Lyžníci a skiáci, aneb zimní sporty na Valašsku

Pohled na zimu, jako na obtížnou roční dobu, mrazivou a plnou sněhu, změnil vynález lyží, které usnadnily pohyb po sněhu. „Hotingská lyže“, nalezena ve Švédsku v Hotingu, pochází údajně z doby kolem 2500 let před našim letopočtem. Byla dřevěná, asi 110 cm dlouhá a 15 cm široká, špička mírně zvednutá, na středu vydlabané místo pro nohu i s otvorem pro řemínkové vázání.

Pravá valašská zima, hodně sněhu a pořádný mráz.

To pravé využití lyží k pohybu na sněhu, také pro radost a k „tělesným hrám“ nastalo až po roce 1860, kdy v severských zemích lyže posloužily jako dopravní prostředek, lovecké náčiní, staly se součástí vojenské výzbroje a byly používány také ke sportování. S lyžováním údajně začali v Kristiánii (dnešní Oslo) a také v Telemarku Norové, kteří jsou zimními sporty doslova posedlí.

V Království českém se roku 1887 začal o lyžování zajímat Josef Rössler-Ořovský. Na lyžích sjel Václavské náměstí v Praze od Muzea až po Můstek. Ještě téhož roku založil Lyžařský kroužek jako pobočku Bruslařského klubu.

Beskydy se zimní turistiky a sportu na lyžích dočkaly až v závěru 19. století. Dne 14. září 1884 byl ve Frenštátě pod Radhoštěm založen náš nejstarší turistický spolek Pohorská jednota Radhošť, která měla k zimní turistice blízko.

Rozvoj zimních sportů nebyl na hornatém Valašsku snadný, jak zaznamenal písmák Alois Bělunek: „Zimní sporty – sáňkování a lyžování, přesto že rožnovský kraj má pro tyto sporty příhodné terénní podmínky, nepěstovaly se v dobách minulých tak jako dnes. Příčinou byla chudoba. Rodiče neměli možnost koupit dětem lyžařskou a bruslařskou výzbroj. A když si děti sáňky nebo lyže samy udělaly z desek a z rozbité bečky, rodiče jím je zničili, aby nedřely obuv a šaty, a nepřišly k úrazu.“

Na zimní radovánky počátkem 20. století vzpomínala také „Márinka“ – paní Marie Pončíková: „Bratři Jaroslav a František v zimě pořád jenom na zamrzlém potoku Hážovce. Ti by se na ledě klízali od rána do noci, tak se jim to zimní darebačení líbilo. Až se tatulka dopálil. ´Co já se nadřu na každou šestku a vy darmo boty budete trhat a rozdírat?´ Sebral jim boty, zamkl do almary. Ale ogárci se šli klízat na Hážovku  bosky. Už o chvilku byli zpátky a kolem rozehřátého vincka ve světnici tak skákali, jak je do bosých nohou ozíbalo. Sotva jim trochu otrnulo, šli se naboso klízat na led zase.“

Průkopníkem zimních sportu na Valašsku po první světové válce byl řídící učitel ze školy na Hutisku za kopcem Cyril Mach, kolem roku 1910 nejlepší lyžař v Beskydech. Pamětnice tetina Vilma Volková z Hutiska vzpomínala: „Ogaři ze Zákopčí dokonce na lyžách aj skákali. Divákom až stávaly od hrůzy vlasy na lebeňách, že sa děckám něco stane.“

Velkým příznivcem zimních sportů byl také Ferdinand Wimmer, řídící učitel na Dolní Bečvě, který do školní kroniky zaznamenal: „Zima na Valašsku bývala sněhová a mrazivá a až na malé výjimky byla každoročně spojena s množstvím sněhu. Na Blinkovém kopci, na Holé i na stráních v Horním Rozpitém byly každé odpoledne desítky dětí, které se snažily sjet bez pádu kopec nebo na uplácaném sněhovém můstku skočit dál než ostatní. Ti, kteří neměli lyže, táhli za sebou jednoduše vyrobené sáňky třeba až ke Třom bukom, odtud se po turistické cestě spouštěli dolů.“

V roce 1923 napsal řídící učitel Ferdinand Wimmer na ministerstvo zdravotnictví žádost o přiměřenou subvenci na zakoupení školních lyží: „Věc tato může míti pro zdejší kraj značný význam a mnohý školák na lyžích může zbloudilému turistovi v zasněžených horách pomoc poskytnouti.“

Ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy poslalo škole na Dolní Bečvě subvenci na zakoupení školních lyží ve výši 1500 Kč. Lyže byly také horlivě zhotovovány celou zimu po podomácku jak starými, tak mladými.

„Je s obdivem, jak se žáci sami ve sportu tom vycvičili a jak mistrně z prudkých svahů sjíždějí,“ zaznamenal Ferdinand Wimmer. „Ku konci zimy téměř všechno žactvo jezdilo na svých lyžích, ba podhoráci jezdili na nich i do školy.“

Současné Beskydy nabízejí širokou škálu moderně vybavených sportovišť pro zimní sporty, kde za skromných podmínek vyrostli vynikající sportovci, jako olympijský vítěz Jiří Raška, Mistr sportu Bohuslav Maleňák a celá řada dalších.

„O zimní sporty je v Beskydech zájem,“ zaznamenal Jaroslav Blinka, který se zabývá historií sportů v oblasti Beskyd. „Už v sezóně 1911/1912 byl do svazového kurzu v Krkonoších vyslán tehdy nejlepší závodník Cyril Mach, řídící učitel z Hutiska – Zákopčí, aby získal zkušenosti pro výcvik lyžařů. Kurzy pak pořádal na Pustevnách. Ale učil lyžovat i své školáky a ogaři ze Zákopčí dokonce na lyžích i skákali.“

První české lyžařské závody v Beskydech byly pořádány 4. 1. 1914 na Pustevnách, v únoru následovaly závody na Ondřejníku.

Za první světové války převážná většina lyžařů narukovala a závodní činnost ustala. Hned po válce (8. 12. 1918) byl ustanoven Svaz lyžařů republiky Česko-slovenské (SL RČS). První mistrovství ČSR v klasických disciplínách se uskutečnilo v roce 1920 na Štrbském plese. Další pak na různých místech a v roce 1928 i na Pustevnách.

Skokanský můstek na Dolní Bečvě.

První poválečné závody v Beskydech byly uspořádány roku 1919 na Ondřejníku. V zimní sezóně 1922/23 se konal závod v běhu na 25 km z Pusteven přes Martiňák do Starých Hamrů, a štafetový závod z Lysé hory do Starých Hamrů.

Celorepublikových závodů v Beskydech postupně přibývalo: v roce 1928 mistrovství republiky, v roce 1930 přebor dorostu ČSR, v roce 1933 přebory České Obce Sokolské, v roce 1935 celostátní hlídkový závod KČST a závod ve skoku v Bílé, v roce 1938 sletové závody lyžařského dorostu Sokola na Radhošti.

První skokanský můstek postavila v roce 1926 Pohorská Jednota Radhošť na Pustevnách, patřil v té době k největším u nás; r. 1929 skočil rekordních 49 metrů Nor Sigmund Ruud a r. 1937 rekord překonal ostravský Alfréd Steinmuller skokem 52 m. Druhý můstek byl postaven v Ostravici (1929) a další na Vsackém Cábu (1931). V témže roce postavil KČST Ostrava v Bílé skokanský můstek s kritickým bodem 45 m.

V současnosti jsou zimní sporty zcela přirozeně spojovány s lanovkou, která sportovce dopraví do horní části svahu.

Lanovka v Beskydech z Ráztoky na Pustevny je svým způsobem unikátní.

Po obsazení Československa německým vojskem zůstaly Beskydy našimi jedinými horami, jejichž vrcholy přesahovaly 1000 m. V té době cesty všech lyžařů vedly právě sem. Pro zpřístupnění Beskyd bylo rozhodnuto vybudovat lanovou dráhu.

Pro vysoké náklady na stavbu bylo od kabinkové lanovky upuštěno. Svaz lyžařů v Praze zadal firmě Wiesner v Chrudimi výstavbu levnější a rychleji realizovatelné lanovky. Tak vznikla konstrukce jednolanové oběžné visuté dráhy se strojovnou a ovládacím zařízením v horní stanici a v dolní s napínacím vrátkem a kladkostrojem. Její realizace přišla na pouhých 350 000 korun.

Stavba probíhala v drsných podmínkách. Zakládání horní stanice na Pustevnách bylo zahájeno 8. ledna 1940. Postupně byl kácen 8 m široký průsek pro trať. Na dopravním laně zavěšeny ve vzdálenosti 20 m úchyty, patentově chráněné firmou Wiesner. Celkem 88 sedaček bylo vyrobeno z dubových prken, pro uložení lyží byl po straně koš a hák.

Práce probíhaly za mimořádně nepříznivých klimatických podmínek, kdy mrazy dosahovaly téměř mínus 30 stupňů Celsia. Navzdory tomu se zkušební jízda uskutečnila již 3. března 1940 a následujícího dne byl zahájen pravidelný provoz lanovky.

Byla to první profesionálně postavená sedačková lanová dráha nejen v Evropě, ale údajně na celém světě a zahájila období, kdy právě tento druh se stal mezi lanovými drahami celosvětově nejrozšířenějším.

Už v prvém měsíci bylo přepraveno více než 3000 osob. Délka trati byla 876 m, rychlost 0,8 m za sekundu, doba jízdy 18 minut.

Současná lanovka má po rekonstrukci celkové převýšení 400 m, na dopravním lanu je ve vzdálenosti 20 m umístěno 164 dvoumístných sedaček, kapacita se zvýšila až na 900 osob za hodinu.

Od 1. 7. 1989 přešla lanovka jako jedna z prvních na samofinancování. V r. 1991 došlo k převodu majetku ze Správy TVZ Ostrava na Sportovní klub SKI ALPIN Pustevny, který založili členové horolezeckého oddílu TH Frenštát pod Radhoštěm. V majetku této organizace je lanová dráha i v současné době.

U rekonstruované lanovky se díky otevřeným sedačkám může jezdit i za poměrně silného větru, avšak za bouřky nikdy. Ročně lanovka přepraví na 200 000 osob.

Za dobu své existence přepravila lanovka téměř 9 milionů cestujících. A to je na lanovku, která si připomíná 86 let provozu celkem slušný výkon.

Lyžařské naděje v areálu sjezdového lyžování na Soláni. 

Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *