Když léto udeří

Sotva meteorologové ohlásili první letní den, hned čas vyrukoval s doběla rozežhavenými hřebíky a přitloukal jimi lidí, zvířata, stromy, keře a trávu. Chtěli jste teplé léto? Máte ho mít! Každý hned hledal kalužinku vody, trochu se zchladit.

Jestliže poslední červnový den nám dopřál den v délce 16 hodin a 17 minut, pak následující první červencový nám den zkrátil o jednu minutu a poslední červencový den potrvá už jen 15 hodin a 14 minut, takže couvající sluníčko nám ho zkrátí o více jak hodinu.

Horké dny poháněly keře červeného rybízu do zrání. Kosí populace okamžitě zaměnila oblíbený jídelníček, namísto žížal a všelijaké žoužele si hnědě zbarvené kosice a v černém fráčku elegáni kosi dopřávají dozrávající rybíz. Vyznají se, to se musí nechat, berou jen nejvyzrálejší kuličky, na ostatní že si počkají, až je sluníčko  správně vybarví. Zprvu to vypadalo, že se pořád ještě učí létat, ale kolísavé plachtění bylo způsobeno nepřiměřeně vysokou tělesnou váhou, křídla je unesla jen po krátkých etapách od keře k dalšímu keři. Když znenadání otevřu dveře dřevěnky, vyletí z jednoho keře rybízu pět rozmrzelých kosů, kdože je to ruší při snídani, z dalšího keře dva. Poslední kos odchází pěšky, jak už ho ztučnělého a vypaseného nemohou křídla unést.

A dějí se věci, které dokáže vyčarovat jen léto.

Noc co noc rozvážně obchází dřevěnku hnědá ropucha a sbírá na chodníku, dlážděném velkými plochými kameny, co jí den nadělil. Není na noční potulce sama.  Po ránu si nedospalá hajná stěžovala, že ji v noci probudilo rachocení lavoru, který necháváme na lávce u domu pro rychlé opláchnutí rukou. Stopy nikdy nelžou, takže vcelku bylo snadné zjistit, že se na noční prověrku dřevěnky vydala laň a při té příležitosti vypila z lavoru vodu, která tam zůstala.

V tom horkém létu poletoval kolem dřevěného domku nádherný, krémově zbarvený motýl, zatoulal se do těchto končin prvně a dosud se mi nepodařilo rozklíčovat jeho pojmenování. Ukázala se i babočka admirál, doslova svítila novotou, určitě se vyloupla na boží svět z kukly teprve před několika hodinami a teď rozhazuje zrcátka barev na křídlech do všech stran. A bělásek! Tyhle motýly, když drobní hospodáři přestali na políčcích pěstovat hlávky zelí a housenky běláskůi zelných se tak nemají na čem pást, poslední dobou už se příliš často nevidí. A ještě mi do výčtu schází babočka osiková, při náklonu křídel ocelově modrý kovový lesk až po černou, kdežto lem křídel sametově smetanový.

A někde by se tady mohly po květech brouzdat zobososky. Říkám jim létající medvídci, protože jsou malé a nádherně chlupaté. Dlouhým sosákem se dostanou k sladkému nektaru také u trubkovitých květů. Mláďata, když se na jaře ukáží, měří snad jen centimetr, kdežto dospělé zobososky mají úctyhodný rozměr a když jsem jednu před léty viděl vůbec prvně, jak se dlouhým sosákem dobývá do květů rozkvetlého šeříku, plný nadšení jsem rozhlašoval, že se nám usadili na zahradě a u domu kolibříci.

Už před chvílí jsem potřetí obrátil dva baťůžky sena, aby bylo na zimu co dát zvěři do krmelce. Když se mi během minulých let podařilo usušit seno během tří dnů, říkával jsem mu „třídenní“ a měl jsem tu kratičkou agrotechnickou lhůtu za rekord, protože za deštivého času se taková práce může protáhnout i na několik týdnů. Tentokrát však horké léto stihlo usušit seno během pouhých dvou dnů, takže budu sklízet seno „dvoudenní“, a to je co říct.

V přestávce mezi obracením sena se držím na okraji zahrady ve stínu smrku a přemýšlím, co s tím horkým divočení míní tohoroční léto ještě podniknout. Kdyby tak bylo možné nakrájet si jeho žároviště na kostičky, uložit do dřevníku a během zimy krychličku po krychličce brát a hezky se jí hřát. Kdepak! Lidé už vynalezli všelijaké piškuntálie, ale uschovat teplo horkého léta na zimu prozatím ještě nikoliv.

A jak tak rozmýšlím, suchá větvička smrku, pod kterým hledám trochu stínu, mne málem šimrá pod nosem. Zvednu oči – a podívejme! Ve výšce metr osmdesát nad zemí je na té proschlé větvičce omotaná mladá zmije, do půl metru délky jí moc neschází. Také hledá chládek. Hledíme na sebe, oba zmoření tím nelidským hicem, ona nic, já nic.

Byl čas pomalu čas sklidit tu trošku sena a pak se vrátit do dřevěnky, kde se přece jen drží trochu přívětivější klima.

„Kde v tak hrozném vedru pořád chodíš?“ kárá mne hajná.

Lovecký pes Ergo leží na dlažbě u studených kamen, ten dobře ví, kde se ochladit. Ohlédne se po mně a také on má v pohledu otazník, co kdesi v tom horku dělám po venku. Mám jim vyprávět o „dvoudenním“ senu, které je potřeba nejen pokosit a usušit, ale i sklidit?

V podvečer už léto horkem nešílí, je příjemné posedět v chládku na schůdcích před dřevěnkou.

Letní noc přichází po špičkách.

Chvílemi jsou svatojánských mušek celé roje. Vysoko nad hlavou obloha plná hvězd.

Pořád je na co se dívat.

Naši průvodci letošním horkým létem. 

Text a foto  © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *