Anděl avizoval přílet přes hlasovou schránku, protože vyzváněcí písničku mobilu Skákal pes přes oves, přes zelenou louku…, zvolenou na přání malé Vendulky jsme neslyšeli, neb jsme seděli právě s kávičkou před rozsvícenou obrazovkou a sledovali jak Vánoce nezadržitelně přicházejí do našich domovů. Jen dozněl andělský hlas z hlasové schránky: „V devatenáct nula pět jsem u vás!“ hned trlilili hlásil domovní zvonek jeho přílet.
Vendulku jsme odlákali do jejího pokojíčku, aby nepřišla o překvapení.
„Jen pojďte dál, zouvat se nemusíte.“
Ani se nepředstavil, byl trochu zadýchaný.
„Kávu? Čaj? Minerálku sycenou nebo bez bublinek?“
Mávl rukou jakoby odháněl dotěrnou mouchu.
„Svlažil jsem rty rosou na nebeském palouku, než jsem se časně ráno vydal na cesty.“
Ale požádal o cigaretu.
Zapálil si plynovým zapalovačem. Při kouření seděl v koutku jako zmoklá slepice. Popel nechal padat rovnou na koberec.
Něco s ním nebylo v pořádku. Dárkový batoh měl téměř prázdný. Byli jsme jeho poslední štace, takže dárečky se zřejmě rozkutálely po jiných rodinách. Ale je pravda, že cestou přes kopec Rampušák, kudy jedině mohl přiletět, tam na tom návrší je nebe tak blízko, že stačí natáhnout ruku a natrhat hvězd po libosti a třeba i s měsícem, jednu z těch hvězdiček utrhnout Vendulce pro radost mohl.
Ta jeho křídla se mi nezamlouvala. Trochu vyštrbená je měl, určitě ho při letu táhla stranou. Nebeský personál zřejmě předletovou kontrolu odbyl. Šlo také o únosnost létacího zařízení. Anděl Páně patrně nedbal na správnou výživu, prostě byl kapku při těle, technicky řečeno trpěl nadváhou, prostě byl pořádně tlustý. K dokonalému letu by potřeboval křídla dvakrát větší, nebo další pár a lítat jako čtyřkřídlák. Takhle to s ním při plné dárkové zátěži jistě poválelo po mezích a po příkopech. Jeho původně skvostně bílá košile by jistě mohla vyprávět.
Nedopalek anděl zahasil v květináči s vánoční hvězdou, za tohle by mne žena pěkně vykrákala, pak konečně došlo na dárky pro malou Vendulku. Popravdě nic moc. Namísto požadovaného plyšového medvěda o dva palce většího než Vendulka jen polomáčené sušenky a dvě barevná lízátka.
„Růženka, jen medvěda zahlédla, sebrala ho rovnou z batohu a už ho nepustila,“ krčil anděl rozpačitě rameny. „Tohle je ona,“ položil na stůl fotografii šestiletého děvčátka s jiskřícíma očima. „Jenže teď jí táhne na devadesátku a je v domově důchodců,“ dodal.
A že už musí jít, že nemá na rozprávku čas. Ještě chvíli natřásal křídla, všelijak je popotahoval a šteloval. „Říkal jsem jim, že jsou ty kšandy nejisté, ale tvrdili, že ještě nějakou chvíli vydrží, pak že mi křídla namontují na opravdu festovní popruhy.“
Pak na mne.
„Nepůjčil bys mně dvacku? Z knajpy na návsi u Vaněčků libě voní dršková a já si nevzal drobné.“
Co bych neudělal pro dobrou vůli?
Hleděli jsme za ním jak šmajdá k Vaněčkově knajpě na návsi. Cestou se mu z křídel prášilo jako kdyby začínalo trochu sněžit.
Do opravdového svátkování scházely už jen hodiny.
Měl jsem s dárečkem pro Vendulku napilno. Nakonec i velkého medvěda jsem v jednom zapadlém obchůdku objevil, to aby Vendulka neměla Vánoce bez splněného přáníčka. Utratil jsem tam poslední peníz.
Všecko klaplo. Jen hostinský Vaněček z knajpy na návsi si o mne otíral ústa, když jsme se potkali.
„Zase mi někdy pošli takového kunčofta! Málem celou hospodu vyjedl, platit neměl čím. Ke všemu peřím zaprášil výčep, dva dny jsme dělali pořádek.“
No, děj se vůle Páně!
Ovšem jinak se Vánoce vydařily.
Text a foto © Richard Sobotka