Adolf Liebscher (11. 3. 1857 Praha – 11. 6. 1919 Potštejn) působil v Praze jako profesor kreslení na pražské České technice. Patřil ke generaci malířů, kteří se podíleli na výzdobě Národního divadla, byly mu svěřeny spojovací chodby s osmi lunetami. Pro Dům umělců vytvořil sgrafita, jeho práce lze také spatřit na nádvoří Národního muzea. K nejzajímavějším dílům patří historické obrazy „Žižka před Kutnou Horou“, „Bitva na Vítkově“, dioramatický obraz „Hájení Prahy proti Švédům“, a řada ilustrací.
V závěru 19. stol. vykřesla v českých zemích jiskra národního sebeuvědomění. Oficiální místa ve Vídni duchovní obrodu českého národa sledovala jen s nevolí, vlnu nadšení však už nebylo možné zastavit. Nezřídka se monarchie uchylovala k zásahům velmi nekorektním. Jasnozřivý mladík Karel Havlíček (1821-1856), zakladatel Národních novin, byl z Čech vypovězen a internován v jihotyrolském Brixenu, odkud se vrátil těžce nemocen, zemřel teprve pětačtyřicetiletý. Jeho noviny znali všichni pokrokoví lidé, hojně je četli také na Valašsku. Rakousko-Uherské mocnářství vlnu národního uvědomění v Čechách nezdolalo. Snahy po osamostatnění vyvrcholily v závěru první světové války státoprávním aktem, kdy byla v roce 1918 ustavena společná republika Čechů a Slováků.
Navzdory tvrzení, že nemůže existovat žádné české umění vznikla významná díla hudební (Bedřich Smetana 1824-1884; Antonín Dvořák 1841-1904; Leoš Janáček 1854-1928), spisovatelé (Alois Jirásek 1851-1930) čerpali z bohaté národní historie a pronikali mezi prostý lid, aby objevili jeho rázovitou a rozmanitou kulturu.
Také malíři objevovali bohatství lidové kultury a nejednoho z nich okouzlily nejen malebné národní kroje, i lidé a krajina. Pro výtvarné umění se otevřely nové studnice: Haná, Moravské Slovácko a také Valašsko. Valašsko snad s nejzachovalejší vlastní lidovou kulturou, ať už se týkala mluvy, oblékání, tradice starých lidových zvyků a prvků. Valašsko navíc okouzlovalo malebností krajiny. Takže dlouho předtím, než tito upřímní a čistí lidé vydali umělce z vlastních řad, objevovali Valašsko umělci z vnějšího světa: Mikoláš Aleš (1852-1913); Adolf Liebscher (1857-1919). Dílo obou malířů je podnes neodmyslitelně spojeno s Valašskem – Mikoláš Aleš jedinečnou výzdobou jídelny Libušín na Pustevnách, Adolf Liebscher neobyčejným obrazem „Valašská Madona“, jehož kopie je umístěna v cyrilometodějské kapli na vrcholu Radhoště.
„Valašská Madona je jednou z nejkrásnějších krajových madon. Na pravé straně triptychu anděl zvěstuje odpočívajícím pastýřům s ovcemi zrození Páně, na levé straně jde sv. Josef s Marií. Uprostřed sedí Maria s Ježíškem a Josefem před chalupou s malovanými okny a pastýř klečí s dary. Všichni jsou v hrozenkovském kroji. Je to půvabný obraz, dýchá z něj posvátná nálada vánočních koled.“ Takto popsal Liebscherův obraz Arnošt Kubeša (Naše Valašsko, 27. 9. 1989).
Vydejme se po stopách vzniku tohoto výjimečného obrazu.
Akademický malíř Adolf Liebscher objevil pro sebe Valašsko v roce 1882, kdy se jako pětadvacetiletý vypravil do tohoto hornatého kraje na studijní pobyt. Po únavné cestě poštovním dostavníkem se ubytoval v Novém Hrozenkově u Joži Orsága Vraneckého.
Nový Hrozenkov je prvně připomínán roku 1649. Při obživě obyvatelstva zde převládal salašnický chov ovcí, zemědělství a práce v lese. Teprve po vybudování sklářské hutě (1861-1863) sem pronikl i průmysl. V roce 1880 měla obec 526 domů a 3894 obyvatel. Uchovaly se nejen staré zvyky, ale také pěkné hrozenkovské kroje.
Proč se malíř ubytoval právě u Joži Orsága Vraneckého?
„Na novém Hrozenkově má každý z Orságů své přízvisko. Vranecký je přízvisko podle doliny Vranča pod Javorníkem. Podle lidové tradice přivezli hrozenkovští formani malého chlapce Michala Orsága z Maďarska, z Dinděše. Skutečností je, že Orsáci se na Hrozenkově tak rozmohli, že jich kolem roku 1930 bylo na dva tisíce. Byli bohatí i chudí. Zámožní měli kroj bohatší, pěkně vyšívaný. I proto do této rázovité krajiny jezdili malíři rádi, Mezi nimi i Liebscher,“ zaznamenal Arnošt Kubeša (Naše Valašsko, 27. 9. 1989).
Joža Orság Vranecký (20. 5. 1886 Nový Hrozenkov – 22. 8. 1939 Nový Hrozenkov), se stal malíři Adolfu Liebscherovi zasvěceným průvodcem krajinou, pomáhal mu také vybírat místní obyvatele pro jeho malířské záměry.
Kdo chtěl být koncem 19. stol. považován za umělce, musel žít a tvořit v Praze. Malířským Parnasem byla ovšem Paříž, tam se obvykle získávaly ostruhy. Doma v Praze pak bylo nutno předvést, jak hluboko studnice umění až sahá.
Vydat se v té době prostřednictvím komplikovaných a nedostatečných dopravních spojů ke studijní cestě na Valašsko bylo obtížnější, než se vypravit do Paříže. Předpokládalo to i jistou odvahu, ale především opravdovou touhu poznat a poučit se z domácích zdrojů.
Adolf Liebscher vytěžil ze svého pobytu v Novém Hrozenkově obraz „Nejpoctivější bača Josef Uherek z nového Hrozenkova“. Je na něm zpodobněn bača, jak právě odpočívá na stoličce, oblečen ve valašském kroji, s typickým širáněm na hlavě, fajfkou v puse a s valašským obuškem v ruce.
Adolf Liebscher rovněž namaloval rozměrné dílo „Valašská svatba“ s velmi živě působícími postavami svatebčanů, což byl umělcův původní záměr při jeho výpravě na Valašsko, zachytit na velké ploše atmosféru této společenské události, typické figurky svatebčanů, tanečníky, hospodu. Mínil namalovat svatbu velkou a bohatou, dlouho se k práci připravoval, pečlivě vypracoval studie než obraz vznikl.
Jednu svatbu už namaloval dříve, docela prostou a chudičkou, a také málo známou, protože sotva ji vystavil, jakýsi Američan hned obraz koupil a odvezl.
Adolf Liebscher namaloval i třetí rozměrný obraz – „Valašská Madona“.
Do historie vzniku tohoto obrazu vstupme vzpomínkami Joži Orsága Vraneckého.
„Ten večer jsa unaven po obtížné cestě poštovním dostavníkem šel malíř i s rodinou brzy spát. Na druhý den požádal mne o pomoc při shánění modelů, což jsem mu ovšem s radostí přislíbil.“
Liebscher u Joži Orsága Vraneckého přes den vysedával v dolní zahradě ve společnosti dvou kocourů, ochočené veverky Jakuba a vrány Kače. Se všemi zvířaty si rozuměl, měl s nimi všelijakou zábavu. Navečer se pokaždé stěhoval do horní zahrady pod starou, až po zem ohnutou švestku, kde bylo jeho oblíbené místečko. Tam pak sedával v tichém zamyšlení až do setmění.
„Seděli jsme spolu tiše a beze slova naslouchajíce hukotu blízkého splavu, šplíchání a bublání vlnek v těch místech rychle proudící stříbropěnné Bečvy, šelestu ohromných topolů s nesčetnou vrabčí havětí, vzdálenému zpěvu, hečání a húkání veselých žnic na okolních grúňoch, cinkotu zvonců ovčích a kravských stád na horách, cvrlikání cvrčků, bzukotu včel a různého hmyzu.“
Staří Valaši měli pro tento podvečerní souzvuk tónů a hlasů své pojmenování. Říkali, že pozdní léto si hraje – a takto básnickou metaforou šťastně vystihli atmosféru svého kraje.
Nepopsatelný koncert zakončilo klekání, které do chorálu vpadlo vždy náhle a bez varování a téměř naráz jej ukončily. Zpěvy přestaly, den umíral.
Pokaždé vzniklo v umělcově srdci cosi nového. Hromadily se v něm hlasy, zvuky i posun světla, pohasínání dne. Klíčil v něm zárodek k velkému obrazu. Původně chtěl malovat Valašskou svatbu, ale teď se mu před niterným zrakem začínal rýsovat jiný obraz. Prozatím nevěděl jaký. Vysedával pod ohnutou švestkou, poslouchal.
„K večeru je tady nádherná akustika,“ poznamenal. A také: „Děsně se mi tady líbí.“ A nemyslel tím pouze Nový Hrozenkov, ale celé Valašsko.
O jednom podvečeru Liebscher mlčení přerušil. Obrátil se na svého hostitele a zaprosil: „Poslouchejte, pane Jožo, nemohl byste mi zazpívat nějakou valašskou koledu?“
„Ale, božínku, proč ne? Vždyť mohu zpívat i po suchu, bez truňku!“
Zatím co Joža zpíval, zrál v malířově srdci obraz. Jaký obraz? K čemu potřebuje slyšet koledy? Má tady kopce, chalupy, a také šikovné děvčice. Ví vůbec, jaký obraz chce namalovat?
Malíř mlčí a poslouchá. Do sešeřelého podvečera, ztichlého a unaveného celodenním ruchem, zní Jožův chlapský hlas.
„Když jsem zpíval už asi desátou koledu pozoroval jsem, že je Liebscher jaksi rozčílen a chtěl jsem už přestat, ale musel jsem pokračovat. Když jsem vyzpíval druhých asi deset, vyčerpal jsem svoji paměť.“
Druhý den, když Joža Orság odcházel do pole, přiběhl za ním malíř s prosbou: „Prosím vás, pane Jožo, mohl byste mi ty koledy dnes večer opakovat?“
Nechtěl je slyšet jinde, než zase pod ohnutou švestkou.
Seděli tam vedle sebe. Když si pozdní léto přestalo hrát, spustil Joža Orság koledy.
Vše bylo stejné jako předchozí večer. Zdálo se, že bude muset odzpívat všech dvacet koled, ale když byl asi v polovici, vyskočil Liebscher a křikl: „Rozhodnuto!“
Našel snad konečně svůj obraz? Ví už, co bude malovat? Zná barvy, krajinu, postavy, světlo? Zná ten okamžik, který chce znázornit? Obrací se na přítele a vysvětluje: „Víte, co udělám? Tu velkou Valašskou svatbu nechám plavat a chopím se těch koled!“
Na Valašskou svatbu našel Adolf Liebscher čas později. Teď mu však leží na mysli koledy. Chce snad namalovat betlém, tady uprostřed hor, uprostřed léta? Nakonec proč ne, vždyť se Valaši sami považují za potomky betlémských pastýřů.
Následující dny byl Liebscher zase celý nesvůj. Koledy měl, vyzískal z nich myšlenku, přece mu ještě cosi scházelo do úplnosti záměru. Mlčky vysedával pod ohnutou švestkou, poslouchal chorál valašského léta, pak zase to ticho. Hledal, stále hledal.
Po chvíli se Joži Orsága zeptal, nemohl-li by mu ukázat cestu na salaš v údolí Brodské, vzdálený asi půl hodiny, a doprovodit ho tam, což mu Orság ochotně slíbil.
Tehdy na tomto salaši bačoval čtyřiaosmdesátiletý Martin Stuchlík. Byl to poslední ze starých bačů starověrců, který neúprosně zachovával všechny valašské zvyky a na salašská práva nedovolil nikomu sáhnout, ani gazdovi. Uměl také hrát na salašskou trúbu. Zahrál na ni dokonce i císaři, když brzy po nastoupení na trůn jel přes Rožnov a Frenštát do Polska. Byl s ním u té cesty též starší bača Mužík a ten císaři zazpíval úchvatnou baladu o Jurášovi: „Joj, joj, joj! Juráš, milý Juráš, na cos opustil nás?“ Oba dostali za to troubení a zpívání po dvúrynščáku.
„Upozornil jsem Liebschera, aby si z toho nic nedělal, kdyby snad nějak nevědomky porušil bačovy zákony a zažil jeho hrubosti. Neušli jsme tomu, oba jsme měli dostat z koliby vyhazov. Ale pak se bača přece jaksi udobrúchal a když jsme slíbili, že doneseme zítra tabáku, dal se i malovat jak sedí u vatry a míchá na kotle žinčici.“
Starověrný bača Martin Stuchlík a malíř Liebscher se spřátelili a byli velcí kamarádi.
Malíř však hledal dál. Co ještě do svého obrazu potřebuje?
Orság ho zavedl na pasinek za ovcemi a valachy – pasáky ovcí. Cestou malíř očima vyhledával nějaký velký strom. Zhlédl se nedaleko pasinku ve velikánském smrku, který stál ještě ve třicátých letech dvacátého století a kterému se na tu paměť říkalo Liebscherův smrk. Tohle bylo něco! Malíř strom nadšeně obhlížel. Mínil nakreslit před jeho ohromné větve vznášejícího se anděla a k jeho patě pastýře s ovečkami. Jenže pod smrkem i v blízkém okolí byla houština, žádné místo pro zamýšlenou stafáž.
„Navrhoval jsem, že otec dá několik stromů vykáceti, a to velice rád, neboť mu lichotí, když se až z Prahy malíři zajímají o náš zastrčený kout.“
Liebscher o něčem takovém nechtěl ani slyšet. Prý by prostředí bylo teatrální, vyumělkované, kdežto on chce mít všechno přirozené. Obrátili se k obrovitému smrku zády a hledali dál. Nemuseli hledat dlouho, Valašsko nabízelo malebná zákoutí na každém kroku. Každá scenérie mohla být modelem pro malířův obraz.
U potůčku na okraji lesa rostla veliká stará jedle, kolem ní se rozprostíral pasinek. Malíř byl spokojen. Ovce se pásly stranou. Joža Orság křikl na valachy, aby ovce přihnali pod starou jedli. Jeden z nich, Jožka Kubíčků, byl velice šumný synek, černovlasý, černých, jiskrných očí. Oblečený byl v pěkných bílých nohavicích, v bílé haleně a krpcích.
„Liebscher si je hned všechny usadil i se psem, tak jak je to na obraze, a už to bylo!“
Ovšem tak rychle obraz přece jen namalován nebyl. Liebscher znovu a znovu docházel na salaš, kreslil, črtal, studoval.
„Jožka Kubíčků hrál pěkně na fujaru, ale stálo to mnoho přemlouvání, než zapískal několik koled.“
Malíř zamyšleně poslouchal. Byl na rozpacích, kterou si vybrat, všechny se mu líbily, všechny byly prostosrdečné, naivní…
„Jak jsou ti pastuškové vynalézaví a vědí hned, jaké dary mají dáti a kde je sehnat,“ podivoval se malíř.
Obraz krystalizoval. Ale jaký obraz vlastně? Stará jedle, ovečky, pasáček s fujarou, pes…
Malíř už poztrácel dřívější rozpačitost, konečně odhodil váhání. Do tváře se mu nastěhovala radost. A když k němu Joža Orság jednou večer přisedl pod ohnutou švestku, radostně mu sděloval: „Tak už to mám všecko pohromadě!“
„Jářku co?“ podivil se Joža Orság.
„No… Už vám to mohu povědět, když je to napolovic hotovo. Tak tedy, abyste věděl, chci namalovat Valašskou Madonu. Chci ji namalovat v duchu těch krásných koled se zdejšími lidmi a zdejší krajinou…“
Konečně rozhodnuto!
„… vždyť je tady materiálu na celé panoráma, nikoliv pouze na jeden obraz!“ rozmáchl malíř ruce. Hned pak se obrátil na Orsága. „Jen ještě jedinou těžkost mám, koho vybrat za Madonu.“
Námět obrazu vyzrál do konečné podoby, scházel jen model pro hlavní postavu. Kde ji hledat? Věděl, že nikde jinde, jen mezi prostými lidmi. Jak by měla vypadat? Její konečná podoba mu dlouho nedopřávala poklidu. Vybrat mu pomohl opět Joža Orság.
„Tenkrát chodívala k nám Orságům do práce šumná, štíhlá dcera blízkého souseda. Jmenovala se Uliánka Jurákova.“
Říkalo se tam u nich u Haferníků a proto se také Uliánka opisovala jako Haferníkova.
„Její tatík byl zámožný sedlák a Uliánka nechodila kvůli výdělku, snad pro ty tři šestky denně. Chodívalo k nám do práce více okolních cérek, spíš tedy jaksi proto, že se u nás nasbíralo dvacet až třicet těch děvčat a bab, a to samých veselých. Tož bývalo veselo. Zpívalo se při práci nebo vyváďalo všelijaké pestvo a hlúposti.“
Liebscher pozoroval, posuzoval, připodobňoval. Dívka Uliánka se mu zamlouvala, byla hezká, takovou potřeboval. Přece mu do zamýšleného záměru cosi scházelo. Napomohly okolnosti…
„A tož bylo to jednou v sobotu, byla dožatá, která u nás bývá hlučná jako svatba. Uliánka, to se ví, byla na dožaté též. Jedlo se, pilo, zpívalo a tancovalo při cimbále až do svítání. Druhý den byla zase na Vranči muziga. Uliánka, jako výborná a oblíbená tanečnice, protančila i druhou noc. V pondělí jsme pak celý den a celou noc smažili trnky – čili vařili povidla. Děvčata se zase sešla. Přišel také Liebscher. Častoval všechny tuplovanou hořkou a fefrmincovou, a tož bylo zase veselo. Bez Uliánky se to neobešlo – a to už byla třetí probdělá noc.“
Uliánka pojednou zadřímala. Liebscher se na ni zadíval a v té chvíli vykřikl: „Už mám i Madonu!“
Konečně měl model žádanou podobu. V prostém kroji pak zapadla do malířova záměru i obrazu.
„No – a už to bylo celé!“
Výjev je zpracován jako triptych. Oba postranní obrazy zobrazují doplňující výjevy. Rozměrný obraz uprostřed je výjev hlavní. Na obraze vpravo sedí šumný synek Jožka Kubíčků pod starou jedlí, hraje na fujarku, u nohou mu leží pes. Kousek dál se pasou ovečky. Obraz vlevo znázorňuje dvojici na lesní cestě jak kráčí ve vážném zadumání. Hlavní motiv znázorňuje krásnou Uliánku Jurákovou, zvanou Haferníkova, v prostém kroji. Obklopují ji hrozenkovští lidé, tak jak nechali práce a přispěchali. Odložili nářadí, beranice na hlavě, malý chasník drží ovečku kolem krku. Všichni mají ve tváři zvláštní jas a úžas nad výjevem, který se jim před očima odehrává. Líbeznou scénu prostých valašských lidí doplňuje nádherná valašská příroda.
Liebscherův záměr se zdařil. Do svého obrazu zachytil nejen skutečnou valašskou krajinu, také skutečné lidi z Valašska, z dědiny Nového Hrozenkova.
Obraz Madony byl dokončen začátkem osmdesátých let a v roce 1895 byl představen široké veřejnosti na Národopisné výstavě v Praze. Dnes je originál obrazu ve Frenštátě, kopii lze spatřit v kapli na památné hoře Radhošť.
Není známo, jestli se malíř Adolf Liebscher na Valašsko ještě někdy vrátil. I kdyby tomu tak nebylo, svými obrazy je spjat s Valašskem trvale.
A Uliánka Jurákova, opisovaná Haferníkova? Provdala se za mlynáře do Dinotice na Halenkov, kde v roce 1927 zemřela. Starou jedli, kterou hrozenkovští přejmenovali na Andělskou, zapálil hrom, zbyl po ní peň, na něm vybujela mladá jedlice. Chaloupka na obrazu je salaš. A stavení má původ v sýpce u Orságů Hoščalovských, které bylo posledním portášským domem na Hrozenkovsku.
Text a reprofoto © Richard Sobotka