SUCHO

Letos proběhla v areálu zašovského kláštera vcelku nenápadná stavební úprava: dešťové vody ze střech už nejsou svedeny do kanalizace, ale do sběrné jímky s přepadem do rybníka. Prostě děje se tam teď to, co v menším měřítku dělá každý z nás, kdo zachytává dešťovou vodu do sudu.

O udržení vody v krajině se poslední dobou hodně mluví a letošní léto potvrdilo, že odůvodněně. My však většinu života trávíme uprostřed našich měst a obcí, jejich intravilán, to je „náš svět“ – a to pak svádí k představám, že proti suchu lze bojovat nějakým tím sudem pod okapem. Ano, v mikrosvětě našich domků a zahrádek a v horizontu několika málo dnů snad. Ale životodárný déšť nepadá pouze na střechy domů, na vyasfaltovaná parkoviště a vydlážděná náměstí. Všechny takovéto plochy, jakkoliv se zdají být rozlehlé a stále rozlehlejší, tvoří jen nepatrné promile povrchu naší země.

Chce to nadhled, a to doslova. Podívejme se na mapu: naše obce a města (se všemi těmi střechami a vybetonovanými plochami) představují na mapě pouhé tečky. Podstatný objem srážek padá (stále ještě) do volné přírody, což v naší kulturní a obhospodařované krajině znamená, že především na lesní a zemědělskou půdu.

Nebeský rybníček

Pokud nám tedy skutečně leží na srdci (a měla by) problematika zadržení vody v krajině, je potřeba zaměřit se na tyto dominantní plochy. Jinými slovy – je potřeba obnovit schopnost zemědělské i lesní půdy absorbovat vodu. Navrátit do půdy dostatek humusu, to bude úkol dlouhodobý a náročný. Ovšem je jedno opatření, které může účinně zastavit postupující vodní i větrnou erozi, omezit splavování ornice do vodních toků a kanalizace a přímo i nepřímo přispět k zadržení vody v krajině. Je poměrně snadné a je mnohem efektivnější, než akce typu „dešťovka“, protože se netýká nějakého pouhého zlomku procenta, ale fakticky celého objemu vodních srážek.

Je totiž naivní se domnívat, že se suchem se dá bojovat tím, že budeme doma splachovat WC dešťovou vodou. Ani kdybychom neodebírali z vodovodního řádu jedinou kapku vody, sucho tím nezmírníme. Rozlišujme příčinu a důsledek: hrozící nedostatek pitné vody je následkem sucha, ale sucho v přírodě není způsobeno odběrem pitné vody (původem z přehrad) protože ta se přes čističky opět vrací do řek.

Možná jste si při svých prázdninových cestách také všimli zásadního rozdílu ve vzhledu zemědělské krajiny u nás a u sousedů v Evropě. Pro ilustraci i jako důkaz opět stačí otevřít v počítači např. mapy.cz a vybrat nějakou příhraniční oblast naší republiky v sousedství s Rakouskem nebo s Německem. Po překliknutí na „mapa letecká“ bude jasné, co mám na mysli: rozdíl ve velikosti lánů u nás a u sousedů je do očí bijící!

Před 50 lety mělo scelování pozemků v ČSR svůj ideologický a politický důvod, ale ten snad už pominul. Proč tedy máme dál zalíbení v těch rozlehlých plochách monokultur?0 Obhospodařovat velké lány se přirozeně zdá být ekonomicky výhodnější. Znamená to však, že zemědělci na západ od nás jsou hloupější a že neumí počítat?!

Soutok Rožnovské a Vsetínské Bečvy ve Valašském Meziříčí

Také jejich zemědělské podniky mají samozřejmě výměru mnoha hektarů a jistě to není tak, že by každý jednotlivý dílek z oné barevně pestré mozaiky políček na leteckém snímku patřil jinému zemědělci.

Ta barevná rozmanitost zemědělských ploch znamená pouze to, že tito zemědělci zcela záměrně vedle sebe a na mnohem menších plochách než u nás střídají nejrůznější plodiny.

Dělají tedy to, co se nám zdá být ekonomicky nevýhodné. Proč? Možná proto, že oni vesměs hospodaří na své půdě a že se proto dívají dál, než jen na několik nejbližších sezón. Naproti tomu většina vlastníků naší zemědělské půdy na ní sama nehospodaří. Nechci nikomu křivdit, ale myslím, že vesměs ani netuší, co nájemce na JEJICH pozemcích pěstuje a stejně tak je jim jedno, jak by dopadly rozbory půdy z JEJICH polí, jaká je bilance humusu, jaká je schopnost země na JEJICH pozemcích jímat vodu a nakolik je třeba JEJICH půda zamořena chemikáliemi. Obávám se, že je zajímá pouze výše pachtovného (a jsou vcelku spokojeni, protože cena půdy stoupá, což znamená, že dobře uložili své peníze).

Lidé jsou dnes ve všech svých činnostech svázání a omezování všemi možnými předpisy, normami, evropskými standardy. Co se však týká ochrany těch nejcennějších a nenahraditelných zdrojů, totiž úrodné, živé a životodárné půdy, schopné absorbovat vodní srážky, v této oblasti doposud vládne trestuhodná benevolence.

Přiložený obrázek neukazuje pouze na pestré střídání zemědělských plodin na polích rakouského zemědělce, ale také na hustou síť polních cest. Tamní hospodáři vjíždějí těžkou technikou na ornou půdu svých polí pouze v nezbytných případech, k přemisťování techniky a ke svážení sklizených plodin používají trvalé cesty. Jejich pole nemají z toho důvodu natolik zhutněnou podorniční vrstvu půdy, což má zásadní vliv na schopnost vsakování srážek a na obnovu zásob podzemní vody.

Samozřejmě z toho co jsem řekl, nevyplývá, že v Rakousku neznají sucho, že to vládne jen od hraniční čáry na sever. Člověk však nemusí být ekolog ani hydrolog, aby z přiloženého obrázku poznal, která polovina snímku ukazuje krajinu celkově zdravější, která lépe příjme déšť a která bude méně trpět vodní a větrnou erozí. Estetický dojem z takto udržované krajiny je pak už jen pouhý bonus.

Text a foto © Josef Krůpa

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *