Stromy.
Když vandrujeme přírodou, tak se setkáváme se zelenými kamarády – těmi jsou stromy, které mimo své krásy nám lidem pomáhají i žít. Vždy se najdou i takové, které můžeme i více obdivovat – tak jako některé lidi. Však ono je to se stromy jako s lidmi. Klíčí ze semínek v lesních školkách, aby když přijde jejich čas, šli se svými kamarády vytvořit další les.
Jak jdu přírodou a vidím krásný strom – sundám ze zad bágl, vyndám „foťák“, abych tu jeho krásu si trvale uchoval. Jsou stromy samotáři, kteří stojí „jak sám voják v poli“ – kde čelí různému počasí. Přijde podzim a zima kdy nám strom ukazuje holé větve – přichází však jaro – to se oděje do zeleného „kabátu“ a vytvoří stín, pro nás vandrovníky, kdy v létě dokáže slunce pořádně hřát.
Ale jsou i stromy „městské“, které svojí přítomnosti krášlí město, jenže hodně lidí jde kolem nich, aniž by je vnímali. Jsou však okamžiky, kdy se najdou ničitelé, kteří si jich neváží. Jak by se podivili, kdyby všechny stromy ve městě do rána zmizely. Pak určitě by se divili, že kolem sebe vidí jen šeď domů!
Jsou stromy, které můžeme nazvat „krasavci“. Mohutné – urostlé, kde se člověk musí pořádně zaklonit – aby zahlédl jejich „čepici“ v modré obloze. A co když mě napadne jej obejmout, jako svého „kamaráda“, to mě pak leckdy nestačí moje ruce. U takového „velikána“ stojí člověk v zamyšlení a velebí přírodu.
Přijde však doba, kdy i strom končí svůj život – jako umírající člověk. Vždy když přijdu k takovému stromu – musím se mu obdivovat – co bouří a nepohody musel přežít, než přišel jeho čas – kdy se musel sklonit před svým osudem. Není v tom něco podobného jako u člověka? Taky když přijde náš čas – odcházíme. Strom leží na zemi, pomalu zarůstá mechem, trávou a trouchniví. Až se nám úplně ztratí z očí.
Příroda je krásná – ale má i svůj řád – a tak člověče nezoufej – splnil jsem svůj úkol, pomoci vám lidem…
(Jaroslav Holler – Akéla. Vzpomínky z dýmu. Karlovy Vary, 2005.)
Text a kresby © Jaroslav Holler