Hradisko neznámé – ruina kdysi pevného a nutného hradu nad Rožnovem

Vrch Hradisko (521 m n. m.), který se tyčí jihozápadně nad Rožnovem pod Radhoštěm, byl už mnohokrát popsán historiky i současníky. Přesto o něm zůstává mnoho neujasněno. Zejména ve vztahu k hradu, ale také k hospodářskému objektu, jehož budovy byly postaveny z hradního materiálu.

Neodmyslitelně patří k Hradisku průmyslová činnost, dobývání stříbrné a železné rudy. Zatížení touto průmyslovou činností byli obyvatelé Starého Zubří, kteří se podle pověsti, utlačeni robotou, nakonec raději vystěhovali do Uher a štoly zatopili vodou. V okolí Hradiska jsou podnes patrné známky intenzívní průmyslové činnosti. A možná tam někde podnes štoly existují. Tak jako možná existují pod sutinami hradu zachovalé místnosti hradního suterénu a z některé z nich možná vede pod zemí tajná úniková chodba. Jak hluboko sahala původní hradní studna, byla v ní voda, proč byla zasypána? Kdy vznikla roubená studna na úpatí hradního kopce? Proč se propadá terén poblíž Videčského viaduktu? Tyto i další otázky budou možná časem zodpovězeny, ale také možná zůstanou natrvalo nevysvětleným tajemstvím.

Jedním z mála pamětníků, kteří mají k Hradisku bezprostřední vztah, je Mgr. Bohuslav Maleňák, někdejší aktivní sportovec, reprezentant, Mistr sportu. Jeho rodiče, jako jedna ze tří deputátních rodin, bydleli na statku Hradisko. Otec, který na statku působil jako lesní hajný, pocházel ze Zašové, matka ze Zubří. I když děti chodila matka rodit do Zubří, prožil Bohuslav (nar. 1933) větší díl svého života od nejútlejšího mládí právě na statku Hradisko.

„Dnešní školní statek tehdy patřil Vítkovickým železárnám,“ vzpomíná Bohuslav Maleňák. „Jako zaměstnanci Vítkovických železáren jsme byli na statku spolu s dalšími dvěma rodinami jako deputátníci ubytovaní a zaměstnaní. Otec dělal lesního hajného. Maminka byla doma u dětí, jak bývalo tenkrát obvyklé, ale v mládí pracovala v cihelně v Hrachovci, kam chodila denně ve tři hodiny ráno pěšky a večer zpátky, a v zimě pracovala jako výborná zuberská vyšívačka u Gregorů a přivydělávala tak na živobytí. V létě chodila do cihelny a v zimě se u Gregorů vyšívalo.

Původní statek je postavený z kamenů z hradu, zdi až metr a půl silné, hodně vlhké. Tenkrát, jak bylo zvykem, jsme bydleli jen v kuchyni a jedné jizbě. Záchod byl venku. Pro vodu se chodilo do maštale ke kravám nebo ke koňům. Statek stojí na rozhraní tří katastrů, takže jsme měli kuchyň v Rožnově, spát jsme chodili do Vidče a latrína kus dál od obydlí stála v Zubří.

V čele statku je vysoký dům, tam bydleli páni. Rakušan Umlauf řídil zdejší lesy. Měl za manželku češku, rozenou Kybastovou, to byla přísná a nekompromisní paní. My, deputátníci, jsme do jejich stavení neměli přístup. Ten jejich objekt byl pro nás tabu, tam jsme nesměli, tam jsme se nedostali. To bylo posvátné místo. Když nás tam děcka přece náhodou vzali k jejich synovi Karlíkovi do pokoje, tak to byl pro nás svátek. Namazali nám chleba máslem, nebo třeba marmeládou. U pánů sloužily kuchařka, posluhovačka a jedna služka se starala o Karlíka.

Pánův Karlík byl o rok mladší a protože neměl jiného kamaráda, musel jsem s ním být já. Tak jsem s ním celou válku odmalička jezdil denně na koni. Karlík měl krásné anglické sedlo, já jezdil jen tak. On měl krásného šimla, já jen Fuksu, malou kobylku, poníka zavlečeného z Ukrajiny.

Když pán přišel pro tatu, ani neklepal na dveře, čakanem zabouchal: „Herain! Maleňák herain!“ A Maleňák musel jít jako lesní hajný a udělat panu Umlaufovi raport.

Jako deputátní zaměstnanci statku jsme měli výhodu v tom, že jsme denně dostávali tři litry mléka, ročně třicet metrů dřeva na topení. Otec dostal lyže a oblečení.

Na Hradisku jsem jezdil na lyžích odmalička. Tata mně udělal lyže. A když mi bylo pět nebo šest, už jsem musel v zimě rozvážet krmení zvěři po krmelcích, co jsme na podzim nasbírali. Tata mi dal do ruksaku kaštany, dopředu seno a už jsem rajtoval ke krmelcům buď do Vrchového (dnes Vápenka), a do Hrbaně (vlevo od viaduktu do Vidče).

Terén nalevo od viaduktu je opravdu hrbatý, snad proto Hrbaňa. Je to tam samá zmola. Cesta se tam propadá. Tata říkal, že se tradovalo, že je tam buď štola, nebo že tudy vedla pod zemí úniková cesta z hradu. Podle mě tam byly spíš šachty.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kopci po pravé straně viaduktu jsme říkali Vrchové, dnes Vápenka, tam se těžíval vápenec. Lesu pod hradem se říkalo Zámčisko. Proláklině mezi skokanským můstkem a hradem říkají Rožnované kaňon, ale my jsme tomu říkali Hluboký potok, nebo podle taty u Hlubokého potoka, a v místě, kde ústí do Bečvy, jsme se chodívali koupat.

Prostor dál k Zubří, odkud vždycky maloval Zubersko malíř Hapka, je samá díra, samý násep, prolákliny s vodou, hromady zeminy. Říkali jsme tomu kačiny bařiny. Jsou to vyloženě uměle vytvořené kopečky, žádný přirozený útvar. Tam musely být šachty. A ty kopečky jsou haldy. Říkali jsme tomu Kadaně.

Tam v tom prostoru mezi Hradiskem a Kadaňama jsou tak zvané Divínovy zahrady, sad, dnes už jen několik starých zplanělých ovocných stromů. Podnes jsou tam mokré prolákliny. Tak blízko Zubří se kdysi těžila železná ruda.

Ostatně původní Staré Zubří neleželo v dnešním údolíčku, ale poblíž staré cesty z Rožnova do Meziříčí u Starozuberského potoka. Údajně při hluboké orbě tam dokonce přišli na nějaké střepy hrnců. Ta historie, kdy robotou při kutání rudy na Hradisku přetíženi Starozubřani raději utekli do Uher, je všeobecně známá.

Statek Hradisko měl na dvoře dvě hluboké roubené studny, dnes jsou obě zasypané. Uprostřed nádvoří stála kašna. Vynikající voda do ní byla stažena od pramene z kopce Vrchového trubkami vyvrtanými do borového a modřínového dřeva. Když se po válce prováděly na statku rekonstrukce, ještě se na ty původní trubky někdejšího vodovodu přišlo. Voda těmi trubkami do kašny pořád tekla a odtud se brala pro dobytek a také pro lidi.

Objekty severovýchodně před statkem, dnes už je tam jen klenutý strop a vpravo čtvercový obrys někdejší stavby, to byly hospodářské objekty, které sloužily pro potřeby statku. Do jedné se vždycky během zimy navozily kostky ledu nasekané v Bečvě a Umlaufovi tam měli spižírnu, zásobárnu potravin, ovoce, pivo. Čtvercový objekt vpravo byla nějaká hospodářská kůlna. Byly to objekty novější a napojení na někdejší hrad neměly žádné, podzemní chodbou už vůbec ne.

Za války už kašna vodu neměla. Moderní rezervoár byl u Bučisk. Odtud se voda čerpala do rezervoáru a pak samospádem vedla do statku.

Na statku bylo třicet nebo čtyřicet krav, tři páry koní, telata a pár volů. Ráno se podojilo. Tetka paní Umlaufové Kybastka vždycky odstředila mléko, to se nalévalo do sklenek a v létě na bryčce, v zimě na saních, se rozváželo po Rožnově lidem, kteří sami neměli krávy.

Jenže když v pětačtyřicátém přicházela fronta, tak vodovod nefungoval. Dobytek bučel žízní. Starý Pius Mičola zapřáhl dvě páry koní do vozu a jeli jsme s dlouhou bečkou pro vodu do Bečvy. Seděl jsem na první páře na koňovi, Pius Mičola na voze na bečce. Když jsme se vraceli, Rusi už byli v prostoru hospodářského statku na tak zvaném Balkáně, možná se na tu dálku domnívali, že táhneme na statek dělo, začali po nás střílet z těžkého kulometu. Starý Pius Mičola na mne křikl: „Ogare, drž sa chomúta!“ Práskl do koní, cvalem jsme vyletěli na statek, zavřeli železnou bránu – dodnes jsou v ní tři díry od těžkého kulometu jak po nás stříleli.

Krávy a koně jsme sice dovezenou vodou zachránili. Ale vzápětí přišli Rusi a ti sebrali všecko. Vzali i kočár, ve kterém Pius Mičola vezl v roce 1933 na Radhošť prezidenta Masaryka. To byla taková relikvie, nikdo na ten kočár nesměl ani sáhnout. Rusi sebrali kočárové kobylky Jiskru a Hvězdu a se vzácným kočárem odejeli. Kočár ani koně od té doby už nikdo neviděl.

Na statku bylo také dlouhé krásné auto Tatra, které patřilo panu Třasoňovi. Stálo na špalcích, protože Třasoň byl za války zavřený. Rusi vytrhali ze sedadel kůži, ve Vidči jim z ní švec Haniťák musel ušít boty holinky, pak se v nich nechali vyfotografovat v Rožnově u Kota. Auto zpojízdnili a odejeli s ním. Pak se zjistilo, že to byli nějací zloději, chytila je jejich vojenská policie v Rožnově. Auto vrátili. Později je koupil pan Šimek, kterému jeho taxikářské auto shořelo spolu s hotelem Radhošť, a provozoval s ním taxislužbu.

K nám na Hradisko přišli Rusi už ve čtvrtek. Napřed rozvědčík, takový starý Rus. Když uviděl tatu a strýca Mikulenku, oba měli na řetízku kapesní hodinky, hlavní samopalu jim je vzal a dal sobě do kapsy. To bylo naše první setkání s Rusama.

Pak přišli inteligenti. Nedostudovaní medici. Nasadili je do první linie. Moje malá sestra jednomu z nich seděla na klíně a on vyprávěl, že má za sebou čtyři roky studia medicíny a teď už třetí rok jde stále většinou v první linii fronty. To byli inteligentní kluci, nic nebrali, naopak ještě sami cosi dali.

Za nimi přišel druhý sled, banda Rusů, ti vykradli statek do němoty. Matce sedm valašských krojů, peřiny, tatovi zůstaly na práci ve chlévě akorát jedny gatě. Panu Umlaufovi vzali šest loveckých pušek, Rus si je navěšel křížem na sebe a odejel na koni. Paní Umlaufce dokonce vypili všecky voňavky, protože z nich byl cítit líh. Všecko brali. Krávy, které jsme s Piusem Mičolou zachránili, vystříleli. Maso snědli a polévku vylili. Koně odvlekli. Jejich velitelem byl nějaký major. Měl lodičku, dalekohled, vysoké boty, šavli. Řekl, že má právo zastřelit každého z nich, kdo zradí, ale že by je musel postřílet všecky, protože to jsou chlapi puštění ze Sibiře z arestu, většinou těžcí zločinci. Měli na určitém úseku za úkol prolomit frontu a ti, co přežili, teď jdou ve druhém sledu.

Na statku nezůstalo nic. Po válce dodala UNRRA (mezinárodní organizace pro pomoc a obnovu) jednoho koně, byl sice velký a těžký, říkali jsme mu Kopírko, ale strašně hubený. Začínalo se prakticky od nuly.“

Hradisko, zasmušilý kopec se zbytky kdysi pevného hradu, hospodářské stavení, pozůstatky těžební činnosti – to všechno je historie obestřená tajemstvím, jen občas oživená jiskrou vzpomínek pamětníků.

Text a foto  © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *