Léto už pomalounku ukládá letní hadříky do almary. Což kdyby se něco z toho hodilo použít zase příštího roku, pak budou ty hadříky k nezaplacení, i když moc dobře víme, jak vrtkavá je paní móda.
Pamětníci mi dají za pravdu, že tepláková expanze panovala už za časů pionýrských šátků a modrých svazáckých košilí s emblémem dobrovolně-povinné mládežnické organizace našitém na modré košili v místě, kde obvykle tepá srdeční sval. V oněch časech se politickovýchovné školení, zpravidla na některé horské chatě, konalo právě v teplákovém dresu. Je nasnadě, že kvalita tehdejšího textilu nebyla jako dnes, málem o sto let dál, kdy sukno protkané elastickým silikonem vykreslí na těle kdejaký tukový faldíček. Ovšem i tehdejší textilní vybouleniny na teplákách měly své kouzlo.
Máňa odvedle se rok co rok snaží udržet krok s paní módou, alespoň v tom nejzákladnějším ohledně garderoby. Vynošené kousky pečlivě ukládá do kosny, což je svatební dar prababičky, která onomu masivnímu nábytku svěřila veškerý svůj nebohatý majetek a také všechny dívčí sny, které se v následujících letech kamsi beznadějně rozeběhly.
Máňu odvedle, pokud jde o módu, tu nezaskočí žádné roční období. I kdyby zima začala vyhánět sněžné pluhy z garáží třeba uprostřed léta, Máňa odvedle bez mrknutí oka téměř popaměti sáhne do almary pro kožíšek, beranici, rukavice palčáky a nazuje pravé ruské válenky, pro které je sibiřská zima neznámý pojem, pak může mrznout až nosy zčervenají – a mějte mne rádi.
Nebo když se léto rozhodne tajtrlíkovat uprostřed zimy. Všichni hned navlékají dva svetry a teplé hubertusy, kdežto Máňa odvedle, kdepak! Najednou, co nikdo nečekal, objeví se třeba právě na Silvestra v úsporných plavečkách, že by na tu módu koukali s otevřenou pusou i ostřílení kamčatští tažní psi.
A může třeba nad ránem hvízdat na očazené komíny paní Meluzína, a poledne se rozpustile válet v záplavě slunečních paprsků na lehátku pod jablůnkou, a večer v růžových červáncích, nic nepřekoná večeři v pětihvězdičkovém hotelu s parádní muzikou a sexy programem na malém jevišťátku.
I v závěru léta mohou být časy všelijaké.
„Copak?“ položil jsem Máni odvedle nekompromitující otázku.
„Vidíš, ne?“ odpověděla.
Všude kolem po židlích, stolech i na podlaze hromádky textilií, o kterých se Máňa odvedle nemohla rozhodnout, jestli je ještě téhož léta bude potřebovat, či už je načase je zazimovat.
„Něco bych, jako pro jistotu, radil ponechat,“ mínil jsem. „V klimaticky rozkolísaných časech nikdy nevíš, jestli se v jednu chvíli schovat před slejvákem s kroupami, a v druhou chvíli jak se ubránit zničujícímu náporu žhavých slunečních paprsků.“
Už jste někdy slyšeli vzdychat Máňu odvedle? Já celých jedenáct a půl minuty.
„Rozhodně se ještě přihlásí babí léto,“ povídán. „Už se o něm zmínili v televizi v prognostickém výhledu na závěr letošního kalendářního roku.“
„Tak jo,“ shrnula Máňa odvedle všechny mikrooblečky do pytle s už vychystaným zimním oblečením.
Cestou k domovu jsem se kapánek ohlížel po obloze, jestli už také šílí nerozhodností, co na sebe teď a co na sebe za chvíli. Hlavně ať slibované Babí léto nezpanikaří a nepřesune se do jiné roční doby.
Touto dobou už léto ukládá lehounké střevíčky do almary a podzim natlouká do podrážek festovních bot cvočky.
Takže sbohem léto a vítej, podzime!
Text a ilustrace © Richard Sobotka