Včely jsme měli u chalupy, kde jsem se narodil, vždycky. Staříček Pavel i otec měli alespoň čtyři včelstva. V dobách mého mládí nebyly se včelami žádné potíže. Včelař nemusel být ani členem nějakého spolku. Pokud byly nemocné tak včelstvo nepřežilo a do příštího roku se zachoval nový roj. Včely nebyly nijak šlechtěné a místní krajinu ovládaly tmavé včely. Byly středně útočné a rojivé. Medu od nich bylo přiměřeně asi do 10 kilo na včelstvo. Zato byly odolné a přizpůsobené místním podmínkám. Dobře stavěly a ještě lépe tmelily všechno propolisem.
Na jaře jim trochu déle trvalo, než se dostaly do síly, takže je nepřekvapilo ani zhoršené počasí v dubnu nebo v květnu.
Jelikož při zemědělství nebylo moc času na včelaření, tak se práce s včelami odehrávala většinou v neděli, když otec přišel z kostela.
Pokud si pamatuji tak otec včelařil v Moravských stojanech. (almárkách) zadem přístupných osazených malými čtvercovými rámky. Úly měly tři prostory a ve spodním se zimovalo.
Na jaře se postupně rozšiřovalo plodiště do dalšího prostoru a nakonec to byl medník, někdy osazený nižšími rámky. Později měl i Budečáky 39×24 a nástavkový „američák“ s velkými rámky v plodišti a nízkými v medníku.
Postup manipulace v almárkách byl následující. Když bylo vidět včely na posledním rámku za zadním okénkem, převěsily se rámky do prostředního prostoru a spodek se osadil mezistěnami. Když byly včely znovu u okénka doplnily se rámky i medník. Mateří mřížka se nepoužívala.
Samozřejmě se občas stalo, že už bylo pozdě a včely se vyrojily.
Pokud se tato událost konala, a byl někdo poblíž, zvonilo se na kosu nebo nějaký plech, případně se včely postříkaly vodou. Roj se potom usadil níž. Po sebrání a uklidnění ve sklepě, byl usazen na mezistěny do dalšího prázdného úlu, nebo se věnoval jinému včelaři. Jelikož matky neměly zastřižená křídla byly tyto roje zavěšeny často dost vysoko a nezbylo než je nechat jejich osudu. Aby se tomu předešlo, bývaly některé prázdné úly vystrojeny mezistěnami a navoněny nějakými bylinami (snad rojovníkem a mateřídouškou) a tak se často podařilo, že roj se sám ubytoval v připraveném obydlí.
Jednou se také stalo, že se včely usadily na vysokém topole. Vylézt tam bylo nemožné, setřást je dlouhým bidlem sice fungovalo, ale někdy si krásný veliký roj sedl ještě výš. Soused vymyslel nápad, že je sestřelí. Donesl z domu starou Lankasterku, naládoval a střelil. Několik včel sice spadlo, ale byly mrtvé a roj se po chvíli opět uklidnil. Zkusili ještě jednu ránu, ale nic se nezlepšilo. Roj se usadil ještě výše, protože matku se nepodařilo trefit. Visel tam ještě několik dnů a potom odletěl někam do lesa.
Zimu roj určitě nepřežil, stejně jako mnoho jiných. Po některých zatoulaných rojích se občas nacházelo v hustých korunách skácených smrků staré opuštěné dílo.
Text © Jan Surý
Foto a ilustrační reprofoto © Richard Sobotka