„Stůl upřímnosti“ podle Aloise Jaroňka

V roce 1909 se Alois Jaroněk (1870 – 1944) usadil v Rožnově pod Radhoštěm, kde založil vlastní keramickou a gobelínovou dílnu, tu v roce 1923 rozšířil a umístil ve vlastním domě. Tvořil zejména dekorativní nástěnné talíře, porcelánové vázy a soubory, také návrhy na gobelíny. Se sourozenci Bohumírem a Julií založil roku 1925 muzeum v přírodě.

V této době vzniklo v Rožnově pod Radhoštěm zvláštní uskupení. Místní úctyhodní pánové založili „Stůl upřímnosti“. Byli to továrník Jan Fassmann st., ředitel továrny Moric Schmidt, soudní rada Hugo Hermann, soudce dr. Tichý, MUDr. Felix Rotter, drogista Adolf Novotný (zvaný pan centrální), mlynář Eustach Paláček (zvaný pan otec), ředitel Spořitelny Franta Hůzl, malíř Alois Jaroněk, nadlesní Stanislav Libosvár, ing. prof. K. Segeťa, staropenzista K. Zrůnek (kronikář města Rožnova), revírník Holík, Květ Majer a hostinský Manďák. Pravidelně každý týden se scházeli v restauraci u Manďáků. Popíjeli víno, poseděli, povykládali, hlavně zašprýmovali.

V roce 1932 „Stůl upřímnosti“ zanikl. Při té příležitosti sepsal Alois Jaroněk, který kromě kumštů malíře a keramika byl také tak trochu poetou, legendu o této události a věnoval ji přátelům od „Stolu upřímnosti.“ Spisek uvádí verš:

Jaksi bylo, jaksi bude / u nás, v nebi, v pekle – všude.
/ Ještě nikdy nebylo, / aby jaksi nebylo!

Vzájemné hovory mezi přáteli „Stolu upřímnosti“ se vždy odbývaly v nejvyšší slušnosti. Leč časem dostaly se do společnosti živly, které si libovaly v dvojsmyslech, v řečích hranatých a vtipech „jen pro pány“. Dokonce i někteří členové „Stolu upřímnosti“ si libovali v těchto zavržení hodných hovorech. „Zvláště jeden člen dosáhl rekordu a užíval výrazů které pero mé netroufá si napsati, tím méně ústa vysloviti.“

Hospodin už se nemohl na tuto zpustlost a hrozný úpadek mravů déle dívati a takovým řečem naslouchati. Tehdy „Stůl upřímnosti“ zanikl. Jelikož se všichni účastníci „Stolu upřímnosti“ považovali za počestné a mravné, vypravili se rovnou do nebe. Šťastně doletěli k nebeské bráně, ta však byla zavřená. Když klepáním a pak boucháním konečně přivolali klíčníka svatého Petra, vyhlédl tento okénkem a na žádost otevřít nebeskou bránu jim sdělil, že je všechny zná, že jsou všichni zkažení a … „A marš všichni do pekla!“ Zabouchl okénko a bylo po audienci. Cesta do pekla byla jako obvykle mnohem pohodlnější. Ani na bránu pekelnou nemuseli tlouci. Byla otevřena dokořán a svítil nad ní veliký ohnivý nápis: „Vítejte nám!“

Uprostřed velkého zástupu čertů všech hodnostních tříd seděl na trůně sám Luciper. Členové „Stolu upřímnosti“ zůstali poněkud zaraženi, ale to už je vítalo pěvecké sdružení čertů:

Nestůjte, mládenci, před peklem, / pojďte k nám do teploučka, / strachu nic nemějte před teplem, / každý z vás se ho dočká.

Načež příchozí odpověděli verši:

Nás v nebi nechtěli, / nám bránu zavřeli, / před no – před no – / před nosem zavřeli.

Každému členu „Stolu upřímnosti“ byl určen jeho trest. Svou šikovností se jim však brzy žilo v pekle docela příjemně. Teploučko. Kdo chtěl, tomu ještě přitopili.

Někteří se po jídle a pití mohli věnovat kulečníku. Sice dostali tága, ale nesměli je nakřídovat. A když jim bylo křídování tága za dobré chování povoleno, nesměli zase hrát. I to se změnilo a v kulečníku brzy obehrávali všechny místní čerty. Fixlovali, kde to jen šlo.

Svou všestranností a čiperností dosáhli přátelé „Stolu upřímnosti“ brzy u čertů a také u knížete pekel velké obliby.

Nestěžovali si. A když měl některý z přátel „Stolu upřímnosti“ hříchy odpykané, bránil se propuštění: „Já nikam nepůjdu, mně se tady docela líbí.“ A své rozhodnutí dokládal veršovánkou:

Já zůstanu tady / v pekle s kamarády, / já zůstanu tady, / nepůjdu pryč.
/ Tady je legrace, / žádný strach z inflace, / tady je teploučko, / tady je fajn!

Drobnou publikaci Aloise Jaroňka „Zánik Stolu upřímnosti“ vydal autor jako soukromý tisk ve 100 (číslovaných) výtiscích. Písmem Moderní Antiquou a Jost-kursivou vše vytiskla knihtiskárna Jana Richtera v Příboře 1932.

Lze soudit, že přátelé „Stolu upřímnosti“ nakonec přece dostali vyhazov i z pekla. Vždyť autor pamfletu Alois Jaroněk našel místo posledního odpočinku na Valašském Slavíně.

text © Richard Sobotka (Podle materiálu poskytnutého Zdeňkem Vanurou sn.)
foto © archiv VMP

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *