Zapomínaný a jen při nějaké příležitosti znovu objevovaný umělec z hornatého kraje pod Lysou horou se narodil ve Frýdlantě nad Ostravicí 13. ledna 1888 ve znamení berana, proto se také sám někdy označoval jako „muž s beraní hlavou“.
Grafik a keramik Ferdiš Duša byl umělec ve své době světa znalý a světu známý, avšak ve své domovině, do níž byl hluboce vrostlý, zůstával opomíjený a zapomínaný.
V roce 2018 si připomínáme 130 let od narození Ferdiše Duši a 60 let od jeho smrti.
Ferdiš Duša tvořil mistrovské dřevoryty. Zobrazoval motivy valašských Beskyd, Ostravy i Slovenska. Zabýval se také knižní ilustrací.
Jeho dřevoryty jsou vpravdě mistrovské, stejně tak jako kresba uhlem, tužková kresba nebo podmalba na sklo. Mistrovsky maloval keramiku. Také olejomalbu na plátno. Jeho pražské motivy, stejně jako slovenské, ale i motivy z Beskyd jsou výjimečné uchopením námětu, jeho určitým zjednodušením i kresebným a barevným řešením.
Přitom se mu v uměleckém oboru nedostalo žádného formálního vzdělání. V Německu studoval techniku výroby keramiky a začínal jako malíř porcelánu.
„Proletářský umělec z Frýdlantu nad Ostravicí, se vypracoval bez cizí pomoci, bez školské průpravy jen vlastní prací na úroveň tehdejších umělců v Pobeskydí,“ uvádí Vilém Vlk v článku Korespondence Duša – Bezruč.
V roce 1910 začal Ferdiš Duša pracovat v keramické manufaktuře bratří Jaroňků v Rožnově pod Radhoštěm, později založil rožnovskou keramickou manufakturu a roku 1924 také keramické dílny v protialkoholní léčebně v Kunčicích pod Ondřejníkem a ve Frýdlantu nad Ostravicí.
Od roku 1924 se věnoval pouze grafice a malířství.
Ferdiš Duša byl spoluzakladatelem uměleckého sdružení Koliba ve Frenštátě. Knižně vydal v roce 1938 studii o lidovém dřevorytu.
Hodně cestoval, zvláště jako voják první světové války, nikdy však bez náčiní ke kreslení a malbě. S malou nadsázkou ho lze označit jako tuláka s neklidem v srdci i duši. Za první světové války prošel ruskou frontu, Srbsko, Itálii, Polsko, Ukrajinu, Rusko, Rumunsko, Karpaty. Při svých malířských cestách navštívil také Itálii, Německo, Slovensko, Švýcarsko a Ukrajinu.
Jeho velkým námětem se stalo Slovensko, které mu bylo blízké a které si zamiloval.
„Slovensko bylo pro Dušu zaslíbenou zemí, v níž bylo možno snít o lidském štěstí a šťastném a svobodném životě,“ uvádí Karel Bogar v knize Muž s beraní hlavou (Vydalo v roce 2008 město Frýdlant nad Ostravicí ve vydavatelství Montanex, a. s.). „Také však Ostravsko, zejména zde se projevilo jeho sociální cítění … jeho pohled na toto téma byl osudový. Byl to výkřik, podobně jako jej známe z díla Bezručova … spojující bídu i heroičnost dělného života.“
I proto měl Ferdiš Duša neobyčejný vztah právě k Petru Bezručovi.
„I když není známo, zda se někdy osobně setkali, přesto jejich vzájemná korespondence dokládá vřelý a přátelský vztah,“ uvádí Vilém Vlk ve zmíněném článku. „V září roku 1928 požádal Ferdiš Duša svým dopisem Petra Bezruče, zda by mohl ilustrovat jeho sbírku Slezské písně, kterou připravovalo k vydání nakladatelství Družstevní práce. Protože Bezruč byl smluvně vázán k vydání své jedinečné sbírky nakladateli J. V. Pokornému v Brně, v několika dopisech vysvětloval umělci a grafiku Ferdiši Dušovi, že to není možné, ačkoliv by rád, kdyby právě on jeho básně ilustroval. K tomu záměru však nedošlo.“
Přesto Ferdiš Duša po druhé světové válce vyzdobil několik vydání Slezských písní svými ilustracemi a v roce 1946 takto zdobí 10. a 11. vydání Bezručovy sbírky i Dušovy linoryty.
Rodný dům Ferdiše Duši ve Frýdlantu nad Ostravicí. 
Zajímavostí z jejich vzájemné korespondence je snaha Ferdiše Duši se s Bezručem osobně seznámit. Svěřuje se mu ve svých dopisech, že při svých toulkách po Beskydech a výplazech na Lysou horu se nejednou zastavil u jeho letního srubu, ale nedovolil si Bezruče navštívit, aby nerušil jeho klid. Dokonce se v jednom dopise odvážil i dotázat, zda by mu Bezruč srub neprodal, když není po celý rok obýván. Tuto nabídku Petr Bezruč odmítl a odpověděl, že v důsledku válečných událostí pobývá přes zimu v Kostelci na Hané a
přes léto v Ostravici.“
Ferdiš Duša byl členem Obce umělecké tvorby na Moravě Koliba (1919) a skupiny výtvarných umělců v Brně (1922-1926). Roku 1927 se přestěhoval do Prahy, kde se stal členem výtvarného spolku Hollar a s ním také několikrát vystavoval.
Pamětní deska na rodném domě ve Frýdlantu nad Ostravicí. 
K pražskému pobytu Ferdiše Duši zaznamenal básník Jaroslav Seifert: „Do vinárny u Paukertů chodíval i malíř Ferdiš Duša. Byl z Beskyd a měl na své tváři něco pěkného z těch krásných hor. Všichni jsme ho měli rádi. Nebyl veliký ani moderní malíř. O malířství jsme s ním však nikdy nemluvili. Maloval své krajiny smutným štětcem, ale raději ryl dřevoryt, v tom se vyznal dobře. Vzpomínám si, že Petr Bezruč byl s jeho dřevoryty k Slezským písním spokojen. Říkal o nich, že jsou pravé.“
Po roce 1955 se Ferdiš Duša vrátil do rodného Frýdlantu nad Ostravicí, kde si v domku po rodičích č. p. 359 na ulici Hukvaldská zřídil ateliér a kde měl také keramickou dílnu. S elánem se pustil do práce. Kromě dřevorytů prokázal svou malířskou zralost také v olejomalbě. Ve své tvorbě se věnoval hlavně krajině Beskyd a Slovenska. Na Slovensko se často vracel a z těchto pobytů vytěžil cyklus Bílé Slovensko. Pastely maloval beskydskou krajinu a také Ostravsko.
Roku 1958 mu k sedmdesátinám udělilo město Frýdlant nad Ostravicí čestné občanství.
Ferdiš Duša zemřel 1. prosince 1958 ve Frýdlantu nad Ostravicí. Když byl ve čtvrtek 4. prosince 1958 pochován na místním hřbitově, řekl nad jeho hrobem umělecký historik Petr Holý mimo jiné: „Z těch rydel, které nyní opuštěné leží na stole, vzniklo dílo, které se stalo nesmrtelnou sílou v rukou člověka, hymnou jeho života, jeho boje.“ A spisovatel Vojtěch Martínek v básni Ferdiš Duša mimo jiné napsal: „Je práce hotova? Ne – od velkého díla odešel pracovník, tak čestný, pracovitý.“
Ferdiš Duša: Slovenská vesnice
V roce 1959 byl v umělcově rodném domku č. p. 359 na ulici Hukvaldská otevřen Památník Ferdiše Duši. V roce 2006 byl zrušen a v roce 2008 byla otevřena stálá expozice Ferdiše Duši v Kulturním domě v centru města Frýdlantu nad Ostravicí.
Životaběh Ferdiše Duši byl zarámován historickými aspekty hornaté krajiny pod Lysou horou i města Frýdlantu nad Ostravicí, válečnými zážitky vojáka první světové války, vztahem ke Slovensku, Ostravsku, ale také pražským pobytem a posléze jeho návratem zpět do rodného Frýdlantu nad Ostravicí, města za ten čas téměř k nepoznání proměněnému, kde sedmdesátiletý Ferdiš Duša posléze umírá.
Domovem Ferdiše Duši byl malebný, ale drsný kraj kolem Lysé hory, kraj básníka Petra Bezruče.
Ferdiš Duša je nejvíce ceněn pro své grafiky a ilustrace, věnované Ostravsku a Slovensku. Největší soubor jeho grafických listů, kreseb, olejomaleb a maleb na skle vlastní Galerie výtvarných umění v Ostravě.
Tvořil technikou dřevorytu, leptu, měkkého krytu (vernis mou), litografie. První soubor dřevorytů Dík poutníka (1916-17) byl inspirován Karpaty. Další cykly dřevorytů se sociální tématikou: Slovenské obrázky (1920), Chudí a ponížení (1920), Těšínsko (1920), Smutná země (1921), Peklo práce (1922), Život člověka (1923). Následovaly Hříčky (1928), Ban Strachinič (1931), Dolu Váhom (1933).
Během pobytu v Praze vydal dřevoryty Pražské mosty a Vltava (1932).
Tvořil také plakáty a novoročenky.
Ilustroval mj. díla Petra Bezruče a Vojtěcha Martínka. Časté jsou u něj sociální náměty u kterých čerpal inspiraci z 20. a 30. let 20. století. Kromě toho rád fotografoval a psal básně.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka