Neoznačený hrob „Valašského pánbíčka“ v obci Veselá

JUDr. Alois Mikyška patřil k těm nemnoha šťastným, kteří ještě za svého života získali u veřejnosti obdiv až zbožštění a posléze i zatracení.

Narodil se 10. 3. 1831 v Olbramovicích u Moravského Krumlova. Studoval práva v Brně, Vídni, Štýrském Hradci, Olomouci a v Praze. V roce 1863 si otevřel kancelář ve Valašském Meziříčí a byl tak prvním českým advokátem na východní Moravě. Působil jako právník, politik, bankéř, poslanec zemského a později říšského sněmu, zakladatel občanských spolků a starosta města Valašské Meziříčí. Stál u zrodu Sokola, hasičské jednoty, Gymnázia, Odborné školy pro zpracování dřeva, muzea i Měšťanské besedy.

V roce 1864 založil JUDr. Alois Mikyška občanskou záložnu. Soustředil ve svých rukou tolik moci, že byl všeobecně znám jako „valašský pánbíček“. Na svou dobu velmi pokrokový a obdivovaný prosazoval své reformní úmysly města někdy i ne zcela poctivým způsobem. Ačkoliv mu nebylo nic prokázáno vyprávělo se, že nechal vypálit celé ulice, aby mohl dát městu modernější tvář. Posléze měl ve svých rukou takovou moc, že byl všeobecně označován za „Valašského pánbíčka“ a stal se v chudém hornatém kraji Valašska pojmem.

Tragická síla všemoci předznamenala na přelomu 19. a 20. století soumrak všemocného advokáta JUDr. Aloise Mikyšky.

„Soustředil příliš mnoho prostředků do jedněch rukou a ztratil nad jejich používáním přehled, což nutně muselo vést k úpadku,“ uvedl spisovatel Oldřich Šuleř, autor knihy o Aloisu Mikyškovi „Sláva a pád Valašského pánbíčka“ (Knižní klub 1998).

Následoval krach občanské záložny, který v roce 1903 tragicky poznamenal velkou část obyvatel Valašska. Obdiv se přes noc proměnil v nenávist. Ta předznamenala špatný konec „Valašského pánbíčka“. Dne 4. září 1903 ve svém sídle ve Valašském Meziříčí – Brňově zastřelil.

Pohřben byl v tichosti a mimo oči veřejnosti v ústraní na malém venkovském hřbitově v obci Veselá, ale až poté, když lékařský nález potvrdil, že smrt nastala náhodně v návalu chvilkové pomatenosti, protože katolická církev nepovolovala pohřbívání samovrahů v posvěcené půdě.

Nenávist zbídačelých lidí provázela Mikyšku i po smrti. Mnozí z ožebračených Valachů nevěřili, že je Mikyška po smrti. Zloba přivedla dva z nich až k místu jeho posledního odpočinku ve Veselé. Po vniknutí do hrobu a otevření rakve jeden mrtvého nenávistně kopl, avšak víko rakve ho přiskříplo, zůstal od hrůzy na místě mrtev. Druhý se sice zachránil, ale zešílel a pomatený dožil v blázinci.

Aby nedocházelo k dalšímu zneuctění, byly z náhrobku odstraněny všechny nápisy. Neoznačený Mikyškův hrob na hřbitůvku ve Veselé tak po dnešní dny kryje jen neoznačená kamenná deska.

Text a foto © Richard Sobotka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *