„Křik sovy.“ Je to příběh vojáka z první světové války, inspirovaný skutečnou událostí.
Vincenc Vicherek, drvoštěp a pytlák, byl odvelen do zákopů Velké války v italských Dolomitech. Po ostrých bojích byl považován za nekompromisního zabijáka. Během poslední válečné zimy při dělostřeleckém nepřátelském přepadu byl vysoko v horách smeten sněhovou lavinou a považován za nezvěstného. Z bílého pekla se mu však podařilo uniknout a tajně se vrátil domů do Beskyd. Nečekané drama však mezi tím zničilo jeho rodinu a ti, kteří je zavinili, usilovali také o zánik vojenského zběha. Po ztrátě všech materiálních hodnot se Vincenc Vicherek rozhodne emigrovat do Ameriky.
Ukázka textu:
Koncem léta vyslal nadporučík Marek vojáky na průzkum nepřátelských pozic.
Infanterista Vincenc Vicherek si připravil armádní pušku Mannlicher-Carcano 1891, robustní zbraň ráže 6,5 x 52 mm. Karabina dlouhá metr a dvacet devět centimetrů byla 3,8 kilogramů těžká. Schránka na šest nábojů. Účinný dostřel přes tisíc metrů.
Pod mantlem měl na řemenu zavěšený bajonet. A také kožené pouzdro s rakouskou pistoli Mannlicher, model 1901 ráže 7,63 x 21 mm, necelý kilogram těžkou, s nábojovou schránkou na osm nábojů, účinný dostřel třicet metrů. Pistoli měl jako zbraň pro boj zblízka a pro případ kdyby selhala puška.
„Člověče,“ šeptal Josef Dubský. „Pokaždé se celý třesu. Pak, když to začne, rázem ze mne všecko spadne.“
Stejné pocity měl také Vincenc Vicherek.
Dostat se přes frontu v šeru letní noci nebyl problém, jenže na italském území je překvapil nepřátelský kulomet. Nepozorovaně jej obešli, zasypali Taliány ručními granáty. Vojáka, který jakýmsi zázrakem přežil, udeřil Čenda kolbou pušky po hlavě, mozek se rozstříkl jako zkažená marmeláda z rozbité sklenice.
Při návratu zastihli skupinu italských dělostřelců v hospodě, bezstarostně pili a zpívali. Průzkumníci naházeli otevřenými okny dovnitř restaurace ruční granáty a rychle se stáhli.
Když se přiblížili k vlastní frontové linii, štěkl strážný ze zákopu: „Kdo tam?“
Stačilo vyslovit heslo a byli zase mezi svými.
Knížka byla vydána v říjnu 2023.
„Hašek s námi – Hašek v nás.“ Sborník k výročí Jaroslava Haška 140 let od narození a 100 let od úmrtí.
Výběr prací z autorské soutěže územního sdružení Syndikátu novinářů Vysočina. Vydalo nakladatelství Talent Pro ART, s. r. o., Praha 2023. Autorské soutěže se zúčastnilo na 160 autorů. Ve sborníku je zastoupeno 23 soutěžních prací, jednou z nich je také povídka Richarda Sobotky: „Republika Žuchy“.
Ukázka textu:
To už je každému národu, skupině lidí i jednotlivci snad od samého Pánbíčka dáno, že něčím od přírody je. Švýcaři umí dělat přesné hodinky a takto časoměrně je také řízen celý jejich život, všecko tam šlape na vteřinu přesně.
V jódlování nepřekoná Tyroláka snad nikdo jiný na světě, podobně jako v bubnování kambodžského bubeníka a v eleganci taneční symboliky japonskou gejšu. Fortelné kováře hledejte ve Skandinávii, ostří mražené oceli u jejich mečů a nožů je nepřekonatelné.
Právě tak jsou nedostižní italští kameníci, jejich neskutečně dokonalé plastiky, staré víc než tisíc let, lze objevit i na dně moře. A jsou i výteční malíři, jak ostatně dosvědčuje obraz Leonarda da Vinci „Mona Lisa“, jejíž potutelný úsměv vzrušuje mužské pokolení už pěknou řádku století.
Žádnému nepadne tak dokonale skvostně bílá plizovaná sukénka, jako řeckým vojáckým chlapákům. Vikingové měli své lodě. Američana od kolébky zajímá byznys, člověka původem z Vatikánu zase nebesa a uskupení kolem Nejvyššího. Oproti tomu co Sicilián to mafián – mně nespílejte, zaznamenávám jen to, co jsem slyšel. A vsadil bych vyšmajdané bačkory na to, že si staří Egypťané stavěli po zaměstnání malé pyramidy pro zábavu i doma. Rusové pijí vodku Moskevskou a Poláci Wyborovou. Čím se obveselují Finové za téměř půl roku dlouhé zimní noci ví snad jen sám Pánbůh na nebesích. Svého času se Číňané bavili stavbou zdi dlouhou 6300 kilometrů.
Jsou lidé náchylní k truchlomilství, jiní spíš k legraci, někdo rád pracuje a jiný s oblibou lenoší. Pořekadlo, že někdo má rád holky a jiný vdolky je připisováno české kotlině, právě tak jako švejkování – a když je všeho trochu přes míru, pak i s klasickým výrokem:
„To chce klid!“
Text a reprofoto © Richard Sobotka