Rožnov pod Radhoštěm proslul nejen jako klimatické lázně, valašským muzeem v přírodě, elektronickým průmyslem a jako centrum beskydské turistiky, svého času také šlechtěním a pěstěním travních semen.
Pěstování travních semen bylo pro zemědělství na Valašsku velkým přínosem. Zatím co pěstování obilovin zde bylo vždy do jisté míry riskantní a málo rentabilní, travní semena se urodila každoročně a v přepočtu na obilí dávala až trojnásobně vyšší hektarové výnosy. Pro zemědělce to znamenalo značný zisk. Rolníci se začali existenčně rychle zvedat, oddlužovat, kupovali stroje, zařizovali si hospodářství a vylepšovali obytná stavení. Prospěch měly také louky a pastviny, k jejichž zúrodnění se travní semenářství budovalo, čímž se zároveň zvyšovala intenzita chovu skotu.
Kvalita semen vypěstovaných na Valašsku předčila všechna očekávání. Jejich biologická a užitková hodnota, čistota a klíčivost byla tak výborná, že se rožnovská travní semena brzy stala známými a vyhledávanými doma i v zahraničí. V roce 1923, kdy Travinářská stanice v Rožnově zahájila svou činnost, dováželo se ročně do ČSR travních semen za 10 miliónů korun. Po 15 letech činil dovoz méně než půl milionu korun a naopak se prudce zvyšoval vývoz. Při tom je příznačné, že těchto skvělých výsledků dosahovali drobní a střední zemědělci, kteří hospodařili mnohdy v méně příznivých podmínkách jak půdních tak i klimatických.
Jak začala sláva valašských travičkářů?
V červnu 1920 byla zřízena Zemská výzkumná stanice travinářská a pícninářská v Rožnově p.R., jako pobočka Zemského výzkumného ústavu zemědělského v Brně. Do jejího čela byl jmenován Emanuel Vencl (1874-1939), dosavadní ředitel první zimní hospodářské školy na Valašsku (zal. v r. 1897) a pozdější zemský poslanec. Měl již tehdy značné zkušenosti se zúrodňováním luk a pastvin. Věděl, že většinu starých, zanedbaných a málo výnosných porostů je potřeba na Valašsku rozorat a obnovit založením porostů umělých, které přinášely až trojnásobně vyšší výnosy. K uskutečnění tak smělého plánu bylo zapotřebí značného množství semene. Domácí produkce byla v té době nepatrná, proto se většina travních semen nakupovala v Anglii, Dánsku, Holandsku, Německu, Finsku, také však v Americe, Austrálii, Novém Zélandu a jinde. Dovážená semena nebývala vždy kvalitní a v drsném horském podnebí Valašska dávala dobré výnosy jen dva až tři roky, pak se začaly některé druhy ztrácet, vymrzaly, řídly, zaplevelovaly a po čtyřech až pěti letech se musely zaorat. Brzy bylo jasné, že úspěch mohou mít jen travní semena domácího původu.
Výchozí materiál kulturních trav se sbíral po celém Valašsku a moravskoslezském Pobeskydí i z těch nejnepříznivějších podmínek, z nejvýše položených a nejdrsnějších poloh. Získané trsy trav šlechtila, nejlepší potomstva zkoušela a množila vegetativně i generativně šlechtitelská stanice v Rožnově.
S množením nejlepších travních potomstev se na větších plochách začalo již v r. 1925, většinou u pokročilých zemědělců, absolventů hodpodářsko-lukařské školy v Rožnově. Prví pěstitelé byli získáni ve Stříteži nad Bečvou. Brzy se přidali další pěstitelé. V období největšího rozkvětu se travičky pěstovaly i v obcích tehdejších okresů Valašské Meziříčí, Vsetín, Hranice, Místek a Frýdek.
V r. 1938 se množila výhradně travní semena zušlechtěná stanicí v Rožnově p.R. Celkem šlo o 15 druhů trav s čistotou semene až 99,6 procent. Jejich šlechtění dosáhlo po více jak šestnáctileté vytrvalé práci takového stupně, že jim v r. 1940 přiznalo ministerstvo zemědělství originalitu.
V závěru roku 1948 bylo v ČSR v 1055 obcích celkem 4417 pěstitelů travních semen, nejvíce na Valašsku (172 obcí a 211O pěstitelů). Kdežto v Čechách ve 173 obcích jen 258 pěstitelů a na celém Slovensku v 7 obcích pouhých 10 pěstitelů. Celková množitelská plocha tehdy činila přes 5 000 ha a bylo na ní vypěstováno přes 12 000 metrických centů vyčištěných semen (což představovalo 120 vagónů). Semena v tehdejší měně reprezentovala cenu 100 000 000 Kčs.
V té době bylo travní semenářství v Československu nejméně z 90 procent v rukou výzkumné stanice a Sdružení množitelů travních semen řízeno z Rožnova p. Radh.
Na někdejší slavnou travičkářskou historii Valašska vzpomínal jeden z posledních žijících pamětníků pan Alois Jurečka (nar. 1911), šlechtitel trav a jetelovin, který do výzkumné stanice v Rožnově p. R. nastoupil r. 1934 a pracoval v ní celkem 41 let.
„Po absolvování Zimní hospodářské školy v Rožnově s velmi dobrým prospěchem mi nabídli práci ve výzkumné travinářské stanici. Nastoupil jsem do laboratoře na provádění rozborů semen. Během let jsem postupně prošel celý komplex stanice od šlechtění po chemickou, botanickou a semenářskou laboratoř, strojovnu, skladiště, čistírny, expedici a propagaci. I v kanceláři u pošty jsem byl. Dva roky jsem pak také na travinářské stanici působil jako prozatímní vedoucí polního výzkumu a šlechtitelství.
V té době byl Rožnov věhlasný travičkami. Taková stanice, tak dokonale organizovaná a s takovými výsledky, byla jediná u nás a na této bázi neexistovala podobná v celé tehdejší Evropě. Od roku 1924 měla vlastní meteorologickou stanici pro sledování nejdůležitějších parametrů, které ovlivňovaly pěstování traviček. V té době byla také vypracována mapa půdoznaleckého průzkumu tehdejšího okresu Rožnov se zohledněním na podnebí, terén, složení půdy – nic podobného později už nikdo neudělal a ani už asi neudělá.
Pro lidi ve vedení stanice, ředitele Vencla, Dr. Bradu a Dr. Demelu, byla práce s travními semeny koníčkem. Pravidelně začínali pracovat ráno v sedm a jejich pracovní den nekončil dřív než v jedenáct v noci. Byli přísní k ostatním, ale také k sobě.“
Po roce 1948 došlo k reorganizaci stanice. Soukromé pěstitele – sedláky pohltila kolektivizace. Pěstování traviček na Valašsku nějaký čas přetrvávalo pod JZD, ale věhlas někdejšího travičkářství už nebyl takový.
Text a reprofoto © Richard Sobotka