Vzpomínka na Miroslava Horníčka

NAŠE DOBŘE UTAJENÉ HOUSLE
(Vzpomínka na Miroslava Horníčka)

Mám rád humor Miroslava Horníčka. Vždycky jsem ho měl rád, a tím trochu nadneseným vždycky myslím od přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy moji rodiče v televizi sledovali jeho slavný pořad Hovory H. Byl jsem tehdy klučík sotva desetiletý, ale bylo mi rodiči dovoleno dívat se s nimi, neboť věděli, že tento druh humoru mi rozhodně uškodit nemůže, spíše naopak, i když právem pochybovali o tom, že bych všechno, o čem je pořadu řeč, pochopil. Samozřejmě že jsem se spoustě věcí zasmál a ocenil je až v pozdějších reprízách, či obnoveném pořadu Hovory H po dvaceti letech. Ale už z té prvotní doby si pamatuji, jak pan Horníček krásně mluvil třeba o pražských sochách, kdy se člověk má v ulici zastavit a pozvednout hlavu, neboť mnohdy až nahoře na fasádách u střech domů skryli architekti své největší skvosty. Dodnes to dělám. A nezaměnitelnou znělku toho pořadu poznám už po zaznění prvních tónů a hned si vybavím Horníčkovy brýle, ležící na stolku vedle velkého mikrofonu a nikdy nechybějící sklenky červeného vína.

Jako náruživý čtenář jsem postupem času dospěl i ke knihám jenž napsal, z nichž jedna, nazvaná Dobře utajené housle, byla v minulosti provázána také s mou rodinou, a zcela náhodně, právě v letošním roce, dostala krásnou tečku. Její název je vysvětlen ve stejnojmenné povídce, ze které si pro neznalé dovolím citovat krátkou ukázku:

 

… Dejme tomu: odjíždíme vozem. Nikoli snad na delší pobyt daleko od Prahy, ale na dvouhodinovou cestu po Praze, tedy odjezd je to běžný a nedůležitý. Znám svou ženu. Chci tím říci, že se domnívám znát i všechny její odvrácené tváře a že tu nepředpokládám, že si sem nedomýšlím nic fantastického.

Čekám tedy, až se obleče. Čekám, až vykoná ony tisíce drobných a zbytečných pohybů, jimiž se každá žena dotýká svého oděvu, svých vlasů, svého klobouku, ale protože nemá ráda – jak říká –, sleduje-li ji někdo při úpravě zevnějšku, odejdeme, můj syn a já, abychom počkali ve voze. Při našem odchodu je i ona k odchodu připravena, to jest: vykonala vše, co má a může vykonat žena, aby mohla projít dveřmi svého domova a vyjít – jak říká – mezi lidi. Čekáme.

Čekáme mlčky, protože ony věci, o kterých by si měli povídat otec s dospívajícím synem, jsou příliš závažné pro tuto chvíli a toto prostředí. Čekáme.

Zeptám se na něco povšechného a můj syn mi povšechně odpoví. Čekáme dál.

Začnu hovořit o něčem, o čemkoli, jen proto, aby řeč – jak se říká – nestála, ale po několika větách už vím, že pohyb není vždycky lepší než nehybnost a že řeči jenom prospěje, postojí-li.

Zmlknu tedy a čekáme dál.

Čekáme.

V té chvíli se pohne myšlenka, necelá a počínající teprve, psychický polotovar, nesmělý zárodek, myška škrábající pod podlahou vědomí: Co tam ještě může dělat?

Takové pomyšlení se ovšem dá zaplašit, stačí dupnout a myška je tatam, ale takových odjezdů jsou za ta léta desítky a myška se vrací, myška hrabe vzhůru k vědomí: Co tam ještě může dělat?

Co tam ještě může dělat?

Jednoho dne tato otázka zazní nahlas a položí ji můj syn. Když už rozum bralo, na mámu se ptalo.

A tehdy, pod nátlakem nutnosti, pod nátlakem jeho pohledu a ve snaze ho uklidnit (Mein Sohn, das ist ein Nebelstreif), v zoufalé potřebě vysvětlit nevysvětlitelné, jsem řekl: „Nevím. Ale myslím si, že naše malá maminka má někde ukryté housle, o kterých my nevíme a vědět nemáme. Snad je to u ní strach nebo tréma, nevím, ale před námi nikdy nehraje. Teprve v těchto chvílích, kdy bezpečně ví, že jsme venku, jde ke svému úkrytu a vyjme své utajené housle, své dobře utajené housle, a zahraje si některý ze svých oblíbených kousků. Respektujme to.“ Můj syn přijal tento nesmysl klidně, protože po mně zdědil smysl pro nesmysly a po mamince klid. (Konec ukázky.)

 

Pousmál-li se někdo, protože takové čekání v autě dobře zná, musím říct, že u nás ta situace probíhala prakticky totožně, rozdíl byl pouze v tom, že se mnou v autě seděly děti dvě. Bylo to ale stejně netrpělivé a z našeho pohledu (hlavně toho dětského) nekonečné, a ta nutná otázka Co tam ještě může dělat? také visela ve vzduchu tak dlouho, až jednoho dne padla. Vysvětlení jsem měl připravené dlouho předem, houslový příběh ze života pana Horníčka ožil, pouze s tou změnou, že jeho hlavní hrdinkou byla naše maminka. Tehdy asi dvanáctiletý syn přijal vysvětlení se snadno čitelným úsměvem a naštěstí bez komentáře, jeho o šest let mladší sestra s vážnou tváří. To se samozřejmě několikrát opakovalo a moje žena, seznámená se situací, vždy klidně potvrdila synovu sarkastickou poznámku že ,už konečně docvičila na ty housle‘ souhlasem.

Od té doby uplynulo více než dvacet let. Děti mají své partnery, se kterými žijí v různých koutech naší vlasti, a občas se nám poštěstí, že se všichni sejdeme. K jednomu takovému setkání došlo letos v červenci a povídajíc si o všem možném, přišla řeč i na „dobře utajené housle“. Dcera nám vyprávěla, jak nedávno dala příběh k lepšímu v partě studentů, kteří se nejvíce smáli jejímu přiznání, že když jsme my rodiče nebyli doma, prohledávala celý byt a ty housle opravdu všude hledala, neboť je TAK MOC chtěla vidět…

Vážený pane Horníčku, mockrát děkuji!

Dušan Žárský

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *