Pastýři betlémští.
Navzdory všeckým starosťám s přepočítávaním oveček, odháňaním vlků a medvědů, hneď bylo horúcno, hneď sa zasej sypal z oblohy sněh, malá Marienka sa buchla kaménkem do palca u nohy a to bylo hneď plaču, Ozefek spadnúl ze stroma, když sa rozhlížal po tem krásném světě, přecaj na Betlém nezapomněli.
Sněhu bylo tú dobú v horách, že až kolikrát po prsa do něho zapadli. Deň byl krátký, akorát na rozdrapení víček, zato noci tak dlúhé, že kdyby sa člověk nehamoval, tož by nevylezl z loža od jedného do druhého rozedněňá. Ale nemohli sa pomýliť, cestu do Betléma jim ukazovala velikánská hvězda, kerá blyštěla na obloze jak čerstvě vyražený zlatý dukát.
„Eště jeden kopeček a jedno údolí a už jsme tam,“ chlácholil utrmácené Valášky stařešina Kvinta.
Pravdu měl, jak kdyby v tých končinách už kdysi byl. Sněhové hory nechali za zády, před nima sa rozprostřely zeleňúčké pastviny. A hvězda, kerá sa ligotala na obloze včil svítila nad jedným chlévem, hneď vedle anděla s křídlama doširoka rozpjatýma, kerý vyzpěvoval Glória!
Takovú slávu eště pastýři oveček Valášci na vlastní oči nikdy neviděli. V jesličkách leželo batolátko. Aby mu nebylo zima, z jedné strany ho svým dechem zahříval oslík a z druhé volek. Maminka Mařenka měla celú tvář ozářenú jakýmsi vnitřním světlem. A tatík Josef též byl zamyšlený jak kdyby tušil, že právě začala nová doba, ale zaboha nevěděl jaká, esli dobrá či zlá.
A všude plno lidí. Každý aspoň nejakým drobjaskem chtěl malého obdarovať. A přijížďali také velmožové a králové na slonovi a velblúdovi, vzácné dary přinášali, drahé kamení a zlato.
A tož co Valášci? Čím maličkého obdarujú? Sami chudobní, enem v ovčím kožušku přiklekli, co oni možu z té své bídy a nuzoty právě narozenému králi všech králů darovať?
Dajú, co majú, rozhodli sa. Jeden maličkého podaroval píšťalkú, druhý křivákem, šak sa na ledacos može hodiť. Přinesli papučky. A také podušku z prachového peří. Hrneček obyčejný hliněný, šak k nabrání vody aji ten dobrý. Šikovné robky rozložily pěknú krajku, aji králové sa po ní ohlížali, že by sa taková líbila aji jejich panímámě. Obdarovali Valášci maličkého topánkami, košulkú, ani na gaťky nezapomněli. Dali všelicos. A za nic darovaného sa nemuseli styděť, protože i ta nejmenší a nejobyčejnější věc byla darovaná z lásky.
Trmácali sa Valášci zpátky do hor nejprve zelenými pastvinami, ale čím dál šli výš, tak zase přes sněhové zámetě. Až byli konečně i s ovečkami doma v horách. Celí utrmácaní. Ale nelitovali. Pořáď jak kdyby sa nacházali blízko pod oblaky, odkud je to na žebříku do nebeských výšin už jen po jednom či dvoch špruchlíkoch.
Pořáď na Betlém vzpomínali. Však od tých časú sa Valáškům neřeklo ináč, než betlémští pastýři.
Okénko do historie
Jak Valaši putovali do Rožnova
K 750. výročí od první písemné zmínky o městě Rožnově pod Radhoštěm
Rožnov pod Radhoštěm 2017
Text © Richard Sobotka
Ilustrace © Vladimír Bartošek