V roce 1926 nebyl v Beskydech o sjezdové lyžování příliš velký zájem. Údajně ho provozovali jen ti, kteří se báli skákat na lyžích a neměli dost sil pro běhy v bílé stopě.
Radhošť a Pustevny byly příhodnými místy pro provozování zimních sportů a čilý lyžařský ruch nemohl ujít pozornosti občanů Dolní Bečvy, kteří mají Radhošť okny svých domů na dohled.
V roce 1923 byla místní školou podána na ministerstvo zdravotnictví žádost o subvenci na zakoupení školních lyží: Nejen mládež a sportovně založení občané, také lesní dělníci, hajní a myslivci brzy zjistili, že lyže jsou užitečné nejen pro sport, ale také v práci. Věc tato může míti pro zdejší kraj značný význam a mnohý školák na lyžích může zbloudilému turistovi v zasněžených horách pomoc poskytnouti.
Vůbec první záznam o lyžování na Dolní Bečvě pochází ze školní kroniky z roku 1924 z pera řídícího učitele Wimra: S radostí a potěšením zaznamenává pisatel ujímání se sportu na Dolní Bečvě jmenovitě u školní mládeže. Polohou svou obec naše pod samým Radhoštěm ležící je takořka k zimnímu sportu vázaná. Vždyť v zimě blízké Pustevny a celý Radhošť jsou rejdištěm statných a bujarých lyžařů. To působilo jak na jistou část dospělého zdejšího obyvatelstva, tak i na mládež, která vidí, že lyží lze používati netoliko pro sport, ale i pro potřebu. Četníci, myslivci, hajní a různí zájemníci na horách mohou se dostati do vyšších poloh za zimních měsíců toliko na lyžích. I zhotovovány byly po celou zimu horlivě jak starými, tak mladými lyže po domácku. Je s obdivem, jak se žáci sami ve sportu tom vycvičili a jak mistrně na nedokonalých lyžích z prudkých svahů sjíždějí. Ku konci zimy téměř všechno žactvo jezdilo na svých lyžích, ba podhoráci jezdili na nich do školy.
Jezdilo se na Holé, na Blinkovém kopci. Dolní škola měla lyžování na svahu za Polanskými. Stavěly se sněhové můstky v Horním Rozpitém, nad Lúčany, u Kuběnů, naproti revíru. V roce 1929 vyslala zdejší škola učitelku Machovskou do týdenního cvičitelského kurzu na Pustevnách, kde získala praktické zkušenosti pro výuku dětí v lyžování. Škola zakoupila několik párů lyží a půjčovala je žákům.
Výstroj tehdejších lyžařů byla ještě v polovině minulého století velice jednoduchá. Oblečení zpravidla takové v jakém se chodilo do práce nebo do školy. Na rukou po domácky pletené rukavice nebo palčáky. Vázání většinou řemínkové, stačilo nasunout jakékoliv zimní boty a řemeny utáhnout. Děti jezdily i v papučích.
Lyže se vyráběly většinou z jasanového dřeva. Ohoblované desky se působením tepla ohnula špička, přišroubovaly se plechy na upevnění řemenů a lyže byly na světě. Jako tyčky často posloužily rovné části lískových větví, na jejichž konec se upevnilo kolečko z proutí, provázané řemínky.
Kdo měl peníze, mohl si lyže – široko daleko známé „plošky“ – zakoupit u místního truhláře Františka Kulišťáka. Nebo lyže lepené pana Pařenice, dalšího výrobce lyží na Dolní Bečvě.
Ani takovéto z dnešního pohledu chatrné vybavení nezabránilo užívat si zimních radovánek. Zima na Valašsku byla obvykle vždy spojena s množstvím sněhu. Na Blinkovém kopci, na Holé i na stráních v Horním Rozpitém se každé odpoledne snažily desítky dětí sjet bez pádu kopec, nebo na sněhovém můstku skočit dál než ostatní. Sáňkaři jezdili od „Třoch buků“ po turistické cestě dolů.
Ty časy jsou dávno ztraceny, ale dobře se na ně vzpomíná.
Text, foto © a reprofoto Richard Sobotka