Miloval jsem historii a četl stále své ohmatané Tři mušketýry a Hraběte Monte Christo, jenže mámu, která dělala na sociálním odboru magistrátu a každý den se vracela ve stavu varu po tom co musela denně vyslechnout v práci, ji brali všichni čerti nad tou francouzskou obřadní zdvořilostí.
Tak jsem se tajně se svojí zálibou přihlásil u dějepisce v naší sídlištní škole do kroužku historie. Výborně, chlapče, máme teď tu inkluzi, reformu společného vzdělání, tak si vyber dva z těch nových spolužáků a připrav s nimi do příště referátek o francouzské revoluci.
Přizveme i pana ředitele, ať vás můžeme přihlásit i do studentské školské soutěže. Doufám, že si teď alespoň trochu přičichnou k historii, na kterou se dosud dívali jako opice na Robinsona…
Vybral jsem si Gejzu a Tibora Nagy, ale nevím, jestli jsem měl šťastnou ruku protože i když jsem se opíral o univerzitní profesory Karlovy univerzity Dobiáše, Bidlo a Šustu, kluci se všelijak po straně šklebili a potichu, když se nikdo nedíval, skřípali zuby. Přesto se nám s pomocí těch pánů profesorů podařilo zjistit a analyzovat, proč vlastně revoluce vypukla a zalila Paříž krví.
Každý ví, začal jsem náš referát, že vyšší stavy, zejména rozmařilá šlechta vůbec nikdy nepracovala, neplatila žádné daně a užívala si pobuřujících nespravedlivých výsad, přesto že spolu s armádním vedením a duchovenstvem tvořily méně než tři procenta obyvatel Francie. Ale spotřebovávaly čtyři pětiny národního důchodu!
Všechna břemena tohoto příživnického života nesl na svých bedrech třetí stav: měšťanstvo a dělný poddanský lid, nesmírně zatěžovaný dávkami vrchnostem, desátky církvi a nemilosrdně vymáhanými daněmi státu pro privilegované třídy.
To byl zárodek republikánských tužeb k omezení šlechtických výsad, jiskrou, která přivedla nakonec krále Ludvíka XVI v lednu roku l793 pod gilotinu.
Zvonilo. Konec našeho historického referátu. Spolu s inkluzivními spolužáky jsem plný republikánského nadšení nad omezením šlechtických práv triumfálně vycházel před školu připraven sklidit patřičné uznání.
Ale direkt na solar a monokl na levém oku urychlily změnu mé historické orientace.
První šly k zemi knihy univerzitních profesorů Dobiáše, Bidla, Šusty, pak moje brýle a nakonec já sám.
Ty pomatený republikánský idealisto! slyšel jsem už s hlavou na dlažbě: Což ti ani v té inkluzivní škole nedokázali vysvětlit rozdíl mezi šlechtou za krále Ludvíka a dnes? Myslíš, že dnes můžu chtít, slyšel jsem od shromážděného inkluzivního žactva, aby táta chodil každý den zařezávat od šesti někam do gumáren k lisu? A chtěl bys, aby máma přispívala potravinovými poukázkami ministryni obrany na patrony pro naše vojáky v NATO?
Chvíli jsem raději ještě nezvedal hlavu od žulového obrubníku, ale bylo mně jasné, že bude lepší nechat se vyškrtnout z kroužku historie a přihlásit se raději do školního kroužku mladých ornitologů.
Stále jsem ještě viděl vyčnívat z toho shluku těžkou bombersku nad sklíčky mých brýlí u kanálové vpustě. Zavřel jsem oči a snad vlivem vyčtené francouzské dvorní etikety jsem jenom zablekotal: „Probůh, jasnosti, ať se vám nepoškrábou vaše bombersky!“
Výbuch smíchu.
V úlevném pocitu jsem složil hlavu na skripta pana univerzitního profesora Dobiáše a jakoby poselství historie odtud vanoucí mne naplnilo bláhovým pocitem naděje, že destrukce mých brýlí, stejně jako výbuch revoluce, by snad mohl být ještě oddálen. Prozatím.
Pozn.: bombersky – pankáčské šněrovací boty
Text ©Vladimír Sobotka