Páter Alois Pozbyl se narodil 30. června 1876 v selské usedlosti ve Slavíči u Drahotuš na Moravě a zemřel ve věku pouhých 45 let 2. července 1921. Nebyl prohlášen blahoslaveným ani svatým, ačkoliv za svůj krátký život vykonal mnohem víc, než mnoho jiných v časovém úseku o mnoho delším. Jen jediné uznání si až 70 let po smrti vysloužil, z úcty k vykonanému dílu ho nazvali „bosý kněz“.
Čím vlastně se zasloužil?
Ve valašské obci Zubří si lidé v roce 1897 založili Jednotu katolických mužů a jinochů. Páter Alois Pozbyl působil ve výboru, později jako předseda. Aby se Jednota měla kde scházet, inicioval výstavbu spolkového domu „Naše Domovina“. Získával od obětavých lidí peněžité dary, materiál na stavbu, práci řemeslníků i prostých lidí. Konal přednášky a získané peníze věnoval na stavbu Domoviny. Po slavnostním otevření Domoviny v září 1912 pak sháněl peníze na umoření dluhu.
Přednášel, spisoval nábožné knihy a výtěžek rozdal chudým. Prosícím žebrákům dar nikdy neodmítl. Chodil bos, na těle měl zaplátovanou kleriku, pod ní jen trenýrky. A přece se krátce před smrtí musel obhajovat proti nařčení, že špatně spravoval peníze ze sbírek. „Stal jsem se zrovna bláznem v obětavosti, že často ani šatu pořádného jsem si nemohl zakoupit a pak se mně člověk nepřítel odváží z krádeže podezírati,“ hájil se na smrt nemocný páter.
Osudy lidí i věcí bývají rozdílné. Jednota katolických mužů a jinochů v Zubří byla v roce 1950 zrušena, spolková budova „Naše Domovina“ uzavřena a bez náhrady v r. 1972 necitlivě přestavěna pro účely tehdejšího Místního národního výboru. Kostel ve Vidči přetrval, v minulých letech byl renovován a prohlášen za kulturní památku. Pamětní deska na jeho zdi připomíná prvního duchovního správce P. Aloise Pozbyla. Je na ní citace žalmu 74: „Horlivost domu Tvého strávila mne.“
V roce 2026 uplynulo bez většího povšimnutí od narození „bosého kněze“ P. Aloise Pozbyla 150 let.
Knížku Richarda Sobotky „Bosý poutník“ vydalo v r. 2001 nakladatelství Lípa Vizovice.
Text a foto © Richard Sobotka