Jaro je jedno ze čtyř ročních období. V našem zeměpisném pásmu se vyznačuje začátkem vegetativní aktivity rostlin a zvýšením aktivity živočichů. Prodlužují se dny a otepluje se. Jaro začíná na severní polokouli zpravidla 20. března. Toto roční období bývá označováno za nejkrásnější. Žasneme nad rozmanitostí a pestrostí květeny. Přírodu oživuje zpěvné ptactvo. Není většího potěšení, než procházka teplým jarním dnem.
Už časně z jara oživí přírodu zlatý déšť. Brzy ráno se v prvých paprscích vycházejícího slunce doslova rozzáří zlatem. Kvetoucí keř je jedním z prvních poslů jara. S oblibou jeho výhonky stříháme do vázy. Je třeba určité ostražitosti, protože zlatý déšť neboli čilimník, hojně pěstovaný v živých plotech a jako parková dřevina, je jedovatý.
Barvínek je rostlina milá modrou barvou květů. Ze šesti druhů této vytrvalé byliny, v minulosti nazývané též brčál, roste v České republice jediný druh – barvínek menší. Barvínky jsou pěstovány jako okrasné rostliny, ale mají význam i v lékařství. Barvínky obsahují menší množství alkaloidů a jsou mírně jedovaté, používány jsou v chemoterapii při léčbě rakoviny.
Blatouch bahenní potěší svou sytě žlutou barvou. Lesklé květy doslova hýří zlatem. S oblibou roste na vlhkých místech, podél potoků a na mokrých loukách. Blatouchy se někdy pěstují jako okrasné rostliny. V minulosti se sušená nať používala jako močopudný prostředek a projímadlo. V současnosti se využívá jen omezeně v homeopatických prostředcích. Blatouch je nektarodárnou a pylodárnou rostlinou, květ blatouchu vyprodukuje za dvacet čtyři hodin 0,46 mg nektaru s cukernatostí 44% (0,2 mg cukru).
Fialka rolní je nízká, obvykle jednoletá bylina. Velmi hojná je na polích, na prosluněných svazích, na lukách, pastvinách a mezích. V teplém závětří rozkvétá časně a je milým poslem jara. Je také léčivá. Sbírají se buď květy nebo kvetoucí nať. Čaj z fialek se používá jako prostředek močopudný a k odkašlávání. Doporučuje se k pročištění krve, při kožních vyrážkách nejrůznějšího druhu, k čistění pleti, proti oparům a lišejům. Při padání vlasů se používá odvaru z fialek k vymývání pokožky.
Petrklíč neboli prvosenka jarní pastelově žlutými květy oživí každou zahradu. Je dosti hojná v hájích, křovinách a na loukách. Je jedovatá, léčivá a chráněná. Květenství lze sbírat jednotlivě a sušit při teplotě čtyřiceti stupňů. Teplý čaj z květů čistí pleť, odstraňuje pihy a vyrovnává vrásky. Oddenek prvosenky jarní byl ve středověké lékárně nazýván rajským kořenem. Odvar pomáhá při bronchitidě a zánětech horních cest dýchacích, také jako prostředek močopudný, při revmatismu, dně a vodnatelnosti. Odvar z kořene se popíjí při migréně, melancholii a přidává se do pročisťující čajové směsi.
Sasanka lesní je vytrvalá bylina. Roste roztroušeně na výslunných křovinatých stráních. Je jedovatá a chráněná. Je to nenáročná trvalka. Je vhodná pro výsadby v parcích. Množí se koncem léta dělením trsů nebo oddělovaním zakořeněných výběžků. Je to milá jarní květina, zvláště při větším výskytu. I když je v některých oblastech hojná je v současnosti považována ze ohrožený druh.
Třešeň když rozkvete hojností oslnivě bílých květů, pak už je jaro v plné síle. Třešeň ptačí dorůstá výšky až 35 m. Šlechtěné třešně poskytují množství oblíbeného peckovitého ovoce. Plody třešně mají příznivý vliv pro lidský organismus, pomáhají čistit krev, játra a ledviny. Konzumace třešní má blahodárný vliv na léčení cukrovky. Vysokým obsahem jódu mají dobrý vliv na štítnou žlázu a při bolestech páteře. Vysokým podílem vápníku příznivě ovlivňují růst kostí a zubů. Třešně jsou vždy vítány jako doplněk stravy a především jako pochoutka.
Velikonoce. Jaro si bez těchto svátků nedokážeme představit. Ožívají staré lidové zvyky s rapačáři, kteří rachocením dřevěných nástrojů suplují kostelní zvony, které si na ten čas udělaly výlet do Říma. Těch vyšlehaných nohou a vodou zkropených děvčat a dívek v rozpuku a ovšemže také žen, které též chtějí užít krás života. Není prozatím vyzkoumáno, jak to slepice dělají, aby právě na velikonoční čas bylo dostatek vajíček. To, že je pak šikovné ruce maléreček přetvoří na kraslice je druhotná záležitost, ale ten slepičí plánovací mechanismus je hodný prostudování, aby vejce bylo k dispozici šmigrustníkům v pravý čas a v dostatečném množství, zvláště když se jedná o svátek pohyblivý v rozmezí i více jak jednoho měsíce. I tak jsou Velikonoce svátky krásné a radostné, prostě jako vymalované. Někde zkrášlují Velikonoce vyzdobením stromu nebo keře v rozpuku zavěšenými kraslicemi. A proč ne, vždyť všelijakých pěkností není nikdy nazbyt.
Pěnkava se z opeřenců snad nejvíce nedokáže jara dočkat. Ve větvích se pupeny teprve nalévají a do rozpuku jim ještě nějaký ten týden schází, občas se v povětří objeví ještě i zapomenutá sněhová vločka, pěnkava už sedí ve větvích stromu a tím svým rrr-čafčafčafrajčak, nebo djyp djyp přivolává jaro, které se z nějaké příčiny za kterýmsi návrším opozdilo. Za letu svítí pěnkavě v křídlech bílé proužky a bílá spodnička lemuje okraj ocasu. Nádherný je na jaře u samců pestře zbarvený svatební šat. Je to bílá skvrna na plecích, modrošedé temeno a týl, a růžovohnědé líce a hruď. Vábení jara je záležitostí pěnkav a ty se jí pokaždé zhostí se zpěvavou radostí.
Strnad – říká se o něm, že je to náš nejobyčejnější polní pták. V letních parných dnech, kdy jiní ptáci jsou zticha, ozývá se jednotvárnou písničkou ci-ci-ci-cji. Hnízdí až třikrát do roka. Hnízdo ze stébel trav, listů a mechu má v trávě na zemi, nebo nízko nad zemí v křovinách nebo mladých stromech. Je to pták stálý. Na zimu se strnadi shlukují do malých hejn a drží se poblíž vesnic. Při vábení samičky opakuje kovově znějící cik, csirr nebo cik-cik. Strnadi mají žlutou hlavu a rezavohnědý kostřec. Náš strnad také vyhlíží jaro a jakoby se podivoval, kde se zdrželo. Ale víme, že jaro už je za humny a chystá se zaklepat na vrata.
Rehek se rozpačitě rozhlíží ze střechy domu. Je březen, vrátil se z teplých krajin ve Středomoří a severní Afriky. Podivuje se, že jaro dosud nevymetlo krajinu teplou metlou. Jen co se oteplí spustí svou jednotvárnou melodii jir-tititi. Charakteristický je zhoupnutím. Zatím co rehek zahradní vyhledává k zahnízdění stromové dutiny nebo hnízdní budky, jeho bratranec rehek domácí využívá nejrůznějších polodutin, výklenků a štěrbin ve zdech, umísťuje hnízdo za střešní trámy nebo uvnitř starých kůlen a dřevníků. Rehek je milým společníkem a když se v říjnu rozloučí a odletí na jich do zimovišť, znamená to, že zima už na sebe nenechá dlouho čekat.
Špaček patří neodmyslitelně k naší krajině. Když se vrací ze zimního pobytu v jižní Evropě nebo v severní Africe, září jeho peří zelenofialovým kovovým leskem a je kropenatý. Hlásí se vrzavým voláním schräää. Špačci obvykle v houfu pročesávají travnatou plochu a říká se, že se pasou. Jeho oblíbeným hnízdním místem jsou duté stromy po datlech, ale nepohrdnou ani hnízdní budkou. Živí se různým hmyzem, larvami, v oblibě má ovocné plody, pověstný je nájezdy na vinice s dozrávajícími hrozny. Koncem léta se špačci shromažďují do velkých houfů a na noc zapadají do rákosišť. Obrovské houfy špačků někdy vytvářejí nad městy jižní Evropy při letecké akrobacii neskutečné i abstraktní obrazce. Zimují v jižní Evropě a v severní Africe a naše krajina bez špačků v té době poněkud posmutní.
Sojka je policajt lesnaté krajiny, ale neváhá pobývat také v městském parku, nebo zaletět třeba i na městské sídliště. Je to ostražitý pták, varovným pokřikem rääää upozorňuje na nebezpečí. Neváhá napodobit hlas jiných ptáků, aby touto lstí objevila hnízda jiných opeřenců a mohla je vyplenit. Z úkrytu neváhá pozorovat let ptáka k hnízdní budce a vzápětí touž letovou stopou hnízdní budku přepadnout a silnými klovanci se dobývat dovnitř na vylíhlá mláďata. Sojčí mělké hnízdo z větviček je skryté na stromě nebo ve vysokém křoví, aby na něj nebylo zvenčí vidět. Sojka se živí různými bobulemi a ovocnými plody, loví i hmyz nebo larvy a neváhá loupit ptačí vejce a vylíhlá holátka z cizích hnízd.
Kachna divoká má do skutečné divokosti daleko a v městském parku při odpočinku v trávě nechá chodce přiblížit třeba i na metr. Typické je jejich káchání kvákvakva. Neváhají se zdržovat na řece Bečvě poblíž Prostřední lávky pro chodce odkud jim děti s oblibou házejí kousky rohlíků a chleba. Neobyčejné jsou jejich ranní nebo večerní prolety ve dvojici nebo v trojici nad městskými domy. Půvabné je pozorovat je při přistání na vodní hladině. Kachna divoká je všežravec a třebaže převažuje potrava rostlinná, nepovrhne vodními živočichy, hmyzem, larvami a drobnými korýši. Noc kachny přečkávají roztroušeně na březích řeky. Dokonale skryté hnízdo si staví v pobřežním porostu, ale může zahnízdit i ve stromových dutinách odkud musí malé kačenky krátce po vylíhnutí skočit dolů a co nejdříve se dostat k vodnímu toku. Divoká kachna na snímku vůbec poprvé vyvedla omladinu na volnou hladinu, snad deset káčátek a možná i víc, bedlivě je hlídala a po malé chvíli je odvedla zpátky odpočinout si ve skrytu pobřežního porostu.
Duben znamená konec rybářského půstu na pstružích vodách. Už časně ráno úderem páté hodiny, ještě za šera, začínají rybáři vyhledávat místa na břehu řeky, navazovat na vlasec zpravidla umělé mušky, kterými míní přelstít pstruhy a lipany té správné lovné délky. Pořád se ještě drží chlad. A nezdá se, že by ryby samou radostí z přítomnosti lovců z vody přímo vyskakovaly. Jde spíš o chvilku ticha, potěšení s přírody, poděkování řece a všemu co žije v ní a kolem ní. Hodinka pošvihávání vody uběhne jako nic. Slunce už zatím váhavě nahlíží přes hřebeny hor a prvými paprsky vytváří v městském parku půvabné scenérie, jaké by nedokázal vykouzlit ani zkušený osvětlovač té největší a nejproslulejší divadelní scény. Berou? Že nic moc? Nevadí, příště si možná dají říct.
Cyklostezky za poslední desetiletí proháčkovaly málem celý kraj. Cyklista může šlapat do pedálů a cestička půvabnou scenérií kolem řek a po krásných a zajímavých místech naší vlasti stále není u konce. Motoristé si oddechli, že lidé na těchto šlapohybech je neomezují na širokých silnicích. Jaro je časem toulání. Objevování míst na které jsme během dlouhé zimy pozapomněli, objevování míst, která jsou zase o něco jiná, nádherně jarně zelená a pořád krásná.
Čarování časně ranního slunce je ve znamení imprese. Co ještě před několika dny byly jen zčernalé větve stromů, najednou perlí křehkou zelení, jako s láskou uháčkovaná záclonka. Nepotrvá dlouho a kostel překryje těžká záclona letní zeleně. V čase přicházejícího jara je všechno trochu jako sen o kterém jsme neměli tušení, že existuje. Nestačíme se dívat a žasnout a podivovat se, jak je ta naše země krásná.
Mág dřeva Dušan Samoslav Jurkovič by se potěšil z návštěvy rozhledny, kterou zanechal jen v náčrtku a která vlastně ani neměla být nikdy postavena. Nepoznaný by se tísnil v zástupech, které k rozhledně proudí a vystupují na ni a při rozhlédnutí z nejvyšší vyhlídkové plošiny by si básník dřeva možná také povzdechl: „To je krása!“ Každého rána se slunce nejprve pomazlí s Jurkovičovou rozhlednou, teprve pak se stará také o další končiny. Rozhledna je jako zhmotněný sen, který se nám zjevuje před otevřenýma očima.
Už více jak sedm set let uplynulo od založení kdysi pevného a nutného hradu Rožnov, dnes zvaného Hradisko. Zdali by si někdejší hradní pán pomyslel, že z celé stavby zůstane pouze jedna brána a že právě v ní jednoho jarního dne na počátku třetího tisíciletí bude odpočívat dívka i s moderním dopravním prostředkem – horským kolem. Časy se mění a nikdo netuší, co přinesou další desetiletí a staletí. Po těch někdejších zůstala už jen romantika vzpomínek na to, co kdysi bylo a už není. Masivní kamenné zdi se rozpadají a suť pozvolna zakrývá vše co kdysi bylo. Dusot koňských kopyt nahradilo harašení řetězu moderního bicyklu. Stále spěcháme. Jaký bude další cíl?
Radhošť – památná hora. Vypíná se na severu jako mohutná hradba. Od časů pohanských skrývá svá tajemství. Propadlý pohanský chrám. Podzemní chodby údajně plné zlata, stříbra a drahých kamenů. Celou moravskou zemi prý by tím pokladem zaplatil. V minulosti jen bača se svými stádečky oveček na vrcholu kraloval. Celá širá země, kam dohlédl, mu patřila. Vítr šuměl ve větvích větry pokřivených stromů, slunce si v časném ránu hrálo s kapkami rosy. Všelijaká slota bičovala temeno Radhoště. Přece pokaždé znovu přijdou červánky a ozdobí starožitné čelo Radhoště.
Při toulkách jarní krajinou možná se někomu cestou necestou přinatrefí studánka Tobišovka. Najde ji téměř na konci údolí v Rozpitém. Dál už se cesty prodírají strmými svahy jen vzhůru, až po Radhošťský hřeben. Pramínek z pod kořenů mohutného smrku vyvěrající vody upravil člověk k potěše své i jiných. I k uhašení žízně a k osvěžení. Všude kolem je čarovná krajina, plná kouzel a pověstí. Jako bys prostupoval věky, které jako vítr tvarovaly horské hřebeny a údolí, otevíraly prameny a vytvářely studánky, nechaly vytrysknout horské říčky. Ponechaly růst rozmanité byliny, keře a stromy v zemi, která se jim stala místem pro život, a tak jako lidem, i jejich domovem.
Text a foto © Richard Sobotka