Velikonoce – nejkrásnější svátky jara

„Pohyblivý svátek“, jak Velikonoce nazval americký spisovatel Ernest Hemingway, jsou chápány spíš jako symbol jara a nastávají vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Tento okruh křesťanských památných dnů připomíná Ježíšovu poslední večeři (Zelený čtvrtek), jeho ukřižování (Velký pátek), pohřbení (Bílá sobota) a zmrtvýchvstání (velikonoční neděle – Hod Boží velikonoční). O Velikonočním pondělí si věřící  připomínají zjevení vzkříšení Krista dvěma učedníkům jdoucím do městečka Emauzy. Velikonoční neděle je první neděle po prvním jarním úplňku.

Některé zvyky v tento čas uvádí kronikář Alois Bělunek.
Na Velký pátek časně z rána chodívalo se do potoka umývat nohy a horní část těla. Je to památka na dny utrpení Ježíše Krista, rozšířena i v mnoha jiných krajích. K vodě se chodilo jen ve spodním prádle. Kdo se v ten den umýval, nechytla se jej nemoc, ani jiný mor. Někde vodili k vodě i dobytek.

Kronikář Franta Maléř o Velikonocích mimo jiné uvádí.
Starší doba byla bohatá na krásné zvyky, obyčeje plné pověr, kouzel a čar. Poslednímu týdnu v postě pravilo sa „Svatý týden“. Každý jeho deň cosi znamenal. Pondělí sa pravilo „Žluté“, úterý „Modré“. Na „Škaredů středu“ (Černů) býval dněm „velkého uklúzaňá“ v chalupě, při čemž sa gazda rači negde ztratil, aby od rob neobliznůl „jazykovéj polévky“, že „zavazá“.

Na „Zelený Čtvrtek“ – po ranní mši sa na kostele „zavázaly zvony“ a po celů dobu co byly zavázané ohlašovali u kostela ai po chalupách v dědině dobu polední a večerní zvonění rapačováním na malé (ruční) a velké „kolové“ rapače. Od zavázaňá až do rozvázaňá zvonů nehrálo sa ani na varhany.

Na „Veliký pátek“ spěšej než vyšlo slunko chodívali sa všeci z chalupy na potůček, nebo k studénce umývať, aby byli po celý rok zdraví a grýfní do práce. Gazděny při umývání nabraly vody po průdě do hrnku a vykropily s ní stavení aji chlév, aby sa nedržel hyd (hmyz). Tato voda považovala sa též za léčivou a „chorlavý“ (nemocný) ji alespoň 14 dní popíjal.

Na „Bílů sobotu“ ráno rozvázaly sa v kostele zvony a když při Glória začaly zvoniti, děvčata honem vplétaly si do lelíků červené pentle, potom utěkaly třepať mladými „šípky“ aby ten rok hodně léčivého ovoca urodily.

Na „Zelený čtvrtek“ a „Bílů sobotu“ malovaly cérky se stařenkami vajca. Vajca sa barvily trávů, cibulů, šafranem, fuksijů s octem, salmijákovů barvů. Vařívaly sa též hodně v zelnici do níž sa dalo kus hodně rezavého železa – ve starém rezavém železňáku.

O Velikonoční neděli při ranní mši sv. světívaly sa v kostele „Boží dary“, tj. vdolky pro žebráky – dobytek (později baránek), a po bílém vdolku a 1. malovaném vajci každému v chalupě.

V Pondělí velikonočním hneť po půlnoci začala „Buďačka“, trvala až do rána. Každý ženatý chlap musél svoju robu zbudiť, při čemž napřeď jí pořádně „vyřůchal“ prutem po kytách, a potom ju fest počastovál gořalků, kerů měla najrači. Ogaři zasej chodili po „Buďačce“ v „krdeli“, lebo jak sa dneskaj povědá „kolektivně“. To sa ích dalo co najvěc v hospodě do „kupy“, do dřevěných bečiček nakúpili buďačkovéj (flašky nastaly až později), a v „kupě“ prolézli všecky húry a komory v dědině  a pobudili fšecky dospělejší cérky, galánka – negalánka, při čemž dostala napřed každá od každého řezu prutem, že leckerá měla „kyty“ jak oheň, a potem buďačkovéj gořalečky, kerá z bečic sa nalévala do dřevěných „pohárků“, keré ogaři měli sebů.

Ve starých dobách odpoledne v Pondělí Velikonoční chodívali po chalupách po „šmigrůstě“ chudobní ogaři vyjdení ze školy, a též žebráci (muži), pří čemž modlívali sa „evangelium“. Dyž z modlitbů byli hotovi, vytáhli honem z kapse prut a gazděně ním vyřůchali po nohách. Byli za to hojně odměňováni vdolky aj penězy, lebo gazděny si na tom velice zakládaly.

Kraslice Vladimíra Bartoška. 

Symbolem Velikonoc jsou malovaná vajíčka, v minulosti barvená trávou, cibulí, šafránem, fuchsii s octem, salmiakovou barvou. V pondělí musel mládenec děvče probudit prutem, pak počastovat kořalkou. Oplátkou dostal malované vajíčko, někdy popsané zamilovanými veršíky.

V současnosti dokáže originálně ozdobit velikonoční kraslice rožnovský malíř Vladimír Bartošek. S jeho půvabnými obrázky se na různých výstavách setkáváme už po desítky let. Ovládá také umění miniatury na skořápce vajíčka a jeho tvůrčí malířskou dílnu tak rok co rok opouštějí velikonoční vejce, zdobená ornamentální kresbou a třeba i krajinkou, nebo zátiším s tradiční chaloupkou.

„Kraslice začínám zdobit sotva se přehoupne rok,“ řekl Vladimír Bartošek. „Původně jsem vycházel z jednoduchého zdobení batikou, pak jsem začal vytvářet na skořápce určité motivy. Na vymalování jedné kraslice připadne víc jak tři hodiny soustředěné práce a nazdobit padesát kraslic, toho mám pokaždé plné oči a plné ruce. Ke všemu malování musím ještě stihnout uplést tatary, abych měl čím alespoň symbolicky vyšlehat ženu, obě dcery a dvě vnučky.“

Velikonoční pozdrav z Českého Švýcarska

U nás je sychravo a v noci poletoval sníh,
kotlík nám bručel a já jsem zůstal u svých knih.
Zítra nás „Květná neděle“ čeká,
snad počasí rozkvést kytkám a stromům nechá!

Blíží se největší svátky jara,
věc, která je křesťanům i ateistům známá!
Má rodina Vám k těm svátkům vše nejlepší přeje,
ať láska a slunce v duši Vás stále hřeje!

Hezké Velikonoce všem Vašim blízkým přeje naše rodina.
Hanis – Jan Masař, České Švýcarsko.

Stávaj ráno, Marijáno,
dávaj vajca, vyplácaj sa!
Kázal kadlec i kadlečka,
byste dali tři vajíčka,
jedno bílé, dvě červené,
však vám slépka snese jiné.
(Z Moravy)

 

 

 

Velikonoční pozdrav z Polska.

Text, foto a reprofoto  © Richard Sobotka
(Zdroj: Československá obchodní banka, a. s. Poštovní spořitelna, Praha, 2005.)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *