Nechcete už být nemocní, chudí, staří a nešťastní? Navíc za to zaplatit ročně víc než 300 miliard do zdravotnictví za všechny ty berle, protézy, náhrady kloubů a více – než 700 miliard tak zvaných mandatorních výdajů, což jsou všechny ty různé důchody, dávky sociální příspěvky pohlcované nekontrolovatelným přibýváním gerontů v této nezadržitelně stárnoucí populaci? Nezmiňuji zde řeku slz a bolesti v pozadí.
Což neexistuje šance, řešení, východisko? A co naše nejbrilantnější mozky? Nemohou něco najít znalci historických bojů za pokrok a šťastnější život lidu, kovaní a respektovaní znalci ekonomických procesů?
Kdo by v této souvislosti nevzpomněl prvních červánků naděje, kdy na fotografii prezidentského zámku v Lánech si již před časem na balkoně potřásal rukou exprezident pan profesor Klaus s expředsedou českých komunistů soudruhem JUDr. Grebeníčkem? Mocně zaštítěni geniálním Marxovým poselstvím předjímají zřejmě asi jeho návod na štěstí lidu, který zaručeně a definitivně zahání svízele stáří, nemoci a chudoby od každého, kdo je v praxi ochoten následovat co veleduch vyzkoušel na vlastní rodině:
Své prostřední dceři, Lauře – pokrokové novinářce a bojovnici za dělnická práva – odsouhlasil jako životního druha a svého zetě věhlasného vůdce Francouzských socialistů Paula Lafargue – 1842-1911 – prestižně zvoleného v roce 1891 do Francouzského parlamentu jako prvního marxistického člena!
Paul si však pro samý boj za lepší svět nestačil najít žádné placené zaměstnání a žili tedy i s Laurou z tchánových milodarů a manželčina věna, dědictví, které dostala od Engelse jako část jeho podílu na textilní továrně „Engels a Ermen“ v Manchestru. Penízky však docházely a Paul se dohodl s Laurou, že jakmile dovrší 70 let věku a dojdou jim peníze, ukončí svůj život a tuto dohodu uskutečnili ráno injekcí kyanovodíku.
Podle svědků, pamětníků, neměli ke svému činu žádný důvod. Den předtím byli ještě veselí a aktivní. Paul zanechal dopis: „Zabíjím se při plném tělesném a duševním zdraví, dříve, než nemilosrdné stáří, jež mne olupuje o potěšení a radost žití jedno po druhém a které mne připravuje o mé tělesné a duševní síly, paralyzuje moji energii, zlomí mou vůli a způsobí, že budu na obtíž sobě i druhým…“
Co dodat? Nikdo už nikdy nemusí být starý, chudý, nemocný a nešťastný! Každému stačí správně uplatnit toto vyzkoušené poselství genia! Nebylo by záslužné postoupit tento návod k úvaze a využití Nobelovskému výboru ve Stockholmu s doporučením aby v tom Stockholmu ustoupili od snílkovských aktivit s různými viry, bakteriemi či literárními veršovánkami a nechali Nobelovu cenu inspirovanou dějinným významem řešeného problému zakroužit nad českou kotlinou, nejlépe kolem balkonu Lánského zámku?
Text © Vladimír Sobotka
Prameny
1) Ilustrovaný encyklopedický slovník II, Nakl. Čs. akademie věd, Praha 1981, str. 298.
2) Joshua Muravchik „Nebe na zemí“, Nakl. BB ART Bořivojova 75, Praha 3, 2003, str. 292.
3) Dvořák, „Člověk mezi životem a smrtí“, Nakl. Spektrum Praha 1990, str. 204.