Strážnice – město v Dolnomoravském úvalu. Místo osídlené od pravěku. Roku 1086 zmiňované jako strážní osada. Ve 13. století vybudován hrad. První doložená písemná zmínka o Strážnici je z počátku 14. století. Roku 1412 byla Strážnice povýšena na město. V roce 1995 měla Strážnice celkem 6 085 obyvatel. Od roku 1946 se zde konají Strážnické slavnosti. V místě se nachází Skanzen lidové architektury.
Strážnice – kraj plný slunce, barevný a zpěvný. Táhlé melodické písničky o šohajích a galánkách v pestrých národních krojích. Kraj vinné révy. Bílé Karpaty jen kousek za plotem zahrádky. Nemůže být lepšího místa pro život.
Přezdívku Hanis přijal Jan Masař pod dojmem četby Foglarových příběhů z knížek Hoši od Bobří řeky, Chata v Jezerní kotlině a dalších Foglarovek.
Miloval přírodu, rád objevoval svět a jeho tajemství.
Otec František studoval ve dvacátých letech dvacátého století v Mukačevu na lesnické škole a sloužil pak jako adjunkt v revíru hraběte Pálfyho. Po celý život vedl syna Jana k lásce k přírodě, učil ho lesnické botanice a znalosti života zvěře. Hanis se také přátelil s hajným Košťákem, vynikajícím znalcem přírody a dobrým člověkem. To byla velká škola vědění o přírodě a lásce k ní.
Osudem Hanise se však stalo černé řemeslo, vyučil se mechanikem důlního a dobývacího zařízení. Měl středoškolské vzdělání a navíc několik státních zkoušek.
I tak se stále vracel k příběhům Rychlých šípů. Po roce 1950 však nebyla příležitost prožít podobná dobrodružství, existovala totiž jediná mládežnická organizace řízená státem.
Hanis se každou volnou chvíli brouzdal krajinou, lužními lesy kolem říček Veličky, Radějovky, Morávky a Strážnice. Někdy se zatoulal až k úctyhodnému toku řeky Moravy. Rád sedával na jejím břehu. Představoval si, jak se její vody o desítky kilometrů dál spojují s vodami Dunaje a společně plynou k Černému moři. Záviděl vodě její volnost, plyne si kam se jí zlíbí a nic ji nezadrží.
Spolu s několika přáteli je spojovala touha po volnosti. V roce 1962 se rozhodli opustit sice krásnou, ale zadrátovanou republiku. Vůbec netušili, že nemají šanci překonat řadu drátěných překážek, některé byly pod elektrickým napětím, co pár metrů stráž s ostře nabitou zbraní. Navíc kýmsi zrazeni. Prošel jsem několika věznicemi, dokonce i Mírovem, považovaným za ostrý kriminál ze kterého nebylo úniku. Tam mé touze po volnosti přistřihli křídla.
Když byl Hanis konečně vzat na milost, odešel na sever do Šluknovského výběžku. Našel si zaměstnání v lokomotivním depu v Rumburku. Po nějakém čase bylo Hanisovi dovoleno udělat si topičské zkoušky a po té i zkoušky strojvedoucího parních lokomotiv a zkoušky na strojvedoucího motorových vozů s mechanickým přenosem. Píle mu napomohla úspěšně zvládnout náročnou profesi. Po vykonání zkoušek na strojvedoucího však byla u něho zanedlouho nalezena zkušebním drážním lékařem tupozrakost levého oka (4 dioptrie). Pak vykonával funkci vrchního – tedy funkci dozorce depa, což je vlastně zástupce strojmistra. Ponechali mu možnost obsluhy lokomotiv v určených asi čtyřech lokalitách, ale nesměl vyjet na volnou trať.
Díky přátelům začal poznávat místo kde žil – Šluknovský výběžek a České Švýcarsko. Čím víc krajinu plnou skal poznával, tím víc si ji zamiloval. S přáteli založil Osadu Orlů a společně prožili mnohá dobrodružství.
Dárek k narozeninám.
Vypráví Hanis: „Když jsme v září roku 2019 oslavovali s rodinou mé 75. narozeniny, obdržel jsem od svých dvou synů dárek, který mi trochu vyrazil dech. Kluci mi totiž koupili čtyřdenní pobyt ve Strážnici s ubytováním a s plnou penzí ve strážnickém sportovním areálu. Takže jsem měl příležitost podívat se na stadion, na kterém jsem jako žáček honil merunu. Tehdy to bylo jen škvárové hřiště, dnes je to pěkný stadion.
Součástí pobytu byla plavba lodí po Baťově kanále a také návštěva Zámeckých vinných sklepů.
Společnost mi dělali oba synové. Dopravu do Strážnice zajistil svým větším a pohodlným autem student práv na Karlově univerzitě Marek, který už několik let chodí s mou nejstarší vnučkou Aničkou, která také studuje v Praze, jen na jiné fakultě. Oba mají dva tituly BC, BC a Marek má navíc těsně před promocí doktora práv. Marek zná mnou sepsané vzpomínky Původ rodu a zajímá se o mé rodiště. Také oba synové se těšili, že poznají místa, kde jsem se narodil a kde jsem prožil část svého mládí. V průběhu uplynulých let jsme totiž navštívili Strážnici jen jednou, tehdy bylo Romanovi šest a Mirkovi byly čtyři.
Mám radost, že jsem jim mohl ukázat místa, kde jsem se narodil a prožil své dětství a mládí.
Od těch časů se Strážnice změnila. Oba hliníky cihelny, kterou kdysi částečně vlastnil i můj děda, jsou zcela zasypané odpadem. V údolíčku u bývalé cihelny zůstal stát ze tří domků jen rodný domek mojí matky, ostatní domky a objekty cihelny jsou zbourané. Náš vinohrad je přeměněný na trnkový nebo snad meruňkový sad. Naše políčko u řeky Moravy částečně pohltil nálet divoké vegetace a částečně neregulovaná řeka Morava.
Zjistil jsem, že mnoho mých známých, spolužáků a také příbuzných, už odešlo na pravdu Boží. Známé lidi jsem nijak nevyhledával, dal jsem možnost náhodě a tak se stalo, že zcela náhodou jsem se setkal v Petrovských Plžích s jedním pánem, majitelem vinného sklepa, který nás pozval na ochutnávku vína. Vyklubal se z něho můj o tři roky mladší známý, který po ukončení mého působení ve službě farnímu kostelu Sv. Martina, kdy jsem v roce 1958 odešel do učení, nastoupil na moje místo. Posezení v jeho sklepě u vynikajícího vína a při povídání o uplynulých letech a společných známých bylo nádherné a Marek i moji synové na to do smrti nezapomenou.
Moji kluci i Marek byli udiveni chováním a mentalitou lidí, se kterými se na Slovácku setkávali. I chování obsluhy v restauracích je tam zcela jiné, než na co jsou zvyklí v severních Čechách.
Ten výlet do Strážnice byl pohlazením po mojí duši! Od šedesátých let jsem byl ve Strážnici třikrát. Naposledy to bylo před 21 lety a jednom měsíci.
V mé někdejší Strážnici jsem viděl, jak čas vše mění a nám často zůstávají jen vzpomínky.
Pěkný den všem!“
Strážnice okem fotoaparátu v září 2019.
Kostel Panny Marie. Farní kostel sv. Martina a za ním Bílá Strážná věž. Kostel byl mnohokrát zničen, byl postaven ve 14 století a původně to byl kostel gotický. Nějakou dobu jsem tam byl ministrantem!
Veselská brána. Černá brána.
Místo kde jsem byl pokřtěn a kde jsem Mramorový náhrobní kámen zasazený v kostelní později ministroval. zdi. Je tam vyobrazen pán ze Žerotína.
Posezení u dobrého vína ve sklípku mého Vinné sklípky v Petrovských Plžích.
kamaráda – sklípek má číslo 13.
Jez na řece Moravě. Přístav na Baťáku u Pivovarského mostu.
Kovárna ve skanzenu.
Text ©Richard Sobotka. Foto © Jan Masař.