Řemeslo kovářské bývalo vždy velmi potřebné a vážené. Mistr kovář dokázal okovat povoz, podkovat koně, vyrobit nářadí. Za časů formanů měla každá vesnice několik kovářů, v Rožnově jich bylo pět nebo šest.
Kovářské řemeslo bývalo a stále je řemeslem správných vypracovaných chlapů. Vždyť si museli poradit s materiálem tak tvrdým a nepoddajným, jakým železo je, ohýbat je, stáčet, probíjet do něj otvory, vykovávat ze železa nářadí k práci i užitku a také z něj zhotovit věci krásné na pohled. Byli to kováři, podkováři, platnéři. A také umělečtí kováři. Ve skutečnosti je v každém úderu kladiva do žhavého železa kus umění.
Kovárna má svá tajemství. Především je to výheň, dmychadlo a hořící kovářské uhlí, které se přisypává do výhně ohňovou lopatkou. Špice čistí výheň od škváry, aby žár dokázal železo rozžhavit až na dvanáct set stupňů. To se pak opracovává na bucharu, nebo pomocí kladiva na kovadlině.
K vybavení kovárny patří také utínka na usekávání materiálu, špicštekl pro zhotovování ok, objímek a pod. Také porobijáky. Nepostradatelná jsou nejrůznější kladiva, například levostranné a pravostranné na narážení obručí na kola povozů. Patří sem také sekáče. A celá řada kleští: špičaté, ploché, motykové, kleště zvané vlčí tlama …
Tak se obyčejné železo kovářským kumštem a pílí mění na nástroje, jejichž ostří se pak kalí, aby bylo tvrdé a zároveň houževnaté.
Jediným kovářem v Rožnově p. R. byl pan VLADISLAV HOLUB. Pracoval v rodinné kovárně „Na sklepě“ nedaleko Sokolovny.
Geneze kovářského řemesla sahá v rodině Holubů o pět generací zpět až do roku 1823. Tehdy Jan Holub začínal s kovářským řemeslem v Mniší na Hukvaldsku. V řemesle pokračoval jeho syn Jan. Po něm jeho syn Josef, ten dělal od roku 1922 kovářského mistra u podnikatele Španihela v Rožnově, později se osamostatnil a zřídil si kovárnu na místě dnešní, kde se podnes říká „Na sklepě“. Jeho syn Vladislav (I.), mistr kovář a zkoušený podkovář pokračoval v řemesle až do své smrti v roce 1988.
Současný kovářský mistr Vladislav Holub vystudoval Strojní průmyslovku ve Vsetíně, pracoval v někdejší Tesle. Od roku 1982 v otcově kovárně, která poskytovala služby pro celou spádovou oblast Rožnovska.
„Dělám všecko, co přijde,“ řekl při jedné příležitosti kovář Vladislav Holub. „Zakázky umělecko-kovářské, ale také motyky, opravuji nářadí a dělám nové, například kopáče na rašelinu, valašské grace (srdcové motyky), zákovky na kosu, dláta, špice, kramle, také krbové mříže a krbové nářadí. V minulé době ještě spolu s otcem a s Václavem Kitzbergerem jsme zhotovili krásný plot vedle někdejší Jaroňkovy budovy. Už sám jsem pak okovával vrata u kostela a mříž zadního traktu farské zahrady, nápis Knihkupectví na náměstí, pro adventisty z nového Jičína vrata a mříže pro jejich svatyni. Mimo jiné to byl také kovaný kříž mému otci na hrob.
Po roce 1948 nastala pro zdejší kovárnu složitá situace. Zpočátku drobné provozovny nebrali. Otec ve své kovárně pracoval jako soukromník, ale podmínky měl pro svou práci velice špatné, nemohl sehnat uhlí ani železo, nikdo mu nechtěl nic prodat. V roce 1958 musel vstoupit do Komunálu. Stroje sebrali, ale budovu nechali. Za celou tu dobu neinvestoval Komunál do opravy kovárny ani korunu. Všechny opravy jsem musel provést na vlastní náklad, až když jsem dostal kovárnu zpátky.
Kovárnu jsem převzal v roce 1990 a začal pracovat ve svém.
Kováři dbali na dodržování určitých tradic. Na Velký pátek se v kovárně nebouchalo, protože by z toho měli čerti radost. Kovařina je vůbec považována za čertovské řemeslo. My však dobře víme, že čerti mají z kovářů strach – ale všeho s mírou.
Pěkná tradice se ve zdejší kovárně zachovala ještě za mého otce. Jednou měsíčně přicházel do kovárny holič pan Navrátil, aby ostříhal mého otce. Zavolali také řezníka pana Majera, také on se stříhal. Všecko se odbývalo k večeru. V zimě jsme topili v kamnech. Vyprávělo se o všem možném, také o starém Rožnově. Pamatuji si tyto sedánky od kluka, byly to pro mne ojedinělé chvíle. Určitě probíhaly po dobu tak pětadvaceti let. Možná se někdy ty krásné časy znovu vrátí, kdy lidé zase najdou k sobě cestu, kdy zase budou mít k sobě tak nějak blíž.“
Na stěně kovárny visí fotografie mistrova otce. A také mistrovské vysvědčení současného kováře. Hned vedle živnostenský list „na provozování živnosti řemeslné kovářství“ vystavený 27.2.1992. Pak ještě diplom HEFAISTON z r. 1987 z účasti na 6. setkání uměleckých kovářů na hradě Helfštýně za plastiku „Bača“, vykovanou z jednoho kusu sedm kilogramů vážícího železa.
Na ponku leží mezi jinými kovářskými výrobky také motyky se zřetelnými stopami kování – těm rýhám se říká hamršlak, neboli kovářský rukopis.
Ten kovářský rukopis zůstává v každém kousku železa, v každém nářadí, v každé mříži umělecké kovářské práce a ve všem, co prošlo kovárnou mistra Holuba a jeho rukama.
Od časného rána tady pokaždé hučela výheň a zvonilo kladivo.
Takto přetrvávala v paměti generací zručnost a řemeslný kumšt – to podivuhodné umění práce s ohněm a kovem.
Ruch v kovárně „Na sklepě“ nedaleko Sokolovny utichl 2. května 2026, kdy se rožnovský umělecký kovář Vladislav Holub ve věku nedožitých 74 let vydal zanechávat svůj kovářský rukopis na kovářském díle v jiném časoprostoru.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka