Jan Surý: Povídání o veleroji

Byl máj, stromy začínaly po dlouhé zimě konečně kvést. Včely značně zdecimované přestálou zimou, o jejíž délce se ani pamětníci nemohli shodnout, zda takovou pamatují, se pilně daly do poslání, které jim bylo přírodou dáno. Staříček Čtvrtina seděl na lavičce a pozoroval ten pracovní ruch na česnech. Jarní sluníčko a bzukot jeho oblíbených včeliček jej nakonec ukolébal a tak přestal vnímat okolní svět a trošičku si zdříml. Z polospánku jej vyrušila až jeho vnučka.

„Staříčku, už dlouho vás hledám a vy si tady spíte. Venku je tak krásně, včely pracují a vy spíte jak o půlnoci !“

„Ale já nespím, Verunko, nespím, enem sem tak o čemsi přemýšlál“.

„A že tak nahlas přemýšláte! Kdybych vás neslyšela nejméně na sto kroků, tak bych vás ani nenašla. Už jsem si myslela, že  je na včelíně medvěd, tak silno jste chrápal“.

„To víš děvčico, staršímu člověkovi to trvá dél, než sa zreluxuje a zdegeneruje. Šak aj paní doktorka mně povídala, že musím častěj odpočívať. Když sem jí posledně  řeknůl, že sem dál na její radu a teď furt reluxuju a degeneruju, tak sa mně enem smíla, že to už lepší v mojich rokách nebude.“

„Staříčku, jestli jste jí povídal o té degeneraci, bodejť by se vám nesmála, vždyť jste to všecko poplantal. Správně se říká relaxovat a regenerovat, to znamená odpočívat a nabírat nové síly. A degenerovat je blbnout a chátrat. To máte všecko z toho, že chcete být moderní a používáte cizí slova, kterým nerozumíte.“

„Tož vidíš, Verunko, jak sa člověk zmýlí, myslí si že když je starý, že sa nemusí nic učiť a nakonec budu jak ti v téj televizi a rádiu, ti sů též samé cizí slovo a nekdy tá jejich řeč nemá ani hlavy ani paty…….“

„A o čem jste tak nahlas přemýšlel ?“ zeptala se vnučka. „A abych nezapomněla, máte jít k obědu!“

„Ešče, že ťa mám, Verunko, aspoň mňa má kdo zavolať k jídlu. Ostatní sů všeci alegoričtí na včely, nebo sa vymlůvajů, protože sa jich bójá.  Šak kdyby neměly včely žihadlo, tak by jich choval každý blbec, ale tak jich chová enem ten, kdo jich má rád a nebojí sa nejakého pichnutí, šak aj to je zdravé! Kdyby nebylo tebja, tak bych tu umřel hladnů smrťů a nemohl bych ti povídať na co sem si vzpomněl.“

Po cestě k chalupě stačila ještě vnučka vysvětlit staříčkovi, že když je někdo moc citlivý na včelí jed, tak není alegorický, ale alergický. Staříček už svatosvatě slíbil, že nebude používat slova, kterým nerozumí. Za to řekl vnučce, že jí zase poví něco zajímavého o včelách. Domluvili se, že až po obědě půjde znovu na včelín, že si tam Verunka může vzít i kamarády ze sousedství, aby si mohli poslechnout něco jiného než televizi nebo počítač. A budou alespoň chvíli na čerstvém vzduchu.

Trvalo dost dlouho, než se staříčkovy „třetí“ zuby vypořádaly s nedělním obědem. Byl z toho tak unavený, že si musel po obědě na minutku odpočinout. Minutka se sice protáhla na hodinu, ale děti se konečně dočkaly. Staříček přišel sedl si na lavečku, vydýchal se a zavřel oči, jakoby se zamyslil. Děti se lekly, že to přemýšlení bude trvat delší dobu, ale staříček začal vyprávět:

„Bylo, nebylo. Na druhéj straně okresu, tam kde sa hory táhnú až na slovenskú stranu, pracovali v lese tři dřevorubci. Bylo to nedávno, tak už měli motorové pily a všecko to moderní náčiní, aby sa nenadřeli tolik jak za starých časů. Ten deň jich čekal těžký úkol, který jim zadál sám…

„Král,“ dopověděla rychle Verunka .

„Ale né král, ale hajný, který měl ten les na starosti,“ opravil ji staříček. „V tom lesi byla prastará jedla, byla už polámaná, haluze měla uschlé. Byla tak veliká, že ju neobjali ani čtyřé chlapi. Hajný měl strach, že sa do ní dá kůrovec a rozleze sa potom do celého lesa, proto ju nechal zetnúť.

Chlapi si vzali tu největší a nejsilnější pilu a pustili sa do práce. Ale aj tak jím trvalo dlúho, než sa jim podařilo jedlu zhodiť přežila tu skoro dvěsta rokú a tak sa jí z jejiho místa nechtělo. Nakonec spadla k zemi s tajemným buchnutím a v lesi bylo chvilku ticho jak na hřbitově.“

„A pod jedlí se objevil veliký hrnec s pokladem,“ napovídal hned staříčkovi  sousedův Michálek.

„Ale kdeže, žádný poklad  pod jedlů nebýl, ale poslůchajte dál.

Chlapi si trochu oddechli, vzali svoje menší pily a začali z jedle ořezávať haluze. Ze začátku jim to šlo dobře. Po chvilce  praví jeden z nich. „Co to tady furt bzučí?“ A druhý: „Co to tu léce pořáď kolem nás?“ Třetí sa už nic neptál, ale začál křičať: „Uuuutěkajme ttto sů včely.“

Než to vykoktál, ostatní už utěkali dolu horů a on za nima.

Jak byli dosť daleko, zastavili sa a radili sa co včil a co potom ? Dohodli sa , že sa půjdů zeptat na radu k místnímu včelařovi. Sešli ešče kůsek níž na lůku pod lesem, kde měl strýc Hajda jeden ze svých včelínů. Strýc nebyl žádný troškař, choval přes sto včelstev. Býl uznávaný odborník a na jeho včelaření sa chodili dívať a učiť z celéj republiky. Zrovna měl rozbaraněný jeden úl a tak si návštěvníků, keří stáli v uctivéj vzdálenosti, všimnůl až po hodnéj chvíli. Opatrně poskládal zaséj rámky do úla a když ho zavřél, šél sa poptať, čemu že vděčí za jejich návštěvu.

„Tož vitajte, co ste mně přinésli, vypadáte jak kdyby vás naháňaly divoženky, nebo strygy? Že sa nestydíte, ste horoví chlapi a utěkáte, před strašidlama, jak mali ogaři!“ Jeden přes druhého mu začali vysvětlovat co jich potkalo a jaků hrůzu zažili. Strýc si jich prohlédl pořádně a už viděl, která bije. Prozradilo mu to Lojzkovo oko, které začínalo pěkně zapuchať.

„Nájprv vám povytahuju všecky žihadla, Lojzkovi dám neco na to oko. Všeckým vám dám něco od leknutí a potem mně pomály, jeden po druhém povězte, kde ste k temu přišli. Začni třeba ty Franto, kdyby to vykládal Lojzek, tak tu budeme ešče zítra.“

Franta pomály začal svoje vyprávění o tom co dnes zažili. O tom jak stínali jedlu a co v ní našli. Strýc Hajda jim věříl aj nevěříl, ale začalo ho to zajímať. Nalél ešče každému štamprlku jeho speciální medicíny, Franta sa ochůňál, že má v hoře traktor a že nemože moc piť. Tož to za něho vychráníl Lojzek.

„Tož když sme  sa tady tak zešli, tož sa půjdeme na to podívať.“

Zavolal ešče svojeho pomocníka, který mu tam zrovna pomáhal a každém dal kuklu, nebo včelařský klobůk aj rukavice. S pomocníkem pozbírali ostatní včelařský vercajk do bedniček na včely a dali sa stůpať k hoře.

„Staříčku, jak to, že měl tolik klobouků a kukel, když ty máš jenom jednu kuklu a klobouk a to ještě díravé, že ti do nich včely lezou kde chtějí?“!

„Jenom ten co mám od Ježíška je nový! To víš, Verunko, já už teho moc nepotřebuju, ale strýc Hajda má furt na včelíně nejaké delegace a tak jich nemože oblécť do špinavého pláštiska a dať jím na hlavu ďůravý klobůk, dyť by z teho měl haňbu až v Praze, nebo ve Vídni. Tak tam musí měť forotu včelařského oblečéní.

Tož abych pokračovál dál.

Chlapi sa dali stůpať k hoře. Přichoďaci k místu jejich záhadného setkání,  začaly sa nacházať rozličné předměty: Tu ztracený klobůk, sekyra, odhozená pila a ostatní nářádí. Chlapi to postupně zbírali a nésli zpátky. Měli teho plné ruky a vypadali jak když sa kosmonauté stěhujů do rakety. Konečně došli na místo. Ve zlomeném snětě jedle byla viděť velká dutina, že by sa do ní schovál aj člověk. A tá byla plná včelího díla. Plástů ze včelama, s medem, pylem a hlavně moc včel. Dřevorubcom sa do další práce moc nechtělo, nejrači by pozbírali vercajk a ujeli dom. Nakonec sa nechali od strýca umluviť a opatrně rozřezali jedlu na menší kuse. Čím byli blíž k včelám, začaly byť nervoznější a dřevaři takéj. Nakonec odběhli pilu strýcovi ať si to dodělá sám, a utékli dom. Strýc,  jako každý chlap, v dědině, nedržál pilu poprvní v rukách a pomalučky začal dílo rozebírať. Trvalo to až do večera, a nachodili sa aj s pomocníkem, s prázdnýma bedničkama hore a s plnýma dolu, že jich pořádně bolely nožiska. Ale stálo to za to! Strýc z teho divokého obřího včelstva nazbírál  včel na šest včelstev. Moc vosku vyvařil a medu přes dva metráky a to ešče skoro jeden metrák zostál rozlíčený na zemi a zbylé včely ho ešče druhý deň zbíraly. Potom přišla bůřka a voda spláchla co zostalo.

Protože nechtěĺ, aby si zanesl nejaků chorobu na včelín, Hajda  včely zkontroloval, zjistíl, že sú načisto zdravé a přebývaly ve stromě aspoň osum roků. Strýc nasbíraným včelstvám dál svoje nové matky a tak zachránil co mu příroda nadělila.

A dřevaři? Ti sa tam ukázali až po týdni! Až jich hajný poslál, aby dodělali svoju prácu.“

„Staříčku!“ ozvala se Verunka. „To je pravda? Nebo jste si to všecko vymyslel?   Tatínek povídal, že si velice rád vymýšlíte, a když se mluví o včelách, že to vám to vymýšlení jde nejlépe.  Prý  včelaři ještě více přehánějí, než rybáři a myslivci.“

„Vždyť ty včely by musely v zimě ve stromě zmrznout, když jich nikdo nenakrmil a neuteplil,“ namítl nesměle sousedův Michal. „A jak to, že neměly žádnou nemoc, když jich nikdo neléčil? Vždyť vy celý podzim chodíte, vykuřujete, léčíte a pořád do nich chodíte, i když  už je sníh?.“

„Tož to máte tak,“ začal stařík. „Včely sú na zemi už miliony roků před člověkem. Přichodily na ně aj všelijaké nemoci a pohromy, ale příroda jím dycky pomohla. Až včil jich navštívíla pohroma největší – člověk. Ludé si myslíja, že sů ve všeckém nejchytřejší a místo aby sa snažíli s přírodů vycházať dělajů pořáď podla svého. A příroda trpí a dává  jim znať, že sa děje cosi špatného. Objevujů sa nové nemoce a včel ubývá. Druzí sa zas snažíja zachraňovať co sa dá, protože víja, že když nebude včel, nebude za pár roků ani člověka.“

„Ale staříčku, však teď se dá všecko vyrobit uměle,“ namítl  Michal „ A někdy je to od pravého k nerozeznání. A je to levnější,  třeba jako ten med ze supermarketů.“

„Míšo, tož to co sa prodává v supermarketoch jako med, je oslazená a obarvená náhražka, která má s medem máloco  společného. Nemá to v sobě ani kůska nečeho zdravého.  Ale včely nenosíja enem med, a pyl, ale hlavně opylujů rostliny a květy, a když jich nebude, porostů v přírodě enem travska a všecko sa tak změní, že člověk nepřežije.“

„To by bylo na světě smutno, žádné kvítka, žádné stromy, ovoce, ani ptáci, jenom tráva, samá tráva,“ povzdychla si Verunka.

„Tak už teho povídání radši dnes necháme. Až bude čas, a bude sa vám chtěť poslůchať, přiďte zas! Já už musím jíť něco dělať!   A to o tem roji je pravda pravdůcí, šak strýc Hajda necigání a já takéj né! Včelaři byli dycky poctiví a vážení ludé a cigáni sa včil přestěhovali do politiky!“ odbyl je staříček a zalezl do včelína ke svým včeličkám.

Možná si šel zase „zapřemýšlet“. Vždyť bzukot včel je nejlepší uspávací prostředek A vůně včelína je stejně opojná jako vůně kvetoucí přírody.

Jak jsem se později dověděl, staříček si opravdu nevymýšlel. Takové případy se stávají a tento se stal v jižní části Vsetínského okresu. Protože jej staříček znal pouze z ústního vyprávění, jsou detaily ovlivněny jeho fantazií.

Text © Jan Surý

Foto a reprofoto ilustračního záběru © Richard Sobotka

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *