Vánoční mirakulum

Pssst…. Tiše, tiše. Poslouchejte. To není vítr, který z rozmaru šumí. Takto stříbřitě zpívá bystřinka, když poskakuje z kamene na kámen, sem a tam, tam a sem, cinká zvonečky, zavadí o struny harfy, je to bubínek a tympány, pak žabí šplouchnutí, když bystřina skočí do tůňky.
Ne ne, roztančená bystřinka zpívá o tóninu výš.
Takto šumí housle, když letní večer uléhá do usínajících květů na horských lukách. Nebo když o časném ránu padá rosa. Když se při smrákání horkého podvečera ozývá pod lípou u kapličky zamilovaný šepot. Nebo když údolím prolíná odezva lahodné melodie zpěvu večerního zvonu a v táhlých vlnách zalétá až k nažloutlým okénkům chaloupky na borůvkové mýtině uprostřed lesa, daleko v horách.
Copak asi právě tam v tuhle předvánoční dobu dělají?
Určitě jako lidé jinde ve vesničkách i ve městech.
Čekají.
Na co všichni čekají? Vždyť zanedlouho už přijdou bílé Vánoce!
Však právě…
Co chvíli vyhlédnou z okénka, až pokud jeden z těch drobků, kterých je v chaloupce jako kuliček u růžence nezavolá: „Už padá!“
Všichni se nahrnou k oknům.
A skutečně! Podvečerní šero prosvětlil pás čerstvě vytepaného stříbra.
Sníh!
Sníh je ten harfeník, který ozvučil prostor. Zlehounka se dotýká strun. Jakoby v jeho písni trylkoval skřivánek, vlaštovka, sedmihlásek, vrzal na housličky cvrček, notovala na varhany letní včelka a kontroval jí čmelák. Tak do mrazivého podvečera v čase předvánočním proniklo na stříbrných křídlech sněhových vloček i kousíček léta.
Bílé pápěří zvolna usedá do stonků povadlé trávy, lemuje bezlisté větve stromů, hledá si místečko k odpočinku mezi jehličím jedle a pichlavých smrků. Celý kraj, doliny, pole, louky, lesy a údolí, i hory, všechno najednou svítí jásavou bělí.
To už budou brzy Vánoce. Děti vyhlíží z okna chaloupky na borůvkové mýtině uprostřed lesa daleko v horách to bílé nadělení. Copak letos asi přinesou pod stromeček.
Sníh se zmocnil celého prostoru. Lehké pápěří se změnilo v chumelenici, že na krok nevidět kde je údolí, kde vrcholky hor, kde začíná nebe.
Cožpak i tam vysoko až úplně nahoře sněží?
To jistě nebeské bytosti v čase předvánočním uklízejí, až se peřím práší.
„Co ty tady, špunte?“
Tvoreček, ještě docela malé škvrně se šmodrchá andělům pod nohami a překáží. Je tak malý, že si ještě cumlá paleček. Jen co propadne otvorem mezi oblaky bude ajncvaj na zemi.
Rozruchu si povšiml Nejvyšší. Prohlíží si toho mrňouska, ještě ani capart to není, jen posud nedorostlé batole. Je pravda, při tom uklízecím rumraji trochu překáží.
„V nebi je místo pro všechny,“ vynese Nejvyšší soud.
„Pokud si to ovšem zaslouží,“ připomene archanděl Gabriel.
„Spatřil jsi snad na tom mrněti poskvrnku?“
Archanděl Gabriel se zastyděl. Ovšem na druhé straně, pokud se budou po nebi promenádovat všichni, komu se to mirnyx tyrnyx zamane, nebude za chvíli v nebi k hnutí.
„Přikaž andělu strážnému ať o to mrně pečují,“ vynesl Nejvyšší rozhodnutí. „Třeba celé nebe ať mu ukáží. Až přijde jeho čas, však najde cestu dolů na zem.“
Tak měli andělé napilno. Ukazovali malému oblaka a dokonce se s ním na nich klouzali a plachtili s nimi v nebeském větru po všech nebeských končinách. I veliké nádherné slunce mu ukázali, také jiskřivé hvězdy, málem do jedné všechny navštívili. Na věčném souputníkovi měsíci se pohoupali. I trochu rošťačili, když vypouštěli komety a mrskali do modročerné noci hvězdy létavky. Až musel zasáhnout archanděl Gabriel napomenutím: „No tak, no tak… Pěkně nezdárným kouskům toho maličkého učíte!“
Vešli do prostorné síně, kde pěvecké sbory nacvičovaly oslavné chorály. Doprovázel je orchestr se všemi nástroji, které existují. A všechno lahodilo přímo nebesky. Jen čas od času zaznělo cinknutí na triangl jindy než mělo.
„Musíš se dívat na mou taktovku,“ poučoval andělský dirigent malého andělíčka. „Jakmile ukážu, tak cinkneš.“
No… Někdy se podařilo, jindy méně.
Vše už bylo připraveno, vychystáno, uklizeno, nacvičeno. Ta Veliká chvíle mohla nastat každým okamžikem.
„Nezapomněli jsme na něco?“ staral se Nejvyšší.
Archanděl Gabriel svraštil andělské čelo, náznakem pokynul k houfci ještě nedospělých andělíčků strážníčků. Rošťačili s tím mrňousem, který už neměl na nebesích co dělat.
„Ovšem ovšem,“ přikývl Nejvyšší. „Je nejvyšší čas, aby se vypravil mezi své.“
A tak se i stalo.
Všichni pak v chaloupce na borůvkové mýtině uprostřed lesa daleko v horách vyprávěli, že to byly nejkrásnější Vánoce, jaké kdy prožili.
Noc temná jak uhel. Okénka chaloupky nažloutlým světlem ozařovala sněhové návěje. Chumelenice. Mrzlo až praštělo. I ten pes chlupáč s huňatým kožichem se raději natlačil do kuchyně k hřejivým kamnům.
Pantáta podupováním setřásal na zápraží sníh.
Děti, jako kuliček u růžence jich bylo, netrpělivě čekaly, jaký zázrak jim tentokrát Vánoce nadělily pod stromeček.
Když konečně mohly do světnice nahlédnout, spatřily na lůžku maminku a v jejím náručí právě narozené děťátko.
„Jmenuje se Anička,“ řekla maminka tichým hlasem.
Právě v té chvíli se rozezněly nebeské chorály, sníh stříbrně ševelil, lahodný hlas zvonu zalétal údolími až vysoko do hor.
A byla to chvíle, kdy se sféra pozemská mísí se sférou nebeskou, až jako by nebylo mezi nimi nižádného rozdílu.
Ale teď tiše, prosím, ztišme svůj dech i tlukot svých srdci, naslouchejme melodii vánočního času…

Mikoláš Aleš 1892.

Richard Sobotka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *