Houbová

Po většinu roku bývala za našich mladých let, které už si nikdo nechce pamatovat, houbová málem každý den v roce, když nám šesti hladovým krkům máma vysvětlovala individuálně i kolektivně, ústně i ručně, proč u nás nemáme co do úst. Jak by také ne, když lžíce drhla o dno jídelní nádoby v čase oběda, večeře i snídaně, o svačinách nemluvě, protože se za našich mladých let ještě netušilo, že existují také přesnídávky a svačiny. Pořád se ozývalo skřípání lžíce o dno kastrolku, jak někdo vyškrabával posledních šest molekul poživatin.

Až jednou vytekly mámě nervy a lupla jednu Tondovi za ucho, že tím skřípáním už to trochu přehání a přehlušuje veškeré ostatní dění.

„To nemůžeš dát na chvíli pokoj!“

Nám se utrhovalo od úst, ale pašík do korýtka musel mít své. Mělo to svou logiku, protože až přijde jeho čas, konečně přestane pašík chrochtat, že už má zase korýtko prázdné, protože dostane od strýčka Frňky řezníka pantokem jednu za ucho. Pašík bude mít utrum, kdežto my  po dobu, než ho zkonzumujeme, hody.

Zatím jsme se živili kde čím. V pokročilém jaru jsme na mezích spásali jahody, v létě jsme zase žili z borůvek, koncem léta lesními ostružinami a také jablky ze zahrady souseda Nohavicy. Když došlo i na poslední jablko, řekl soused Nohavica: „Vy, fakani jedni, zase jste mi sežrali celou úrodu jablek.“

Toto jeho prohlášení tradičně zahajovalo podzimní houbovou sezónu.

Tehdy máma pronesla krátkou řeč: „Děti, skočte do lesa nasbírat nějaké houby.“ Houbová omáčka byla pro nás něco jako posvícení.

Houbařskou vášeň jsme měli v krvi hned od narození. Žádná houba neměla šanci, brali jsme všechno. Po návratu z lesa, jak jsme to odkoukali od dospělých, houby jsme nakrájeli, vysypali do největšího kastrolu, který byl po ruce, přidali trochu smetany a nějaké ingredience, kastrol postavili na rozpálenou plotnu a míchali. Vůní houbové omáčky okamžitě nasákla celá chalupa.

Vůbec jsme nečekali, že nás máma za naši píli pochválí, i když by snad jednou za uherský rok mohla, ale nečekali jsme ani to, co následovalo. Máma zkušeně olízla vařečku, pak skřípavě laděným hlasem řekla: „Sice je pravda, že jsou všecky houby jedlé, ale některé jen jednou!“ Vzápětí výsledek naší celodenní práce šupla pašíkovi do korýtka.

Pašík, věrný sloganu, že dobré prase všecko spase, chlemtal naši houbovou omáčku a ještě se při tom olizoval. Načež sebou prásknul v rohu chlívku na slámu a chrápal tak hlasitě, že málem spadla celá naše rodná chaloupka.

A teď chytrá máma nevěděla, jestli třeba není pašík v posledním tažení z jedovatých hub, které houbová omáčka dozajista obsahovala.

„Pepíku!“ šťouchala do mašíka dřevěnou násadou od koštěte. Když pašík nereagoval, vykřikla: „Ježíšikriste panenkoskákavá!“ A rozeběhla se pro souseda řezníka, strýčka Frňku.

Řezník strýček Frňka byl na katastrofické situace zvyklý. Vzal pantok, sadu řeznických nožů, láhev ostrého truňku na posilněnou a šel. Jen pašíka uviděl řekl: „Vždyť není větší, než trochu odrostlejší myš!“ Myš sem, myš tam, hned se dal do práce a fortelně konal. Když byl hotov, vyinkasoval palmáre a rozžehnal se s námi.

Uvyklí na stravu, že bychom mohli skřoupat třeba i stovky hřebíky, prošel čuník našim trávicím ústrojím bez jakéhokoliv újmy na zdraví. Akorát jsme ho zkonzumovali mnohem dříve, než tomu bylo jiné roky. Přece jsme bídu zimních měsíců jaksi přečkali a jakmile nastalo jaro, zase se daly dobývat kořínky stravitelných bylin.

Z čeho jsme vlastně urostli si už nepamatuji. I tak houbařskou sezónu o každém podzimu netrpělivě očekávám. Houby stále sbírám s nadšením, ale zároveň s kapesním atlasem hub v ruce, jako pro jistotu a snad i proto, že ve fajnovějších časech mají lidé choulostivější trávení.

Text a foto © Richard Sobotka

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *