Kdo mohl tušit, jaké trápení Máňu odvedle ještě postihne.
Hvízdnu na ni přes věčně děravý plot. „Je krásný den,“ křiknu. „Pojď ven. Třeba si zaplavat na potoce pod splavem. Nebo se jen tak procházet.“
„Plavat neumím, to přece víš. A procházením utrácet čas nemám náladu,“ odpověděla malounko vrzavým hlasem.
S Máňou odvedle to sice bylo pokaždé jinak, ale zároveň většinou pokaždé stejné. Jenže tentokrát ji muselo postihnout něco extra záludného.
„Má zlomené srdce,“ houkla stará Máňa, která právě sypala slepicím na dvorku zobání. „Povídám jí: běž se ukázat doktorovi. Celou tě od hlavy k patě prohlédne, dá lék v prášku nebo tekutý. Ale je pravda, že na zlomené srdce ještě žádný doktor nějakou medicínu nevymyslel. To já bych mohla povídat, jej…“
Jindy by Máňu odvedle za tak krásného počasí doma nikdo neudržel. Už by se promenádovala po naší ulici a možná by zašla až k potoku zkusit palcem u nohy jestli je voda na koupání. Hned by na sobě měla pepito úbor, pak zase modernu s těmi barevnými klikyháky, až zrak přechází, třeba i průsvitné odění, jak teď hodně nosí ty, co se jím zapalují lýtka a nemohou se dočkat.
O šatníku Máni odvedle by bylo možné sepsat celé romány. I stará Máňa někdy její garderobu provětrává, když má pocit že už jí je opravdu smutno a chce s někým hodit řeč…
Těch pochtívačů co se kolikrát za Máňou odvedle táhne, jakoby měla něco na rozdávání a zadarmiko. Však, moc dobře víme. Máňa odvedle není hloupá, ta umí přemýšlet, když chce.
„Co tady pořád okouníš,“ křikla na mne. „Plašíš kdekoho.“ Jakoby zapomněla, že také jsem byl její tajná láska, ale to bejvávalo.
A šel jsem po svých, i když jsem málem měl na tu její nemoc se zlomeným srdcem ledasco vymyšleno. Však ona Máňa odvedle přijde, až ji bude trápit nouze.
Přece se Máňa odvedle o vlahém podvečeru vypravila na vycházku, ale jen malou, akorát šedesát kroků od okna, ze kterého pořád vyhlíží zazobaného ženicha. Už se tam nějací ukázali. Jeden měl pěšinku ve vlasech přitaženou víc nalevo, než aby mu to k jeho výzoru slušelo, druhý zase procházel naší uličkou tak rychle, že ho Máňa odvedle neměla šanci dostihnout.
Úplně mi trápení Máni odvedle rvalo srdce.
„Znám jednoho chirurga,“ volám na Máňu odvedle z bezpečné vzdálenosti, aby po mně nedohodila nebezpečným předmětem. „Co zlomených srdcí se týká, má před ordinací pokaždé zástup postižených jako ty.“
„Toho já znám,“ konečně si Máňa odvedle nechala říct a šli jsme se o vlahém večeru posadit na břeh potoka, ale koupat se pod splavem ne, zapomněli jsme si vzít plavky. „Chirurg je známé číslo. Nechá si zaplatit – a kde nic tu nic.“
„Jo jo jo,“ přidala se ke kritice zmíněného chirurga stará Máňa. „To bych mohla předvádět jizvu na dvě dlaně položené vedle sebe v místě, kde mám srdce,“ začala si svlékat horní část spodního odění a ukazovat jizvu v místě, kde normálnímu člověku tepá srdce. „Nebo jizvu po slepáku,“ začala odhalovat i dolní část spodního odění. „No, nepraštili byste ho?“
Naštěstí měla Máňa odvedle srdce sice zlomené, ale jinak byla v pořádku, chirurgického zákroku nebylo třeba, a právě tak se slepým střevem.
„Nevím, jak vy, ale mne už zmáhá spánek,“ zvedala se stará Máňa.
Přidala se k ní i Máňa odvedle, zívla… Nepřejte si vědět, jak široký má při zívnutí rozvor čelistí…
I hvězdy na obloze se kvapem braly do hajan.
A co já, sirotek…
Dobrou noc všem.
Text a ilustrace © Richard Sobotka