Richard Sobotka: „Briliant velký jako svět“

Současný příběh dvou mladých lidí s kriminální zápletkou, kdy sice láska hory přenáší, přece nakonec vítězí touha po bohatství.

Patricie, mladá dívka, nalezenec s pohnutým osudem, ve snaze po bohatství se zaplete do podsvětí. Prioritou se stává lov na bohatého ženicha. Navzdory tomu se zamiluje do ne příliš majetného chlapce, ale vidina pohodlného a zabezpečeného života přece nakonec vítězí.

Ukázky z knihy.

Pak se jednoho dne na té samé terásce usadili dva ňoumové, ti si ústřice a šampáňo se španělskými jahodami nedopřávali, ale když zamilovaný nemajetný milionář přerušil na chvíli práci na hracím automatu, přistoupili k němu, ve vší počestnosti mu cosi pošeptali do ucha, pak mu zkroutili ruce za záda a odváděli ho v poutech k automobilu, který nechali stát opodál.

To je ten mafián, měl Robert náhle jasno. V náznacích se o něm zmiňoval v nočním telefonátu šéfredaktor. Jistě už několikrát trestaný, možná i nějakou vraždu má na kontě, podvody, narkotika, zločinné spolčení.

„Promiňte,“ přitočil se Robert k oběma policistům v civilu, ukázal jim novinářský průkaz. „Můžete mi k tomuto případu sdělit několik podrobností?“

„Vy jste nám tady ještě scházel!“

Třískli dveřmi automobilu a byli pryč.

Robert přisedl k nešťastné Patricii. Ještě dřív, než začal s kondolencí, postavila před něj servírka zmrzlinový pohár.

„Promiňte, ale nemám u sebe žádné peníze.“

„To připíšeme na účet tamtoho,“ kývla servírka za odjíždějícím policejním vozem.

„Z kraje příštího týdne, pondělí nebo úterý, jsme měli letět do New Yorku,“ škytala nešťastná Patricie.

Je úžasné, jak některé sny rychle uplývají do nenávratna. A není proti tomu žádné obrany.

Navzdory tomu byl zmrzlinový pohár skutečně velmi dobrý.

 

Několik dnů nebyla Patricie nikde k vidění. A když, tak jenom šmouha na koloběžce, ani nebyl čas zamrkat na pozdrav. Potom jako kdyby se z městečka vytratila docela.

Robert si dělal starosti, jestli ji třeba odmítnutý přítel psychouš nenechal odchytit a umístit dočasně do blázince, aby opět získal její náklonnost.

Když se pak znovu ukázala, byla ještě hubenější, džíny měla nejen vydřené doběla na těch nejpodivuhodnějších místech, ale také patřičně proděravělé.

„Víš, co mi to dalo práce, než jsem tupým nožem ty díry do té zatraceně festovní hadry nakrájela?“

„Proč právě tupým nožem?“ zajímal se Robert.

„Protože ostrým by to neudělalo takové originál díry, jako že to prasklo samo.“

Ale koloběžku proháněla po městě stejně rychle, jako dřív.

A pak…

Pořád se za ní táhl nějaký stín, jako to dělají pochtívační psi za rozháranou fenou.

Tou dobou měl Robert jiné starosti, než si dělat hlavu z toho, že mu Patricie nevěnuje ani pouhé ohlédnutí. Klub místních dam ho požádal o hostování při jednom čajovém dýchánku.

„Jsme něco jako někdejší Klub amerických dam, který existoval za první republiky,“ cinknutím na malý zvoneček uklidnila předsedkyně přítomné dámy. „Pokrok současným světem vládne, jak se říká, také my chceme být u tohoto dění. A tak, jako dámy tehdy v minulosti, chceme být účastny všeho nového, co se kolem nás děje.“

Předsedkyně, jejíž jméno Robert okamžitě zapomněl, si na sebe navlékla snad všechno, co její šatník nabízel. Ostatní dámy byly na tom, co se módes robes týká, podobně. Uvidět alespoň náznak odvážnější garderoby bylo téměř nemožné. Až na jednu, ještě příliš mladou a jaksi nezapadající do toho obstarožního spolku, ta sice měla sukni až po zem, ale s odvážným rozparkem až do pasu.

Robert vyprávěl příhody z práce novináře, o nichž mínil, že by mohly přítomné dámy zaujmout.

Jedna z dam i během povídání obcházela přítomné s čajovou konvicí a pohotově dolévala šálky, zdobené secesní kresbou.

„Vám náš čaj nechutná?“ podivila se, že se Robert šálku zatím ani netkl.

„Promiňte,“ koktal na omluvu. „Hned to napravím.“

Žádný čaj, ale francouzský koňak! Pak nebylo divu, že se přednáška o žurnalistice brzy změnila na volnou besedu, která se rozbíhala nejroztodivnějšími směry.

K dalšímu oživení došlo později, kdy znenadání vstoupila do místnosti Patricie. Koloběžku opřela o stěnu vedle dveří a bez okolků přijala nabízený šálek. A když vypila i druhý, obrátila se na Roberta a do ticha, které nemohlo být hlubší, pronesla: „Všechny tyhle dámy si chodí k tobě do bytu provětrat intimní prádélko?“

Následoval halas a tartas. Smích a rambajs nemohl být větší, než při cikánské svatbě.

„Raději už nepij, ty jedna vegetariánko,“ sykl Robert.

„To, že jsem vegetariánka mi nebrání vypít si šálek čaje,“ prohlásila Patricie.

Jako správná americká dáma, jejichž pokračovatelkami Klub místních dam byl, si zapálila cigaretu a emancipovaně se usadila na stolík, rovnou na Robertovy poznámky, které si k besedě připravil.

„Všude tě už několikátý den hledám, kde pořád vězíš Gérarde?“

„Neoslovuj mne Gérarde, alespoň ne v téhle společnosti,“ žádal ji Robert.

„Proč ne?“ ohradila se Patricie. „Náhodou jméno Robert se k tobě vůbec nehodí. Kdežto Gérard… Gérard Phllipe a jeho film Fanfan Tulipán – znáš?“

„Samozřejmě, kdo by ho neznal.“

„Viděla jsem ho nejméně patnáctkrát.“ Zahasila velký nedopalek. „Prostě ti budu říkat Gérarde.“

„Všude jsem tě hledal.“ přehodil Robert výhybku na vedlejší kolej.

„Co tak najednou? Jindy projdeš kolem, ani se nepodíváš.“

„Chyběla jsi mi sakra.“

„Vdávala jsem se.“

„Cože?“

„Slyšels, ne?“¨

„Po kolikáté už?“

„Snad po šestnácté, já už to přestala počítat.“

„Na novomanželku moc piješ, moc kouříš a jsi málo šťastná.“

„Náhodou,“ zapalovala si další cigaretu. „Ženich má barák, velký jako středověký francouzský zámek na Seině. Peníze by mohl přehazovat vidlemi.“

„Vážně?“

„Myslela jsem si.“

„Takže ze svatby nakonec sešlo?“

„To se domýšlíš, nebo hádáš z křišťálové koule?“

„Tak co se vlastně stalo?“

„Už jsem byla namašlená do těch hadříků, vypadala jsem jako cukrkandlová princeznička. Radnice snad po desáté telefonovala, co se jako děje, že pořád nejdeme. Farář už vystál před oltářem důlek. Ženich – Morten Beaufor Matrix von Ringhofer – tak jsem si ho pojmenovala, protože se jmenoval úplně nemožně, nějak jako Bohuš Matušů, ani vlastně nevím, jak doopravdy – takže ženich poslal po klučinovi, kterému dal deset korun, vzkaz, že se ještě necítí být na sňatek připraven.“

„A kruci…“

„To víš, slza lítosti ukápla.“ Patricie posmrkla a otřela si hřbetem dlaně kapku, která jí perlila u nosu. „Ale když kluk vzápětí přišel s dalším vzkazem, že útratu za vypůjčení svatebních šatů, poplatky na úřadě a na faře, i za tu hostinu, ze které sešlo, že mám všecko uhradit já sama…“

„A sakra!“

„Suma sumárum skoro pětadvacet tisíc toho napočítali… Tak mne to rozzlobilo, že jsem kuchyňským nožem a šroubovákem vypáčila zásuvku u kredence, kde ten mizera kretén schovával peníze, vzala jsem jeho portmonku a adié.“

„Kolik toho bylo?“

„Nijak moc, ale na koupí revolveru to stačilo. Pořídila jsem si parádní kousek Smith&Wesson model 686, akorát do ruky. A teď ať mi ten pacholek ještě někdy přijde na oči.“

„Co na to ženich? Ten… Bohuš Matušů…“

„Morten Beaufor Matrix von Ringhofer jsem si ho pojmenovala, to už by sis snad mohl při tvé inteligenci zapamatovat. A také, že se za nějakého Bohuša Matuša z polorozpadlé barabizny nikdy neprovdám…“

„Chápu, ale co on na to?“

„Vzkázal, že za těchto nových okolností přece jen veškeré náklady za nevydařenou svatbu uhradí.“

„Ten revolver pořád taháš v tomhle baťůžku?“

„A sedm ostrých. Jako pro každý případ.“

„To jsem netušil, že jsi taková bestie mstivá.“

„To se hrozně mýlíš, Gérarde. Ve svém nitru jsem něžná a plachá a osamělá a také věrná, když jde o někoho na kom mi záleží.“

„A záleží ti vůbec na někom?“

„To se ptáš z osobních důvodů, nebo vyzvídáš?“

„Prostě mi to jen vyklouzlo.“

„Aha…“

„Podívej, Pat, beseda už patrně skončila.“

„To ano. Dámy se pěkně zlinkovaly, jako při každé takové seanci.“

„Tak já už raději poběžím.“

„Přišla jsem za tebou.“ Patricie chytila Roberta za košili, přitáhla blíž. „Jsi totiž jediný člověk na tomto světě, kterému důvěřuji. Jediný opravdový kamarád.“

„Fajn. Sice to zprvu vypadalo, že jsi přišla vykopat válečnou sekeru… Oč jde?“

„Potřebuji tvou pomoc, proto tě už kolikátý den hledám.“

„Co jako se má dít?“

„Jeden známý mne zve na menší výlet…“

„Další svatba?“

„Prozatím do opery nebo na balet, já vlastně ani nevím, mi to přijde nastejno.“

„Další milionář, nebo v nouzi alespoň šlechtický titul?“

„Vlastní malou fabričku, někde tady v okolí. Skromný a spořádaný člověk.“

„Takže fabrikant, kapitalista. A co já s tím?“

„Potřebuji záskok s roznáškou tiskovin, chápeš?“

„Myslíš, že to zvládnu?“

„Celkem příjemná ranní procházka, ale můžeš ji proflákat třeba až do večera, to už je na tobě. Jen Pepouškovi drahouškovi musíš pakl potištěných papírů předat nejpozději do deváté hodiny ráno, jasné? Činžák v Jezerní ulici, číslo popisné 594. Mezi třemi čtvrtěmi a devátou pokaždé čeká za dveřmi u poštovních schránek. Pokud to nestihneš, tak je malér, hned žhaví telefon a sakruje…“

„Takový je Pepoušek drahoušek pruďas?“

„Musel snad v některém svém předchozím životě sloužit u námořníků, jinak si neumím vysvětlit, že dokáže hovořit tak vulgárně.“

A Patricie pokračovala v instrukcích.

„Tiskoviny o sedmé ráno vyzvedneš v Lipové aleji v Klubu u Helenky Šamborové, má je pokaždé nachystané. Nemusíš ani říkat mé jméno. Prostě oznámíš – sekce F, vezmeš tiskoviny a jdeš.“

Patricie nečekala, že by se Robert mohl vzpouzet nebo vytáčet.

„Tak díky!“

A otiskla mu rty i před ostatními dámami na pravou líc.

Co na to říct?

„Dnes mi připomínáš Sissy Spacekovou.“

„Vážně? Kdo je Sissy Spaceková?“

„Jedna americká herečka, moc hezká, jenže trochu pošahaná. Ale tobě se nevyrovná. A máš nové kecky.“

„Ty jsem si dopřála za to, co mi zbylo při koupi revolveru.“

Klub místních dam vesele švitořil, koňakový čaj tekl proudem do šálků se secesním vyobrazením.

Byl nejvyšší čas zvednout kotvu a změnit přístaviště.

„Chceš na tu rozvážku půjčit koloběžku?“ zeptala se Patricie.

„Raději snad ani ne.“

Ona, ještě příliš mladá dáma, jaksi nezapadající do toho obstarožního spolku Klubu místních dam, sukni měla sice až po zem, ale s odvážným rozparkem až do pasu, se přilepila na Roberta jako na mucholapku.

„Byl jste prostě báječný, mistře. Nebylo by možné vyslechnout několik těch zajímavých příběhů privátně, tak říkajíc jen ve dvou?“

„Mistr je privátně zcela vytížený,“ odehnala Patricie dotěrnou členku Klubu místních dam a provokativně se do Roberta zavěsila. „Máš tady snad ještě něco na práci?“ táhla Roberta z klubu provoněného koňakem na ulici.

Den už se nachýlil k večeru, ale oranžový sluneční kotouč, už docela nevysoko nad obzorem, dosud stále bušil v té výhni perlíkem do kovadliny léta.

(Knížku na E PUB a knižně vydal ŽÁR, www.zar.cz )
Text a ilustrace © Richard Sobotka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *