Matice svatohostýnská – soutěž pro děti

Při vpádu Tatarů na Moravu v roce 1241 našli Moravané útočiště na Hostýně, kde v modlitbách prosili Pannu Marii o ochranu. Podle legendy se strhla divoká bouře, která ležení nájezdníků zničila. Na památku této události vystavěli Moravané na vrcholu Hostýna kapličku a později kostelík, kam přicházela procesí poutníků.

Při pětistém výročí od vpádu Tatarů byla na Hostýně vybudována bazilika, zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie.

Bazilika byla budována podle návrhu architekta Cyrani, vedl ji holešovský stavitel Tomáš Šturm v letech 1724-1747 a to na místě prastarého kostelíka. Chrám byl posvěcen 28. 7. 1748.

Bazilika měla dramatickou historii. Roku 1787 byl chrám na základě nařízení Josefa II. zrušen. Obnovy se dočkal k šestistému výročí záchrany Moravanů před Tatary roku 1841. Roku 1845 byla do chrámu umístěna socha Panny Marie s Ježíškem metajícím blesky na Tatary, jejím autorem je brněnský sochař Benedikt Edele.
Bazilika na Hostýně je nejnavštěvovanějším poutním místem na Moravě.

V roce 2019 vyhlásila Matice svatohostýnská soutěž pro děti na témata „Jak žily naše babičky, dědové, prababičky a pradědečkové“ a „Za našich mladých let, býval svět jako květ…“.

Odezva v podobě psaných příběhů i kreseb byla nečekaně velká a návštěvníci poutního chrámu si je mohou prohlédnout na malé výstavce přímo v interiéru chrámu.

Ukázky soutěžních prací.

Téma: Jak žili naši předkové babička a dědeček.

Jiří J., 4. třída.

Když jsem byl na návštěvě u babičky a dědečka, vyprávěli jsme si spolu o tom, jak se jim žilo v jejich dětství. Život byl tenkrát o mnoho těžší. Děti musely doma hodně pracovat, starat se o dobytek, pole a další pozemky. Mezi jejich každodenní práce patřilo pást a dojit krávy, česat koně, krmit dobytek, stloukat máslo, kosou kosit trávu, sušit seno atd. Kvůli práci se děti nemohly moc připravovat do školy, ani neměly téměř žádný volný čas. Přesto si občas zahráli kuličky, na schovku, nebo si vyráběli výrobky z proutí, např. luk. Také rádi chodily na návštěvy. Všude se chodilo pěšky.

V té době se připravovala jednoduchá jídla, např. chleba s mlékem, vařené brambory, kyselice, jídla z vajíček, chleba se sádlem. Maso jedli jenom občas a to vařené králičí, drůbež nebo vepřové.

Musím uznat, že dnes je úplně jiná doba.

Honzík S.

Dříve se žilo těžce. Můj děda v pěti letech pásl krávy.

Marek S.

Nebyly žádné dotykové telefony a tablety. Neměli elektrické světla, jen petrolejky. Občas chodívali  spát se slepicemi. Ti co žili v obci měli hospodářská zvířata.

Tomášek Č.

Moje prababička má teď 90 let. Prožila druhou světovou válku a furt ještě žije. Teďka žije v Kneždubě. Mého pradědečka jsem ani jednou neviděl, ale přesto vím, že se potkáme v nebi.

Andrea M., 8. třída.

Mému dědečkovi je 68 let a za svůj život prošel spoustu věcí a prošel hodně míst. O své vyprávění se s námi, vnoučaty, vždy rád podělí. A my rádi posloucháme. Žasneme nad tím, co všechno prožil a kde všude byl. Také nás překvapuje, jaká byla kdysi doba. Vždycky se velice těšíme na to, až si zase poslechneme jeho příběhy z mládí a z vojny.

„Když jsem byl malý kluk, měl jsem 6 sourozenců. Tenkrát byla docela bída, neměli jsme moc jídla. Měli jsme dvě kozy, které jsme museli chodit každý den pást. Museli jsme také sbírat hodně dřeva, aby nám v zimě nebylo chladno. Když jsme měli veškerou práci hotovou, tak teprve potom jsme mohli jít ven. Ale museli jsme se všichni vrátit domů, jakmile začalo zvonit na kostele. Když jsme přišli pozdě, maminka nás zbila řemenem.

Jako malí kluci jsme hráli spoustu her. Nejraději jsme měli hry na partyzány a na Němce. Sami jsme si vyráběli luky, šípy a dřevěné pistole. Z bláta jsme dělali koule a házeli je po sobě.

Když mi bylo 18, přišel mi dopis, že musím jít na vojnu. Na vojně nás čekal tvrdý režim. Ráno jsme měli budíček v 6 hodin, následovala rozcvička, tvrdý výcvik až do večera. Po večeři jsme měli osobní volno – většinou jsme ho trávili na pokoji, kde jsme si povídali, nebo psali dopisy domů.

Na vojně jsem strávil celkem 3 roky. V 21 letech jsem se vrátil domů.“

Díky vojně se děda naučil spoustě vědomostí a poznal spoustu nových lidí, na které už nikdy nezapomene.

Loretka K..

Byl komunizmus. Teď už není. Mého dědu zatkli. Můj praděda byl ve válce. Nebyly traktory. Nebyly dotykové mobily. Byly 2 světové války. Moje maminka žila v komunizmu i můj strýc a moje další tety.

Eliška Ch., 11 let.

Babička se narodila před II. světovou válkou a ta poznamenala celé její dětství.

Babička žila se svou mladší sestrou, tatínkem a maminkou v domku v malé vesničce. Jednou, když se blížily Vánoce, zeptala se maminka tatínka: „Máš pro holky něco nachystané pod stromeček?“ Tatínek měl nachystané sáňky, ale ve městě viděl za výlohou dvě panenky a ty chtěl pro holky koupit. Vydal se tedy s dobrou náladou pěšky do města, ale vrátil se velmi zklamaný, protože mu panenky nechtěli prodat.

Byla válka, jídlo bylo na lístky a tak chtěli obchodníci za panenky  místo peněz něco k živobytí. Babiččini rodiče byli velmi chudí a nic neměli, proto byl tatínek tak smutný. Nevzdal se ale a začal něco shánět u příbuzných a známých. A pokračoval, i když často slyšel odmítavou odpověď: „Šak pro sebe to nemáš.“ Nakonec se mu podařilo získat nějaké ořechy, jablka atd.  a rychle pospíchal do města, kde je vyměnil za panenky. Když nastal Štědrý večer vzala maminka děvčata na zahradu, aby se šly podívat, jestli už ten Ježíšek nejde. Tatínek mezi tím nachystal pod stromeček sáňky a na ně posadil obě panenky. Potom šel pro holky, kde jsou, že už u nich Ježíšek byl. Děvčata se rychle vrátila domů a když vešla do místnosti se stromečkem bylo slyšet jenom babiččino volání: „Paněnka, paněnka!“ a nic jiného ji v tu chvíli nezajímalo. Bohužel to byly jedny z posledních Vánoc, které strávili všichni spolu, protože tatínek hned po válce zemřel v nemocnici na následky pracovního úrazu.

Jindra K.

Jak byla moje babička malá, musela kopat na poli brambory, aby měli co jíst. Dříve nebyly žádné traktory. Moje babička pracovala jako uklízečka na nádraží. Můj děda byl výhybkář.

Radim P.

Jmenuji se Radim. Když jsem si přečetl zadání soutěže, vybavil jsem si jak jsem se bavil s dědečkem o tom, co dělal a kam jezdil, když byl malý.

Překvapilo mě,když mi řekl, že za jeho dětství se jezdilo na sv. Hostýn jako teď jezdíme my. My však jezdíme modrým vlakem Regio sharkem s místem pro kola, kterými vyjedeme svižně nahoru. Od dědy jsem se dozvěděl, že kdysi se jezdilo parním vlakem. Říkal mi, že to byl vždycky obrovský zážitek a že za jejich doby býval průvod Božího těla  jako dnes, kdy se jde pěšky s monstrancí až nahoru. Na obrázek jsem nakreslil, že nezáleží na tom čím a jak se na Hostýn dostaneme, hlavní je, že naše cesty směřovaly a směřují k Bohu.

Kája Z.

Dříve za našich babiček nebyly mobilní telefony ani počítače. Dříve chodily na pole a pěstovaly se brambory, fazole, zelí, řepa, mrkev, celer, petržel a tak dále. Choval se dobytek.

Anežka D.

Byl komunizmus. Nebyly auta a tak museli lidé chodit pěšky. Nebyly ani traktory. Moje babička vždycky pásla kozy.

Láďa L.

Můj děda mi říkal, že se narodil v druhé světové válce. A říkal, že můj pradědeček byl velitel hasičů. A v té době nebyly stroje jako je třeba kombajn. Ale obilí sekali kosou. A že domy dřív nebyly celé z cihel, a že auta byly jiné  než jsou dnes.

 

Téma: Za našich mladých let, býval svět jako květ…

Eliška a Ondra M., Zlín.

Pradědeček Florián vyprávěl, že když maloval pan malíř obraz na strop v kostele, maloval lidi, kteří tam chodili. A tak z toho obrazu na nás shlíží i náš pradědeček. A je s námi na každé mši svaté. Rád zpíval píseň „Sbohem má radosti…“ a vždycky se mu zaleskla slza v oku. Chodil do toho kostelíčka pěšky, nebo později na kole z obce Ratiboř, kde si našel naši prababičku Marii.

Dědeček Jirka byl druhý syn prababičky Marie a pradědečka Floriána. Ten jako dítě pásával kravičky. Prababička zvířata milovala, protože ji kravička za války pomohla uživit rodinu. Dědeček Jirka vykládal jak jako dítě lovil raky a pstruhy v potoce. Na podzim opékali jablka na ohni a „zemáky“ pekli v popelu. Celý rok každý den pomáhal děda Jiřík s domácími pracemi. Každou neděli chodili do kostela. V kostele a ke každé práci si rád a s chutí prozpěvoval.

Veronika V., Lhota u Malenovic.

Moje prababička jako malá chodila na svatý Hostýn s procesím ze Lhoty pěšky. Když šla úplně poprvé, musela se zúčastnit „zaháňání nováčků“ – procesí se usadilo k odpočinku a děti dostávaly otázky z náboženství. Některé se bály, že neobstojí a budou se muset vrátit domů. Dospělí jim ale s úsměvem napovídali, a tak mohli všichni pokračovat v cestě.

Hostýn na podzim roku 2019.

Text a foto © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *