Jak můžeme ještě i ve třetím tisíciletí vůbec hovořit o nějakých čarodějnicích, ptal jsem se sám sebe, totiž soused Ferdyš si tuhle aktuální otázku položil, rozumí se, abych kvůli nerozvážně řeči neměl doma peklo, protože domácí peklo je nejhorší, to by nám mohli i čerti závidět, copak žijeme jako ve středověku?
Pozvali mne kamarádi, totiž Ferdyše, rozumíme si, ať si udělám, totiž soused Ferdyš, s nimi výlet do Jeseníků na Petrovy kameny.
„Zažiješ spoustu legrace,“ říkali mi kamarádi, totiž Ferdyšovi. „Uvidíš věci, jaké jsi v životě neviděl a potkáš spoustu zajímavých osobností.“
Nikdy jsem o filipojakubské noci neslyšel, totiž Ferdyš o ní jaktěživa neslyšel, ani o tom, že se právě v noci z třicátého dubna na prvního května rozhoří na horách vatry, neboť všude tam se budou pálit čarodějnice.
„Nikdy jsem žádnou čarodějnici neviděl, nepotkal a žádnou neznám,“ povídám, totiž soused Ferdyš povídá.
„Nepovídej,“ opáčili kamarádi.
Je ovšem pravda, akorát tu starou čarodějnici Mašláňovou znám, totiž Ferdyš ji zná. Když má při úklidu náhodou v ruce pometlo, jako kdyby právě přiletěla odněkud z planety čarodějnic.
To Jeseníky mne zlákaly, totiž Ferdyše, už nějaký čas jsem se do těch deštivých hor nepodíval, totiž Ferdyš se do Jeseníků už nějaký čas nepodíval, poslední roky už na turistiku málem rezignoval, však také má svá léta, vrže mu v kdejakém kloubu, co jich v těle má.
„Udělám si s kamarády v poslední dubnový den výlet na hory,“ povídám Máničce, jako té své sedmé svátosti, totiž Ferdyš povídá. „Nějaká bojová hra či co. Vrátím se hned následujícího dne.“
„Jen si jeď,“ povídá Mánička, totiž Ferdyšovi to povídá, stojí před zrcadlem a tupíruje si vlasy a zkrášluje se, až při tom námahou heká a trochu se jí rosí čelo. „Také nebudu doma, mám scuka s kamarádkami.“
Tak hezky se nám to termínově vymňouklo, totiž Ferdyšovi, pochvaloval jsem si, totiž Ferdyš si pochvaloval.
Jeseníky jsou fajn hory, tedy když právě neprší nebo nesněží. Vatra už byla vychystaná, spousta dřeva, celý rok bych jím na chalupě topil, totiž Ferdyš. Jen do ní cáknout trochu benzínu a zapálit.
„To musíš, vole vole počkat, až se trochu setmí,“ povídají kamarádi, totiž Ferdyšovi to říkají. „Jinak to nemá ten efekt a ten šmrnc!“
Všichni sousedé, a co jich znám, netrpělivě na ten okamžik čekali, podobně jako já, totiž jako Ferdyš. A když k tomu konečně došlo, začaly se dít věci. Středověcí pravověrní mravokárci a víryhlasatelé a organizátoři čarodějnických procesů by zajásali. Štěstí, že na vrcholu plápolající vatry byla jen vycpanina nějaké macaté ženské. V prvé chvíli mi trochu připomněla Máničku, totiž Ferdyšovi, jako by jí z oka vypadla. Kde ta by se na Petrových kamenech nedaleko Pradědu o filipojakubské noci vzala? Tvrdila, že má nějaký slet s kamarádkami.
Pak to začalo. Musel jsem se štípat, totiž Ferdyš se musel štípat, aby uvěřil, že se nepropadl do středověku. Tolik čarodějnic jsem naposledy viděl, totiž Ferdyš, při posledním školním srazu po padesáti letech. To bych rovnou mohl vzít telefonní seznam, totiž Ferdyš by ho mohl vzít, pokud by tlusté telefonické bichle byly ještě vydávány, listovat v nich a poctivě zatrhávat jedno jméno vedle druhého, tolik jich bylo.
Dokonce i ta stará čarodějnice Mašláňová tam poletovala na svém koštěti, ale sakrovala na ten starý krám, létal cik cak a vůbec ji neposlouchal.
„Tamhle letí moje stará!“ rozjásaně křičí Tonda Pánek. „A támhleta na tom zánovním pometle, není to náhodou ta tvoje?“ obrátil se na mne, totiž na Ferdyše.
Nevzpomínám si, že bychom za posledních několik let investovali, totiž Ferdyš, do nového koštěte,
A podívejme, fešanda Krkošková, holička, kadeřnice a lazebnice. Také si přilétla provětrat faldy. Trochu mi přistříhnout účes, totiž Ferdyše, neměla čas, prý se musí dát do gala, že má s kamarádkama holkama nějaký sraz.
Támhle na koštěti střední velikosti elegantně krouží má nejmilejší vnučka Terezka, totiž Ferdyšova vnučka, aby jsme si rozuměli, a že jí to jde, piruety, loopingy, průlety přes plameny, až jí chvílemi i sukně začínala plápolat. Inu to je to dnešní mládí, odvážné, dovedné, nespoutané, vždycky krok vpředu. Jeden může akorát koukat a závidět.
„Co na to říkáš, parde?“ šťouchne do mne, totiž do Ferdyše, soused.
„Nádhera!“ povídám, totiž Ferdyš povídá.
Co bych, totiž Ferdyš, vyprávěl.
Hned následujícího dne, jak tradice velí, došlo na první májové políbení. Koukám, Mánička má pod jedním okem černou šminku, že ona se po tom včerejším mejdanu ještě nestačila dekontaminovat!
A nejmilejší vnučka Terezka si prohlíží jakoby plamínkem od zapalovače poničenou sukni. „Dnes ten materiál nic nevydrží!“ Zmuchlanou textilii vhodila do koše. „Koupím si zítra novou. Jednu, docela hezkou, jsem viděla tuhle nedaleko v krámě za výlohou.“
Potkal jsem na schodišti činžáku souseda Ferdyše. „Člověče,“ povídá, „ta moje měla nějaký mejdan a ještě se z toho nevzpamatovala. Co ta tvoje?“
„Normálka,“ pokrčil jsem rameny, zřejmě už v tom za ta léta umí lítat. „Po obědě jdeme na prvomájovou procházku. A večer… „
A večer?
To se ještě uvidí.
Text a foto © Richard Sobotka