Zašovské kytičky si vydobyly významný ohlas doma i v zahraničí. Světovou premiéru měly na EXPO 1958 v Bruselu.
Tvůrkyně Zašovských kytiček Milada Jaroňová se narodila 18. 2. 1917 v rodině manželů Vrbíkových jako třetí v pořadí z celkem pěti dětí – jediná dcera. Její mimořádné nadání k ručním pracím rozvinula a zdokonalila tetička Otylka.
„Vždycky jsem chtěla studovat,“ vzpomínala paní Milada Jaroňová na vznik zašovských kytiček ve svých osmdesáti letech. „Nemohla jsem. Už jako děvče jsem se starala o nemocnou maminku a devítičlennou rodinu.
Háčkovat mne naučila tetička Otylka Jaroňová. Dva roky jsem se u ní učila. To bylo po roce 1938, kdy jsem se provdala za Jaroslava Jaroně. V té době už měla tetička Otylka kolem sedmdesáti roků. Vždycky povídala: Jak nebudeš vědět, tak přijd“. Tak jsem kromě kurzu chodila ještě k ní domů a učila se od ní.
Na jedné výstavě v Praze si našich háčkovaných krajek všiml nějaký Němec, měl vlastní velkoobchod, pro něj jsme pak od roku 1939 háčkovaly velké kusy, pokrývky na stůl, záclony. Koncem války se však odmlčel.
V té době už o nás věděl ředitel Gobelínky ve Valašském Meziříčí, pan Kořínek. Zorganizoval kurs zuberské výšivky a irského háčkování, tam jsem dělala instruktorku.“
Paní Milada Jaroňová byla nejlepší žačkou své učitelky, tetičky Otylky Jaroňové. I proto působila od roku 1951 po 3 roky jako instruktorka háčkování ve Státním gobelínovém ústavu ve Valašském Meziříčí. Později také v družstvu Lipta.
Pro ženy, které se o háčkování zajímaly, proběhly kurzy např. v Rožnově, Krhové, Vidči, v Liptě a podobně.
„Právě ředitel Gobelínky pan Kořínek přišel s nápadem, abych kvítka, které byly součástí irské krajky, uháčkovala samostatně,“ vzpomínala paní Milada Jaroňová. „Když jsem se ho zeptala, na co to budete mít, tak mi odpověděl, že je dá na výstavu. Ženy si je koupí, připíchnou na oděv a ozdobí si jimi šaty. Podivila jsem se, kdo by ty kytičky nosil. My jsme je v té době háčkovaly s dlouhými listy, třeba karafiáty, a dlouhé stopky. Ale on trval na svém, ať to necháme na něm. Tak jsem uháčkovala kvítek i motýla. Když jsem měla práci hotovou chtěl vědět, co za ni budu chtít. Já jsem v té době jednotlivé kytičky neprodávala, tak jsem mu řekla deset, patnáct korun za jedno kvítko nebo motýla. Když to ředitel Kořínek uslyšel, jak málo si za uháčkované kytičky počítáme, nevěřícně vrtěl hlavou a řekl: Vy Valaši si neumíte svou práci ocenit, ani prodat ji neumíte, vy nikdy nezbohatnete! Koupím motýla za 10 korun a připnu ho klukovi na prdel! – Měl pravdu, nezbohatli jsme na té pracné kráse tenkrát, ani později.“
Bláznivý nápad ředitele Gobelínky Kořínka měl překvapivý úspěch. Po předvedení v Praze přišla objednávka na tři sta kusů kytiček a motýlů!
Největšího úspěchu dosáhly Zašovské kytičky a krajky na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu. Tvůrci československého pavilonu použili soubor zašovských kytiček, háčkovaných paní Miladou Jaroňovou, spolu s krajkovými motýli na výzdobu vstupní haly pavilonu s takovým úspěchem, že mezinárodní porota ocenila tuto expozici stříbrnou medailí Světové výstavy.
Ústřední rada družstev v Praze pak ocenila tento úspěch Milady Jaroňové Čestným uznáním. A za podnětný přínos k lidové tvorbě pak titulem MISTRYNĚ ZAŠOVSKÉ KRAJKY.
„Byl to tenkrát dobrý pocit. Takové uznání! I z toho, že Zašovské kytičky pronikly do světa.“
Ve svých 86 letech paní Milada Jaroňová vzpomínala.
„Byla jsem doma, žena v domácnosti, přesto jsem dokázala si svou prací vydělat!
Háčkovaly jsme také krajkové límce, když byly v módě. Sama jsem háčkovala zašovskému novoknězi Jaroslavu Nohavicovi, byl to můj bratranec, kněžské roucho k primicím, které měl v Zašové.
Také jsme háčkovaly podle předloh návrhářek z Prahy. Ty poslaly nákres dečky, jen takové kolo a v něm puntíky. Nebylo to na co zachytit. Nejprve jsem musela uháčkovat puntíky, přistehovat je na podkladový materiál a potom zháčkovat. Všechno dělat ve vzduchu. To nebyla snadná práce, ale výsledek byl velice dobrý.
Pro sebe jsem si uháčkovala rukavice. Nejprve jsem musela uháčkovat rovný pásek a k tomu volánek. Háčkování jsem dělala kolem dokola, občas připasovala na svou ruku, zkoušela jestli to budu mít dost. Nejvíce práce mi dělalo uháčkování prstů. Pořád jsem musela zkoušet na ruku.
Manželovi jsem musela uháčkovat kapesníček do kapsičky, když jsme chodili na ples. Vyčítal, že všem nějakou pěknou věc udělám a jemu nic. Kapesníček se mu líbil. Byl šťastný, že jsem mu ho udělala.
Ještě kolem roku 1990 přinesla jedna paní časopis Dorku, ať jí podle vyobrazení uháčkuji límec. Všem se líbil. Pro nevěstu Jarku Krestovou jsem v té době uháčkovala čelenku z jednotlivých zašovských kytiček.
Později, když se mi dostaly do rukou barevné příze z Německa, tak jsem z nich dělala jednotlivá barevná kvítka. Byly různé barvy, i melírované. Na tom nic není, je to lehké, ale udělá to parádu. Nosila jsem je na modrém kostýmku. Pro malá děcka jsem háčkovala kopretinky.
Těch kytiček, které jsem uháčkovala, byly hory, to se nedá spočítat,“ dodala Milada Jaroňová. „Ale dělala jsem je ráda. Háčkovala jsem celé noci. Pro Brusel, pro Valašské muzeum, pro přátele. Zůstalo mi už jen několik kousků. I teď se mi ještě někdy zdá, že háčkuji.“
Paní Milada Jaroňová se kromě háčkování také soukromě vzdělávala ve zpěvu. Byla výbornou zpěvačkou. Vystupovala v místní ochotnické scéně v tolik populárních operetách. Zpívala také v kostelním sboru. I sport měla ráda, patřila k zakládajícím členům zašovského tenisového oddílu.
Stáří prožila v penzionu důchodců v Rožnově pod Radhoštěm. Místo posledního odpočinku má na zašovském hřbitově.
Text a foto © Richard Sobotka