech snažili učit česká slovíčka, na vývěsních tabulích byla menu v českém jazyce, měla jsem proto pocit, že nás berou jako vzdálené a hodné příbuzné. Později se na uvedených místech začala objevovat ruština. Přibylo ruských rekreantů a ovšem také investorů. V posledních letech jsem měla trochu dojem, že černohorští obchodníci více nadbíhají těm majetnějším turistům – z Ruska i odjinud. To je ovšem všude ve světě. Odpadá romantika pohledu na cizince, váží se movitost. Neplatí to ovšem pro každého člověka.“

Pevnost na Kotorem

Z míst, kam se chceme vrátit si obvykle bereme nějakou drobnost na památku, třeba kamínek, co sis přivezla z Černé Hory?

„Kamínků a kamenů z černohorských pláží mám několik. Většinou jsou temně zelené. Pocházejí z jedné skály, která se nachází v Rafailoviči. Její úlomky opracovává moře do nejrůznější tvarů. Našla jsem i téměř srdíčko. Nejrůznější mušle jsou dalšími mými oblíbenými suvenýry.“

Takže – kdy zase do země Monte Negro? Nebo snad někam jinam?

„Plánuji opět pobyt v Budvě a už se nesmírně těším na procházky a výlety kolem ní, nejsem totiž plážový typ, ale polykač turistických kilometrů. Už před sebou při zasnění vidím například cesty a cestičky kolem pláží, které mě znovu povedou těch osm deset kilometrů k ostrůvku sv. Štěpán či jinde… A snad bude jako obvykle i další                   dovolená, do jiné země, do míst, která ještě neznám. Myslím ale, že nezastíní moje  vzpomínky na Černou Horu.“

Pozn.: Kdo má rád poezii, možná zná básnické sbírky Evy Kotarbové: Podkůvky (1979), Kameny (1981), Zapomenuté věty (1992), Siluety (2009), Marné levitace (2015) a také její poezii z několika sborníků.

Text  ©  Richard Sobotka,  Foto  ©  Eva Kotarbová a Richard Sobotka

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *