Paměť paměti

Jak čas listuje kronikou života každého z lidí, tak také obrací stránky historie společnosti ve které žijeme. Při tom ohlížení a vzpomínání zpravidla převažují okamžiky milejší a radostnější, a co nás potrápilo rádi odsouváme na kolej zapomnění. Takto se loudáme časem, abychom při konečném zúčtování vyslovili ono tradiční, už poněkud ošumělé, ale pořád milé a přece nakonec pravdivé: „Byl to dobrý život!“

Aby skutečně byl dobrý musíme umět nejen vychutnávat slasti, ale také se vypořádat s nástrahami, které nám život připravil.

S obdivem vzpomínám na rodiče, kteří prožili dvě světové války, dokázali přečkat světovou hospodářskou krizi, která zasáhla i tu nejmenší obec, vypořádali se s mnoha měnovými reformami, se změnami politickými, společenskými i existenčními, kdy každá z těchto událostí dokázala zpochybnit víru ve spravedlnost a také pořádně uhryznout z krajíce, a slibované lepší zítřky jen malovala vodovými barvami na už několikrát použitý papír. A při tom všem vychovali šest dětí, zaopatřili je, naučili je samostatnosti a také být spořádanými lidmi a občany.

Podnes žasnu nad jejich vlastenectvím. Zaštítili se jím onoho památného 28. října 1918, kdy naše vlast dosáhla samostatnosti, a vydrželo jim to svaté zanícení přes všechny peripetie až do konce života.

Po každé katastrofě a po každé krizové situaci přicházel okamžik obrovského vzepětí národa. Po druhé světové válce to byla v rámci „dvouletky“ – obnova válkou devastované republiky – celonárodní sbírka. Prostí lidé bez jakéhokoliv nařízení a jen z vlastní vůle věnovali pro svou republiku někdy památeční a kolikrát jediné cennosti.

Podobná vlna nadšení a sebeobětování přišla v roce 1968. Tehdy v tom podivuhodném čase plném očekávání nastal neobyčejný jev, kdy pracující sami přicházeli za stranickými funkcionáři a doptávali se, co mají pro svou vlast udělat. Ti, zabarikádovaní v kutloších stranických sekretariátů, bez jakýchkoliv instrukcí shora nevěděli jak se rychle zorientovat.

Totéž platilo o dvacet let později po listopadu 1989. I tentokrát se nakonec vše vyřešilo nějak samo. Partajníci nešli mezi pracující, naslouchat dělnické třídě, ale poučeni z předchozích krizových situací se v tichosti přesunuli do ekonomické sféry a coby šéfové zprivatizovaných fabrik a koncernů a korporací a dalších společností – za přiměřené palmáre ochotně radili, jak být v nových poměrech úspěšný.

Dnes jsou na kotrmelce, kterými nás naše dějiny obšťastnily, už jen útržky vzpomínek. Třeba když v třiapadesátém roce oblíbený dělnický prezident Antonín Zápotocký jednoho dne navečer přísahal, že měnová reforma nebude, a jen o několik hodin později mohli spořiví lidé podpalovat bankovkami v kamnech, protože se uspořené peníze proměnily v bezcenný papír. Nebo vzpomínka na drsnou noc, kdy v srpnu roku osmašedesátého nás přijeli ruští pobratimi se svými kumpány osvobodit, a nikdo nevěděl od čeho. Černé uniformy některých z nich krutě připomínaly černé uniformy nacistů za šestileté okupace.

O dvacet let později, za nevlídného podzimu roku 1989 do posledního místečka zaplněnou Letenskou plání v Praze burácelo dlouho do noci: „Dubček na Hrad!“, aby následujícího dne od časného rána hned po rozednění tatáž Letenská pláň a titíž lidé hřímali: „Havel na Hrad!“ Kouzelná proměna v průběhu pouhých několika hodin jedné čarovné noci.

Podnes celý užaslý vzpomínám na některé útržky doby už dávno minulé. Třeba na to jak po měnové reformě v třiapadesátém roce dokázala osmičlenná rodina vyžít z pouhých šedesáti korun. Nebo na to, že nás několik v srpnu osmašedesátého roku, kteří jsme na nadstavbě pětipatrové fabriky vyvěšovali azbukou psaný plakát „Okupanti uchaditě domoj!“, dobře viditelný z hlavní cesty, kudy stále projížděly tanky a obrněná vozidla, že nás někdo permanentně uvědoměle orientovaný z té střechy prostě neshodil dolů.

Po dalších dvaceti letech vzali celý proces do rukou studenti, tenkrát ještě nezkažení civilizačními chorobami, honbou za mamonem, za lepším postavením ve firmě a ve společnosti, za větší slávou… Fandili jsme jim. Bojovali za své lepší příští a už to vypadalo, že co nám se nepodařilo za uplynulých čtyřicet let, že to lehce „sfouknou levou zadní“. Přece jen jsme trochu trnuli, aby je převratné dějinné události nakonec nepřeválcovaly, jak už se tolikrát stalo.

Ani my pamětníci jsme tenkrát na podzim roku 1989 nezaháleli. Během mítinku před fabrikou však žádný z vedení továrny ani ze stranických funkcionářů a ani z delegátů okresu či kraje nevěděli co mají říct masám pracujících, vysvětlit co je čeká následujícího dne. A největší revolucionář tehdejších dnů za nedlouhý čas zcela bez skrupulí zprivatizoval část fabriky – do té chvíle jakžtakž fungující jako národní podnik, postavený před čtyřiceti lety na zelené louce a tedy patřící národu.

Najednou byli někteří nadbyteční, především bezpartijní, byť v nově nových časech a po téměř čtyřiceti letech odpracovaných v továrně. Při povinné návštěvě Úřadu práce madam, nedávno ještě nomenklaturní kádr té jediné a jediné správné strany, a možná pořád ještě její členka, nejednala s klienty právě v rukavičkách, a pokud prý někdo nemá k existenci prostředky, ať prodá majetek.

Právě do těchto převratných dnů, plných naděje, patří drobný útržek historie v podobě lehkého povzdechu, pronesený o nějaký ten pátek později lehce rozčarovanými občany už dokonale kapitalizované republiky: „Za tohle jsme zvonili klíči a manifestovali?“

Avšak nevěšme hlavu, přijdou nové revoluce, další národní sbírky, další oběti a další marné naděje.

Tak jako tak nakonec bez jakéhokoliv pathosu řekneme: „Byl to dobrý život!“ Byl dobrý už jen proto, že byl a že jsme ho dokázali žít od okamžiku narození až po tu poslední vteřinu našeho života bez podvádění, zlodějiny, falše, pouze mírně vyhrbeni, ale se ctí, bez které žádný ze spravedlivých nemůže existovat.

Text a foto © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *