Vodní plocha Karlovského jezera je odedávna opředena mnoha pověstmi. Legendy uvádějí, že je líhní pravověrných valašských draků a některé pověsti tvrdí, že draci v jezeře stále žijí, ale ukrývají se před zraky lidí, takže je v posledních letech nikdo nespatřil.
Objevit Jezerné není nijak složité. Karlovské jezero leží 4 km severně od centra Velkých Karlovic. Údolím Jezerné vede žlutě značená turistická cesta do sedla Pod Kotlovou a dál na hřeben Vsetínské hornatiny s mnoha překrásnými výhledy.
Jezero je napájené Jezerním potokem a několika horskými potůčky, je 7 metrů hluboké, jsou v něm raci, škeble i ryby. Pověst však vypráví, že matka, která neměla co dát k jídlu do hrnku malému synkovi tak lítostivě plakala, že její slzy naplakaly Karlovské jezero.
Geologická fakta uvádějí, že územím Beskyd probíhá tektonická porucha. Jezero vzniklo v minulosti mohutným sesuvem, který zahradil tok Jezerního potoka. Neví se přesně, kdy k onomu sesuvu došlo, údajně se tak mohlo stát v 16.- 17. století.
První osadníci se domnívali, že sesuv kamenité půdy a přehrazení potoka zapříčinily pekelné síly.
Na západ a jihozápad od Jezera je les prostoupen balvanovým mořem, plným kamenů a skalních stupňů různých rozměrů. Přilehlou strouhu údajně vyhloubil ďábel, když se snažil odvést vodu na svůj mlýn u nedaleké hory Radhošť. Některé balvany dosahují značné velikosti a jsou na nich patrné otisky po drápech čertů a čertích hřbetů, či řetězů s jejichž pomocí pekelníci balvany přemisťovali.
Už v minulosti bylo Karlovské jezero velmi populární. Udělalo velký dojem i na českého básníka a historika Karla Jaromíra Erbena (1811–1870), jehož pověst Karlovské jezero najdeme v Národních pohádkách.
Podle sběratelky lidových pověstí na Karlovicku Heleny Mičkalové padla jedna vdavekchtivá, ale vybíravá nevěsta sice na švarného ženicha, ale když poznala, že je to ve skutečnosti čert, dala mu podmínku, že si ho vezme, pokud za jednu noc do kohoutího zazpívání přehradí Jezerňanský potok. Nešťastný gazda jí byl nápomocný a schoval kohouta pod necky. Čert si pozval na pomoc hordu pekelníků, kteří kromě přemisťování velkých kamenů také po celé dědině kohouty skupovali, a aby za rozbřesku nezakokrhali, hned je mordovali. Čerti se dali do práce. Už zbývalo jen několika kameny dostavit hráz, když gazda o půlnoci rozsvítil lucernu, vytáhl kohouta z pod necek – a už se neslo Jezerným: Kykyryký! Čerti zahodili kameny a s nepořízenou se vrátili do pekla.
Pod hrází jsou skály rozházené, na největších z nich jsou vytlačené čertovy záda.
Jezero i jeho okolí stále působí tajuplně.
Text a foto © Richard Sobotka