Josef Vítek – Jeden pozoruhodný život

Každý svůj raneček životem nese,
hodí ho na záda a řekne: „ Jde se.“
Záhonem růží i přes bodláčí,
každý svůj raneček životem vláčí.

J.Bártek

 

Josef Vítek se narodil 4. 7. 1897 v Pržně, malé dědině nedaleko Vsetína. Otec byl zaměstnán ve sklárnách v Karolince, kde se vypracoval na sklářského mistra. Tenkrát ještě nevedla do Karolinky železnice, chodilo se pěšky a tak se stávalo, že otec i několik týdnů nepřicházel domů. Proto se rodina přestěhovala do Karolinky. A tam malý Josef i se sourozenci prožíval dětství. Už od 12 let chodil do skláren pomáhat při drobných pracích a finančně přispíval chudé rodině. Nakonec se u svého otce sklářem vyučil. Jak už to na Valašsku bývalo a mezi skláři zvlášť, lidé umírali na tuberkulozu. Zemřel i Josefův otec a rodině se 4 dětmi se nedařilo dobře.

A pak přišla jako blesk z čistého nebe výzva císaře Františka Josefa „Mým národům“. Začala válka. První narukoval Josefův bratr Jan. V roce 1915 povolali bojovat za císaře pána i Josefa. V době, kdy mladí chlapci prožívají první lásky, musel se dívat na mrtvá těla kamarádů a prožívat hrůzu zákopů. Ani z domova nepřicházely radostné zprávy. Na Valašsku se sice nebojovalo, ale bylo zapotřebí zásobovat vojsko a tak obyvatelstvo muselo odvádět potraviny a nastal hlad. Ale i v takových podmínkách se projevovala lidská solidarita. Josef se zmínil svému kamarádu Josefu Novotnému, který pocházel z Vážan, jaká bída je u nich doma. Jednoho dne se objevila v Karolince paní Novotná a přinesla košík plný potravin s tím, že jí syn psal v jaké jsou situaci a že u nich na Hané, kde vlastní hospodářství, se mají přece jen lépe.

Josef byl přidělen k rotě horských myslivců, kde bylo mnoho chlapců z Moravy a bojoval na italské frontě. Potkal se tam i se synem majitele skláren Reichem a toto setkání se za několik let ukázalo jako šťastná náhoda. Na italské frontě probíhaly kruté boje. V jedné z nich byl Josef těžce raněn. Ze zraněné nohy pomalu unikal život. Volal maminku. Najednou se nad ním sklonil ruský lékař, který hledal zraněné ruské vojáky. Zaslechl jeho volání a zeptal se. „Ty Čech?“ A poručil odnést Josefa na ošetřovnu. Bez umrtvení odřezal rozstřílené kosti a zašil cáry kůže. Josef se propadal v šílených bolestech do bezvědomí. Když si uvědomil, že přišel o nohu, prosil, aby ho nechali umřít. Ještě nevěděl, že z celé roty přežil jediný. Z ošetřovny byl převezen vlakem v dobytčím vagonu spolu s ostatními ruskými raněnými do vojenského lazaretu v Kyjevě. Raněných byla spousta. Vyložili je na náměstí a přednostně umísťovali do nemocnice Rusy. Ležel v horečce na dlažbě, přikrytý plachtou. Jako světlá vzpomínka mu zůstala v paměti žena, která mu se slovy „kakoj molodoj malčik“ dala napít mléka. V lazaretu se pomalu zotavoval, začal chodit o berlích. Často za ním chodil lékař, který mu dodával odvahu a těšil ho, že má před sebou ještě aspoň 10 let života. I lékaři se někdy mýlí. Po několika měsících byl Josef propuštěn a vyměněn za zajatce. Když se vrátil domů, matka nemohla uvěřit, že žije. Dostala totiž zprávu, že bitvu z jeho roty nikdo nepřežil. „Synku, co budeš dělat bez nohy, jak se uživíš, jak budeš žít? Já sama nic nemám. Radši jsi tam měl zůstat.“ Sáhl do baťohu a položil na stůl kus tvrdého chleba, který mu zbyl. Než matka uvařila k obědu kmínovou polévku, jeho hladoví sourozenci ten okoralý komisárek snědli.

Josef se rozhodl, že se nevzdá. Když tak zázračně přežil, je životu něco dlužen. Válka skončila, bratr Jan se šťastně vrátil. Josef se ve sklárnách opět sešel s mladým Reichem. Ten se postaral, aby dostal trafiku. Tak se pomáhalo válečným invalidům a většinou to mělo příchuť něčeho ponižujícího. Ale u Josefa to bylo jiné. Byl podnikavý a schopný. Z trafiky byl brzy obchůdek, kterému říkali „Kramářství“. Zásoboval obyvatele Karolinky pracovními oděvy, školními pomůckami, lékárenským zbožím, ovocem i bonbony. Na zahradě dal postavit skleník, kde pěstoval zeleninu nejen pro rodinu, ale také na prodej. Cukrář Fedrman vozil do prodejny ze Vsetína i zákusky.

Chůze s berlemi Josefa omezovala, rozhodl se pořídit si protézu. Jezdil do Brna, kde mu ji měli zhotovit na míru. Jedna z cest se mu stala osudnou. Šťastně osudnou. Ve vlaku se seznámil s ženou, která se stala později jeho manželkou. Stejně jako on neměla za sebou lehký život. Byla už dvakrát vdovou a starala se o čtyři děti. Život obou dostal najednou nový smysl. Marie se přestěhovala z Kunčic p. O. do Karolinky. Když se po roce narodil syn zdálo se, že štěstí je dokonalé. Malý Pepík byl roztomilý, živý a zdravý chlapec. Nikdo nečekal, že ve dvou letech zemře na záškrt. Tehdy se Josefovi zhroutil svět. Nechtělo se mu žít. Ale život šel dál. Přišly další děti, ke čtyřem, které přivedla jeho žena se narodily čtyři vlastní. V obchodě se dařilo a Josef měl dobré srdce. Mohla by o tom vyprávět účetní kniha se záznamy, kolika chudým prodával na dluh, který nemohl být nikdy splacen. Když jeho bratr Jan onemocněl tuberkulozou, zaplatil mu léčení v sanatoriu. Sám mnoho let trpěl vleklou plicní chorobou, lékař mu nedával mnoho naděje na uzdravení. Díky péči své ženy a kupodivu i osvědčeným lidovým praktikám se uzdravil.

V roce 1925 žilo celé Valašsko přípravou velké národopisné slavnosti Valašský rok. Manželé Vítkovi se rozhodli jít na tento svátek do Rožnova podívat. Vyšli už za svítání. Cesta vedla Raťkovem, přes Čarták a Hutisko, do právě otevřeného Muzea v přírodě, kam došli odpoledne. Je neuvěřitelné, jaké nadšení a síla je v člověku, který v horkém červencovém dni, s těžkou protézou na noze zdolá horský mnohakilometrový terén, aby se potěšil krásou valašských písní, krojů, tanců a zvyků a druhý den se pak stejně náročnou cestou vrací zpět domů.

Jak se rodina rozrůstala, malá chalupa, ve které rodina bydlela, již pro všechny nestačila a Josef se rozhodl postavit nový velký dům. Byl naštěstí již téměř hotov, když přišla další pohroma. Chalupa, ve které ještě bydleli v jeden horký letní den roku 1938 vyhořela. Kromě dvou nezletilých dcer a nemohoucí tety nebyl nikdo doma. Oheň zničil nejen hospodářská stavení s uskladněným senem a krmivem, ale také střechu obytného stavení, kde měla na půdě jedna z dcer uloženou celou výbavu.

Když v roce 1938 odcházeli Češi ze Sudet přišlo i do Karolinky ze Železného Brodu několik rodin sklářů. Někteří našli ubytování u Vítků, v právě dokončeném domě. V době války, v přísně kontrolovaném přídělovém obchodování se Josef snažil pomáhat rodinám s věčně hladovými dětmi. Zapojil se do velmi nebezpečného způsobu pašování zboží ze Slovenska, kde byla situace o něco lepší. V posledním roce války zásoboval i partyzány, kteří se v okolí pohybovali. Josefova žena Marie žila v neustálém strachu, protože prozrazení znamenalo jistou smrt pro celou rodinu. Jednou Josefa skutečně gestapo vyšetřovalo, ale z úplně jiného důvodu. Jako správce místního kina byl zodpovědný za to, aby se promítal v týdnu stejný počet německých a českých filmů. Při promítání německého filmu se někdo v hledišti zasmál. Bylo to považováno za provokaci.  Josef byl vyslýchán a následovala domovní prohlídka. Josef byl naštěstí po několika dnech propuštěn. K provozu kina se vztahuje i jeden důkaz jeho podnikavosti. V letech války existovala tzv. Třídní loterie. Josef ve své trafice prodával její losy a v kině před každým filmem šla reklama: „Pro radost Vaši a Vašich dítek prodá Vám los trafikant Vítek.“

Přišel konec války, skláři ze Sudet se vrátili zpět do Železného Brodu. Všechno se zdálo nadějné a Josef se dal na politiku. Vstoupil do Československé strany národně socialistické, jezdil na schůze, zúčastnil se sjezdu v Praze. To mělo po Únoru roku 1948 tragické následky. Nejvíc mu ale přitížilo, že poskytl peníze několika mladým hochům, kteří chtěli organizovat protikomunistický odboj. Byli zatčeni a přiznali, že si za peníze od něho koupili sekerku a lampu. Josef byl vyslýchán v Uherském Hradišti. Podmínky a vyšetřovací metody v této věznici jsou známy. Soud se konal v Brně a rozsudek zněl na 12 let vězení. To bylo ještě štěstí, protože z Karolinky přišel soudu dopis s doporučením, že návrat je nežádoucí. Když byl Josef po 6 letech propuštěn, oba pisatelé této žádosti o trest smrti už nežili, oba tragicky zemřeli. Součástí rozsudku bylo také vyvlastnění majetku. Trafiku znárodnili a rodina přišla i o dům, který za velkých obětí před lety postavili. Naštěstí v něm mohli zůstat bydlet jako nájemníci. Žena Marie žádala o nějakou podporu nebo důchod. Žádosti byly zamítnuty s tím, že se mají o ni postarat její děti.

Na jednu návštěvu otce ve věznici na Špilberku si vzpomíná jeho dcera Vlasta. Chtěla mu sdělit, že se bude vdávat. Návštěvy se konaly ve velké místnosti rozdělené stěnou s malými okénky. Když otce přivedli, zpočátku ho nepoznala. Byl to jen stín bývalého muže. Byla tak šokovaná, že mu o své svatbě ani neřekla. Za každým vězněm, který měl návštěvu stál dozorce a dával pozor na každé slovo. U vedlejšího okénka čekala žena s malým děvčetem. Když přivedli vězně, dcerka mu chtěla podat kytičku. Dozorce jí zuřivě  vyrval květy, mrštil  je na zem a na děvče hrubě zařval. Ani žádný dotek rukou nebyl povolen.

V roce 1955 v létě se Josef vrátil z Valdic s podlomeným zdravím. Bylo mu 58 let a musel hledat nějakou práci. Nakonec pracoval ve Vsetíně v ČSAD jako skladník. O svých zážitcích z vězení téměř nemluvil. Rodina se dovídala více z dopisů, které mu posílali jeho bývalí spoluvězni. Kněží, profesoři, lékaři, právníci. Vzpomínali, že to byla jeho hluboká víra a nezlomná vůle přežít, která dodávala i jim sílu snášet nelidské podmínky vězení. Přátelství, která vznikají v těžkých podmínkách, trvají často po celý život. Tak i kamarád z 1. světové války Josef Novotný jezdil do Karolinky v době prázdnin mnoho let i se svou rodinou a také s paletou, barvami a štětci. Byl učitel a nadaný malíř a obdivoval krásy valašské krajiny. Na některých obrazech zachytil místa, která dnes už neexistují.

V roce 1960 zemřela nečekaně Marie, Josefova žena, která s ním věrně sdílela všechny peripetie jeho nelehkého života. Nedočkala se toho, když byl v r. 1968 rehabilitován. V dalších letech mohl mít Josef radost, jak se jeho rodina rozrůstá, jak se daří vnukům. Věděl, že budou žít už v jiném světě, než byl ten jeho. Viděl, jak se všechno kolem mění, ale věřil, že děti obstojí. Oslavil 90 let. Celý život si pamatoval tu zoufalou otázku: „Jak se uživíš s jednou nohou, jak budeš žít?“ Teď už mohl odpovědět.: „Maminko, žil jsem, jak nejlépe jsem uměl.“

Josef Vítek zemřel v červenci 1988, pohřben je v rodinné hrobce na hřbitově v  Karolince. Jeho životní příběh je příběhem pohnuté historie 20. století.

Zapsáno podle vyprávění dcery Josefa Vítka, paní Vlasty Pavelkové.

Text © Doubravka Vejmelková, foto archiv autorky.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *