Josef Bosák (nar. 1968) fotografuje od dětství. „Fotografování je pro mne velká relaxace, když po náročné práci vezmu foťák a zajdu na víkend na hory,“ tvrdí. Používá digitální a také klasickou zrcadlovku Canon. Jeho velkými tématy je Bosna, ale také Náhorní Karabach a další země bývalého Sovětského svazu. Jeho fotografie jsou v řadě vynikajících fotografických knih.
Výstavu fotografií „Co v Rožnově neviselo“ uspořádanou v Galerii Na Radnici v Rožnově pod Radhoštěm uvádí slova: Fotografuje od roku 2003, v roce 2004 se stal členem fotoklubu R9 v Rožnově p. R. Od té doby se zúčastňuje různých fotosoutěží a salonů, díky kterým získal titul AFIAP a EFIAP. Podařilo se mu proniknout na stránky rozličných magazínů a knih. Stranou nezůstaly ani výstavní síně. Podílel se na společných výstavách s fotoklubem R9 a dalšími autory, ale představuje se i samostatně. Od roku 2009 se stává členem ČFFU a v roce 2012 se začlenil do kolektivu Berounských fotoriků. Pozornost zaměřuje k podobám člověka a k reportáži, a jelikož se pohyboval dlouhý čas mezi muzikanty, tak ho lze často zahlédnout mezi hudebními skupinami, zpěváky a zpěvačkami. Další mohutnou inspiraci mu přineslo cestování. Nejraději se potuluje po Balkáně a bývalých zemích Sovětského svazu. Výstava „Co v Rožnově neviselo“ vznikla vytažením několika fotografií „ze šuplíku“ z cest od roku 2007 do současnosti.
Několik otázek Josefu Bosákovi k výstavě, fotografování a k současnému světu.
Výstava v galerii Na Radnici v Rožnově pod Radhoštěm je žeň fotografií z práce s fotoaparátem za posledních deset let, které z nějakých důvodů neměly příležitost uplatnit se na některé z výstav?
Poslední výstava, kterou jsem měl v Rožnově byla v roce 2015 v Kostnici Římskokatolického kostela a jelikož je to prostor velice maličký, snažil jsem se do něj vložit vše a asi to, čeho si cením nejvíce. S mnoha fotografiemi, které tam byly vystaveny, jsem získal spousty ocenění a díky nim získal tituly AFIAP a EFIAP.
Takže, zbylo mnoho fotografií, kterých si také moc vážím, a už visely v mnoha městech. Chtěl jsem, aby také měli možnost být vystaveny v Rožnově, kde vlastně žiji a ukázat je místním spoluobčanům. A tak jsem vymyslel, že si výstavu „nadělím“ ke svému letošnímu životnímu jubileu a pojmu jí „Co v Rožnově neviselo“.
Který z těch snímků je vám nejbližší?
To je hrozně složitá otázka. Na každém snímku je nějaký příběh, který mě oslovil nebo jak se říká přímo „dostal“. Ať je to plynoucí čas v Karabažské nemocnici, který tu stojí od roku 1939. Připadá mi, že se tam vůbec nic nezměnilo. Je názorně vidět jak hrozně málo si vážíme toho, co tady doma máme.
Miluji reportáž a snažím se vždy zachytit každodenní chvíle života lidí ve městě, při práci, zábavě… A taky lidské tváře, které vám napoví, co skrývají: smutek, starost ale i radost a nadšení.
Na jednom ze snímků je muž s brokovnicí v náručí, jako se za jiných okolností nosí děti. Je to skutečně snímek ze 3. tisíciletí a ne z konce 18. a nástupu 19. století? Takto bývalo u nás zvykem nosit po kapsách nožíky zvané „rybička“, už ani ty se dnes nenosí. Jak lze místo a dobu, kde snímek vznikl, charakterizovat?
Ano, tento snímek byl pořízen v roce 2010. Bylo to v jedné vesnici při cestě mezi Dilijanem a Ijevanem. Severní část Arménie. Přesně teď si nevzpomenu, jak se ta víska jmenovala, ale mám jí někde zapsanou. V loňském roce jsem se touto oblastí pohyboval a uvědomil jsem si, že se tam musím zastavit, ale nenašel jsem jí. Letos to mám v plánu, protože když jsem byl na návštěvě u této rodiny a povídal si s nimi, podařilo se mi nafotit mnoho zajímavých snímků. Jeden z nich byl dokonce oceněn na Srbském fotosalonu.
Vzpomínám si na chvíli, kdy jsem procházel touto vesnicí. Potkal jsem tam dva kluky ve věku zhruba 14 let, kdy nesli hlínu na takovém nosítku. Něco jako naše kolečko ale bez kola a rukojeti ještě i z druhé strany. Pozvali mě k sobě domů ať se jdu podívat kde bydlí. Samozřejmě jsem byl zvědav. Doma byl jejich děda a ten mě přivítal, protože byl zvědav stejně jako já, a byl rád za změnu ve svém každodenním životě. Zajímal se odkud jsem, co dělám, vyptával se na mojí rodinu… Dlouho jsme si povídali. Přišla chvíle, kdy zašmátral pod postel a ukázal mi svou kulovnici, kterou vlastnoručně vyráběl. Dál pak vytáhl ošumělou plechovou krabici a začal předvádět, jak vyrábí broky. No, co na to říct? Neuvěřitelné! Pro mě to byl jeden z mnoha zážitků během putování po této nádherné zemi. A věřte, že jich je mnoho.
Zabýváte se fotografováním profesionálně, nebo je to pořád ještě druhý životní úděl?
Fotografování je stále můj veliký kůň. Asi bych se tím živit mohl ale otázka je, bavilo by to člověka, kdybych to dělal denně? Mám skvělou práci, která mě naplňuje, a když k tomu přidám ještě tohoto koníčka, co víc si člověk může přát?
Píše se rok 2018, před sto lety skončila první světová válka. Je v zemích, které s fotoaparátem navštěvujete její ozvěna stále živá?
Arméni si stále připomínají genocidu Turků na jejich území a také napjaté vztahy z Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Jinak se tyto země neskutečně posouvají dopředu se vším. Překvapilo mě, jak tyto končiny masivně ovlivnila za velice kratinkou chviličku mobilní technika. Telefon měla i stařenka, která mi napsala číslo na kus papíru a řekla: „ Až budeš v Arménii, zavolej.“
Jaké máte, co fotografování se týká, plány pro tento a další nejbližší roky?
Kromě reportáží fotím ještě koncerty a hudební seskupení. V loňském roce mě oslovili Mňága a Žďorp na zdokumentování práce v nahrávacím studiu SONO při natáčení desky “třínohý pes“, Michal Hrůza s kapelou mě požádal o spolupráci při velkém projektu s Janáčkovou filharmonií na Colours a taky jsem úspěšně začal spolupracovat s pražskou kapelou SKYLINE.
Hrozně si toho vážím, že moje práce někoho dokáže oslovit a pomaličku mě to posouvá dál.
Jsem realista a moc neplánuji dopředu. Nechávám to všechno plynout. Samozřejmě moc rád bych se chtěl letos znovu vydat do Arménie a Karabachu. Navštívit lidi, u kterých jsem skoro 7 let nebyl a zase objevit něco nového.
Za rozhovor poděkoval Richard Sobotka
Výstava v Galerii Na Radnici v Rožnově pod Radhoštěm potrvá až do 21. března 2018.
Foto © Josef Bosák
Text a reprofoto © Richard Sobotka