Hájnice – Rožnov pod Radhoštěm – Když se živly zlobí

Nemá každé město či městečko takové štěstí, aby mělo své zelené plíce či srdce, ať to nazveme jakkoliv, coby bezprostřední součást svého osídlení. Totiž aby při pohybu obyvatel z jedné městské části do druhé museli byť neúmyslně lidé projít alespoň částí městského parku.
Právě tak je tomu v kdysi dřevěném městečku Rožnově.

Rožnovský lesopark se časem proměnil v Hájnici. Popravdě šlo původně o směs stromů, které měly odvahu vyrůst od semínka až do dospělého stromu v bezprostřední blízkosti řeky Rožnovské Bečvy, která si za velkých dešťů a vodních přívalů vytvářela řečiště podle své libosti. Celé společenství stromů Hájnice tak rostlo na řekou naplavených štěrkových nánosech, což v pozdějších letech civilizačního rozmachu ochránilo park před likvidací bytovou a průmyslovou zástavbou, naopak mu divočící řeka přinášela za povodní citelné zásahy s polomy stromů a odplavením zeminy.

Při zmínce o rožnovské Hájnici je potřeba ohlédnout se za její historií. Kvalitativní přeměnu lesního společenství na Hájnici, pak na Městský a posléze na Lázeňský park způsobil rok 1796. Tehdy František Kročák, brněnský krajský fyzik, jak se lékařům říkalo, který se zajímal o zvláštnosti rožnovského klimatu, poslal do Rožnova na léčení první čtyři pacienty s plícními chorobami. Horský vzduch a žinčice (ovčí syrovátka) pacientům nebývale pomohly, takže doktor Kročák začal posílat do Rožnova další pacienty, čímž dal podnět ke vzniku doma i v zahraničí proslulých klimatických lázní.
Tehdejší ředitel rožnovského panství Josef Drobník, sice hrubý, ale jasnozřivý člověk, založil roku 1820 léčebný ústav, zřídil z Hájnice park, postavil pavilon a pec na ohřívání žinčice.

V prvních letech existence lázeňského parku šlo převážně jen o budování komunikací a probírky vzrostlých porostů. Několik generací zahradníků, kteří se starali o lázeňský park, se snažilo dosáhnout všech estetických hodnot anglického parku, zásady světla a stínu a to postupnými probírkami starých stromů a výsadbou nových.

Roku 1874 byl v parku postaven Lázeňský (dnes Společenský) dům.

V té době dosahovaly rožnovské klimatické lázně největšího rozkvětu. Lázeňských hostů kolikrát za léto přijelo tolik, že některé bylo možné ubytovat jen v privátu na půdě se senem. I za to byli vděčni. Ráno, když se umyli v Uhliském potoce tekoucím před domem, zatím jim paní domácí připravila ke snídani krajíc chleba a hrnek čerstvě nadojeného mléka. Pak se vydali korzovat po celý den do Lázeňského parku.

S malou dávkou představivosti se můžeme vcítit do tehdejší doby, kdy v altánku hrála lázeňská hudba, lázeňští hosté se promenádovali kolem jezírka, pánové zdravili nadzvednutím buřinky, dámy s vlečkou přehozenou přes předloktí odpovídaly úklonou a úsměvem.

Dohlížitelé na pořádek byli obezřetní, jak ostatně dosvědčuje prohlášení obce ze dne 26. dubna 1888: Přístup do sadů dovolen jest jen čistě a slušně oblečeným. Osoby, které oblekem a chováním působí pohoršení, budou z léčebného domu i ze sadů vyloučeny.

Dne 1. července 1897, aby příznivé klima bylo v Hájnici pro lázeňské hosty co nejvíce uchováno, vydal policejní komisař Osvald Kotouček Návěstí: „Následkem stížností, podaných p. t. pány lázeňskými hosty, žádají se slušně oděné dámy, aby lázeňské sady a léčebný dům, jakož i veřejné procházky, navštěvovaly se zdviženou vlečkou anebo bez ní, čímž se předejde víření prachu, který na plíce chorých velmi škodlivým jest. Dámám toho nedbajícím zapoví se přístup do sadů léčebných.“

V roce 1919 se po lázeňské hudbě žádalo, aby …vždy hrála v černém slušném obleku a prádle výhradně bílém a aby se k obecenstvu muzikanti chovali slušně a mezi sebou každé hádky se vyvarovali.

V novém století si rožnovští naléhavě uvědomovali důležitost existence Lázeňského parku. Roku 1921 byla v Hájnici vysazena velká lipová alej. Stromy však byly vysazeny v úzkém sponu 5 m a když vzrostly, bylo nutno provést jejich probírku, aby jednotlivé lípy mohly vytvořit krásnou a rozvětvenou korunu.

V tom roce požádala lázeňská sadovnická komise o odborný posudek pražského architekta Josefa Kumpána na městský park v Rožnově. Ten ve své zprávě mimo jiné uvedl: „Jest to velice vzácný případ, že město jako Rožnov, jež čítá jen přes 3000 obyvatel, má rozsáhlý park, který svou polohou a krásou může být chloubou obyvatelstva a který cizincům zajisté zpříjemní pobyt v tomto městě.“

Do feriálního času za existence rožnovských klimatických lázní patří i vzpomínka Jindřišky Deákové: „O každém létě se pořádaly večírky v parku u hudebního altánu a na jezírku. Vodotrysk v jezírku osvětlovala barevná světla a barvy se měnily. Bylo to opravdu moc krásné. Stříkal vodotrysk, zářila barevná světla. Večer se během koncertu celý prostor osvítil a střídaly se barvy: zelená, červená, fialová. Moc krásné to bylo.

V parku se pořádaly Anenské slavnosti. A také krásné karnevaly. Uprostřed rybníčka bylo zhotoveno dřevěné pódium a dvě největší krásky Rožnova, byly to sestry, ale obě krásné, opravdu krasavice, ty na tom pódiu na jezírku předváděly tance. Měly na sobě bílé řízy jako Řekyně. A když se na pódiu vlnily mohly chlapům vypadnout oči.

Na karnevaly jsme chodili v maskách. A dělala se všelijaká legrace. Ovšem největší legraci vždycky vymýšlela slečna Cibulcová. Bydlela v chaloupce v Čechově ulici. Byla to veselá ženská, samá legrace. A vynikající švadlena. Ona se vždycky oblékla za nějakou příšeru babu, do černé valašské sukně, fěrtochu, na hlavě šátek. A škrabošku, vždycky představovala nějakou ošklivou babiznu s bradavicí na nose. No, prostě hrůza! A měla velký deštník, dlouhý černý, s ním pochodovala po té promenádě. A teď si vybírala tanečníka. Když se jí některý chlap líbil, tak ho tím parapletem zahákla, přitáhla k sobě a musel s ní tancovat. Chlapi se pokaždé dohadovali, kdo to je, co je to za příšernou ženskou. Sice všichni tušili, že je to ona, ale nikdo si tím nebyl jist. Chlapi, když se blížila půlnoc, všude na rozcestí postavili hlídky, aby ji čapli a musela se odmaskovat. Ale ona vždycky o půlnoci utekla, prostě zmizela. Jenom my, protože jsme se s ní kamarádily, jsme se dozvěděly, že to byla ona.

Když se zrušily lázně, všecko přestalo. A slečna Cibulcová se prý, chudinka, otrávila. A přitom taková veselá ženská to bývala…“

Vyprávění o lípách v rožnovské Hájnici by nebylo úplné bez zmínky o sourozencích Jaroňkových: Julie  Jaroňková  9.2.1864 – 12.7.1945, Bohumír Jaroněk  23.4.1866 –  18.1.1933, Alois  Jaroněk  16.6.1870 –  31. 10. 1944. Byli nerozlučnou trojící od doby, kdy se oba bratři malíři vrátili po několikaletém pobytu v zahraničí na Valašsko a v závěru devadesátých let 19. století se začali věnovat samostatné tvorbě.

Byla to Julie, která rozhodla, že se natrvalo usadí v tehdy známém lázeňském městě Rožnově s bohatým kulturním životem. Gobelínovou dílnu vedla Julie, Alois se věnoval malování porcelánu a Bohumír mnohobarevným dřevorytům.

Hned zpočátku je zaujaly dřevěné měšťanské domy na náměstí, kterých se chtěli měšťané zbavit a postavit místo nich nové „z dobré materie a především ohni odolné“. Pro jejich záchranu iniciovali sourozenci Jaroňkovi v roce 1911 založení Musejního spolku, který usiloval o vznik Valašského muzea v přírodě. Záměr se podařilo uskutečnit v roce 1925. První stavby byly přeneseny do městské Hájnice a při národopisné slavnosti „Valašský rok“ bylo Valašské muzeum v přírodě za velké účasti obyvatel slavnostně otevřeno.

Bohumír Jaroněk, považovaný za zakladatele Valašského muzea v přírodě, zanechal svůj odkaz: „Nechceme budovati mrtvé skladiště budov a předmětů, chceme budovati pomocí praktického národopisu živé muzeum, v němž zděděné tradice valašské minulosti a svéráz plemene a bydliště lidu jsou udržovány při životě výkony práce, zvyky, tanci zpěvy a obřadnostmi lidu.“

Sourozenci Jaroňkovi tak položili základ Valašského muzea v přírodě, které podnes uchovává skvosty lidové architektury.

A co lípy vysazené roku 1921 v aleji po celé délce kilometr a půl dlouhé páteřní pěšiny přes dolní i horní část parku?

Jejich rozvětvené koruny se vzájemně ve sponu dotýkaly, vytvářely stín i propouštěly sluneční paprsky a zpříjemňovaly tak pobyt korzujícím lázeňským hostům i samotným Rožnovanům. Jejich koruny se časem rozrůstaly a kmeny mohutněly do úctyhodných rozměrů. Lípy byly svědky rozmanitého dění v samotném parku i v přilehlém městečku, byly svědky přeměny „dřevěného městečka“ Rožnova na město kamenné.

Také v moderní ryze technické době byl městský park ošetřován, i lípy, památeční stromy.

Tak tomu bylo až do 26. června 2008. Noční vichr tehdy provedl mezi 97 let krásně urostlými lipami radikální probírku. Jako bez smyslu je vyvracel i s mohutnými kořenovými koláči jednotlivě i v celé řadě podél páteřního chodníku. Ale vybíral si, neví se podle jakého klíče, třeba pět jdoucích za sebou povalil a jednu ponechal stát bez úhony.

Rozzlobený živel vyvracel stromy i na místním starém hřbitově, na sportovišti u horního splavu a různě ve městě.

S nástupem rozbřesku řádění noční vichřice jako zázrakem ustalo. Zůstalo jen zděšení a úžas nad silou větrného živlu tak velkou, že jí neodolal ani stoletý strom.

Po odstranění padlých stromů byla lipová alej doplněna výsadbou mladých lip a o deset let později zůstala na noční řádění povichru už jen vzpomínka.

Text a foto © Richard Sobotka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *