Soláň v Hostýnsko-vsetínské hornatině, asi 10 km jihovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm a 4 km severozápadně od Velkých Karlovic, se stal oblíbeným místem umělců. Vrchol Soláně (861 m n. m.) je odpradávna považován za jedno z nejkrásnějších míst Valašska. Za příhodného počasí je odtud krásný výhled na masiv Radhoště, Smrk, Kněhyni, Lysou horu. A také na hřeben Javorníků, kterému malíři říkají „Javornická linka“. Za klimatické inverze jsou vidět Jeseníky a také slovenská pohoří Malé Fatry, Sulovské skály a Martinské hole.
Soláň je označován za „Vrch umělců“, také jako „Odraziště bohů“, nebo „Valašský Olymp“.
Žádný div, že právě Soláň vždy patřil k vyhledávaným místům malířů. Pocit volnosti je tady nezaměnitelný.
Nestorem malířů, které vrch Soláň přímo magicky přitahoval, byl akademický malíř František Podešva (1893-1979). Neváhal opustit dobře zavedenou klientelu mezi uznávanými malíři v Praze, vrátit se roku 1938 do hornatého kraje svých předků. Usadil se s rodinou a malířským kumštem uprostřed hor a lesů ve srubu na ztracené vartě Na Rovénce nedaleko Soláně.
„Tady nás něžně objaly panenské lesy a Rovénky přiložily k našim očím kouzelný krasohled vyhlídky do dalekého kraje. Červnový den nás hned napoprvé tak očaroval, že jsme se nechali se šťastným odevzdáním připoutat k tomuto místu na beskydském Soláni po všechny další dny našeho života.“ (Marie Podešvová: Když slunce září, Profil, Ostrava, 1978).
V ateliéru uprostřed lesů přešel salónní malíř František Podešva k realistickému zobrazení života horalů a podmanivé krásy krajiny.
Nedaleko měl ve srubovici svůj ateliér malíř Jan Kobzáň (1901-1959). Tam vznikali jeho horomité a hájoví zbojníci, také prostí Valaši v bájných dnech radosti i každodenní klopoty. Jeho zemité obrazy podnes vypovídají o Valašsku starodávném a ryzém jak vzácný kov jasného hlasu.
V roce 1939 se na vrchu malířů – Soláni usadil akademický malíř Alois Schneiderka (1896-1958). Postavil na Soláni dům s ateliérem, kde pořádal výstavy – Soláňské salóny. Původně krajinář začal své obrazy zaplňovat skupinami lidských postav.
„Moje obrazy voní chlévem, jsou malovány hnojem, mlékem a krví,“ s oblibou říkal o svém umění.
Jedním z jeho nejvýraznějších obrazů je „Pohřeb“. Po zasněženém návrší, rámovaném zčeřenými horami, pobízí vozka koníka, zapřaženého do saní s naloženou rakví. Na rakvi prostý věneček se stuhou, za ní vdova se sirotkem. Obraz vyjadřuje neutěšený úděl lidského života v drsných podmínkách na horách. Navíc jakoby právě tímto obrazem malíř předznamenal svou předčasnou a tragickou smrt.
Dalším z malířských bardů ze Soláně je akademický malíř Karel Hofman (1906-1998). Po smrti malíře Aloise Schneiderky převzal jeho srub i s ateliérem a natrvalo se na Soláni usadil. Mezi hlavní náměty jeho malířské tvorby patřila valašská krajina. Měl z ateliéru výhled do kotliny pod Soláněm směrem k Velkým Karlovicím. Důvěrně znal proměny horské krajiny kolem Soláně v každém ročním období. Svou barevnou zvláštností a šerosvitem ho zaujalo zejména zimní období. Obraz Zima na Soláni s dosud ne zcela zasněženými zelenkavými úhory a obraz Tání na Soláni s charakteristickým zamodralým přísvitem jsou toho svědectvím. Expresivního výrazu dosáhl u obrazu Jabloň v zimě, kdy se bezlistý stromek sklání pod náporem vichřice plné sněhových vloček.
V časech, kdy se na Soláni usadil akademický malíř František Podešva, i se svou ženou spisovatelkou Marií, měl přání vybudovat právě na Soláni blízko pod oblohou galerii valašských umělců. Dokonce pořídil náčrtek objektu, který měl zároveň sloužit jako zvonice. Realizace svého záměru se však nedočkal.
Jeho sen se podařilo uskutečnit na sklonku roku 2006. Stavbu Zvonice zaštítilo Sdružení pro rozvoj Soláně. Základní kámen zvonice byl položen 5. května 2006, slavnostní uvedení Zvonice do provozu se uskutečnilo 18. listopadu 2006. Realizace projektu přišla na více než 6 milionů korun a byla z větší části hrazena z fondů Evropské unie, zbytek sponzory z regionu.
Zvon o váze sto kilogramů věnovalo zvonařství v Halenkově.
Dvoupatrový objekt Zvonice slouží jako informační centrum a je v něm také výtvarná galerie. V přízemí je stálá expozice malířů věrných Soláni, kteří představují pilíře výtvarné tvorby na Soláni: František Podešva, Jan Kobzáň, Alois Schneiderka a Karel Hofman. Každý z nich má osobitý rukopis. Jejich obrazy svébytně vypovídají o životě horalů a také o zdejší krajině.
Prvé a druhé patro slouží jako výstavní prostory.
Není bez zajímavosti, že se na pozemku zvonice stýká katastrální území tří obcí: domovské Karolinky, Hutiska-Solance a Velkých Karlovic. Nedaleko je prastará hospoda Čarták, která ve druhé polovině 19. století sloužila jako strážní stanoviště portášů, kteří ohněm a kouřem dávali znamení o blížícím se nebezpečí uherských nájezdníků.
Zvonice zároveň slouží jako informační centrum. Návštěvníkům jsou k dispozici pohlednice, příležitostné razítko, mapy, informační brožury, suvenýry. Poskytují zde také klasické služby s radami kam na pěší túru, kudy na cyklotrasy, informace o zajímavých místech v okolí a v zimním období o sněhových podmínkách.
Na palouku kolem Zvonice vznikl plenér dřevěných plastik, tématicky spjatých s lidovými tradicemi Valašska.
Jan Kobzáň – zbojníček maléreček
Výročí 60. let od předčasné smrti malíře a grafika, ale také partyzána a zbojníka Jana Kobzáně připomíná soubornou výstavou jeho výtvarných i literárních děl Zvonice Soláň.
Jan Kobzáň se narodil 9. 7. 1901 v Liptále, zemřel 10. 10. 1959 ve svém ateliéru na Soláni. Jeho kniha O zbojníkoch a o pokladoch (1927) je ukázkou souznění malíře a poety a zároveň čítankou zbojnického bájesloví na Valašsku. Napsal také knihu U počátků vod (vyšla až v roce 1984). Akademickému malíři a spisovateli Janu Kobzáňovi přirostlo hornaté Valašsko k srdci. Dokázal jej ztvárnit malbou, dřevorytem i písmem. Znal podrobně historii valašských povstání, realisticky psal o těžkém údělu Valašska a jeho obyvatel. Jeho literární i výtvarné dílo se týká především zbojníků - to bylo jeho velké téma. Od útlého mládí žil legendami o zbojnících, byl prorostlý duchem volnosti. To mu zůstalo po celý život. Ne nadarmo se mu říkalo zbojníček – maléreček. Nosil nespoutanou volnost v sobě jako vzácnou minci z ryzího stříbra, ale dokázal se o ni podělit.
Místo posledního odpočinku malíře a spisovatele Jana Kobzáně je na Valašském Slavíně.
Jan Kobzáň: Zbojnický tanec.
Jan Kobzáň: Ilustrace ke kmnize „O zbojníkoch a o pokladoch“. Obraz olej na plátně „Na salaši“.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka