Vypráví se, že se v dávnodávné historii vláčel praotec Čech s kumpačkou jemu podobných horami i roklinami, až se posléze s puchýři na obolavělých nohách vyškrábali na horu Říp, porozhlédnout se, kudy dál.
Aj spatřili vůkol krajinu oplývající mlékem a strdím, málo hrbolatou, ba místy téměř rovnou. Na vrcholku hory Říp, kde podnes stojí rotunda, se celí uondaní jednohlasně rozhodli, že dál už ani krok. A dařilo se jim v té boží krajině tak náramně, že brzy nebylo kam stoupnout, aby se nešláplo na nějakého Čecha. Ti se horlivě rozlézali kde všude, dokonce až na Mount Everest někteří vylezli, jiní to dotáhli daleko za Okeán až do Austrálie a na Nový Zéland. Ale k Severnímu a Jižnímu pólu nepospíchali, a ti z nich, kteří do té mrazivě bílé končiny zavítali se celí promrzlí rádi šourali zpátky a cestou trousili, že jsou tam špatné podmínky pro život a ještě horší pro edukaci těch klacků potomků.
Zanedlouho úspěšný praotcovský systém zaváděli kde všude po zeměkouli.
I v obci Malá Hořčičná, kterou od Velké Hořčičné dělil jen potok Hořčičák. Ten bahňák byl tak malý, že se o něm nestojí zato ani zmiňovat, nebýt vzájemných šarvátek Malo i Velkohořčičanů, kdo je lepší, kdo je větší, kdo má lepšího představitele obce, komu za málo píce nadojí krávy více mléka, kteréžto šarvátky svou vytrvalostí mnohonásobně překonaly Třicetiletou válku, prostě jinak by ten bahnitý čůrek Hořčičák nestál za řeč.
Malohořčičané měli za místního Otce národa Janíčka od Vrška. Chlap jako hora to byl, stačilo bouchnout pěstí do stolu a bylo po jeho. Chlapi se krčili, ale Malohořčičanské ženušky byly se starostou Janíčkem od Vrška spokojené. Však kdejaký Malohořčičan jakoby Janíčkovi od Vrška z oka vypadl.
Janíček od Vrška toho většinou víc na starostování neměl. Mužští sice po straně vrčeli, že takto to dál nepůjde, že jen do příštích voleb, ale přešly jedny volby, přešly i další, všecko zůstalo při starém.
Akorát lamželezo místní kovář Ferdin od spadlé jedle se jaksi pozapomněl, a malý Ferdin byl celý on. Však se ten zpurník nechával slyšet, že nejdéle do jara pod diktátem místního Otce národa Malohořčičana Janíčka od Vrška vydrží. Déle ani vteřinu. Posbírá své sakypaky, přeskočí bahnitý potok Hořčičák a usadí se mezi Velkohořčičany, kde měli obyčejného starostu Fanyna Kocourka, takové tintítko. Nebo že udělá pár kroků navíc a vycestuje kousek za Šumavu do vysněné Bavárie.
Co svět světem stojí, pořád sníme o světlých zítřcích.
Vědět tak, kam se náš svět mrazivým Kosmem řítí. Pohnout kormidlem té vesmírné lodi jménem Země malounko na jednu či na druhou stranu, možná by se nám přece jen trošku lépe dýchalo.
Text a ilustrace © Richard Sobotka