PhDr. Jaroslav Štika, CSc. – připomínka nedožitých devadesáti let.
Etnograf Štika Jarolav (1. 4. 1931 – 28. 9. 2010) ředitel Valašského muzea v přírodě (1972-1999), VICEPREZIDENT Svazu evropských muzeí v přírodě. Vydal Etnografický region Moravské Valašsko, Českomoravská muzea v přírodě, Valaši a Valašsko a další. Na prvý den v dubnu 2021 je připomínka nedožitých devadesáti let ohlédnutí na posezení 30. listopadu 2009.
Rumunský řád Rytíře pro PhDr. Jaroslava Štiku, CSc.
Vše se odehrálo 30. listopadu 2009 v budově rumunského velvyslanectví v Nerudově ulici v Praze. Z rukou rumunské velvyslankyně převzal PhDr. Jaroslav Štika, CSc., etnograf a dlouholetý ředitel Valašského muzea v přírodě, bývalý viceprezident Svazu evropských muzeí v přírodě a člen české komise UNESCO, za rozvoj spolupráce mezi oběma národy diplom „Ordinul Meritul Cultural Cavaler“, podepsaný prezidentem rumunské republiky panem Fraian Băsescu. Jeho součástí je rytířský kříž se stužkou Rytíře na poli kultury. „Pro mne to bylo velké překvapení,“ řekl po návratu Dr. Jaroslav Štika. „Ale přiznám se, že velice příjemné překvapení. Také jsem si položil otázku, jak k tomu vůbec došlo.
Na počátku byla moje knížka „Valaši a Valašsko“, vydaná před dvěma roky. Už po jejím vydání mne navštívil rumunský velvyslanecký rada. Ta knížka zřejmě v Rumunsku hodně lidí zaujala. Během letošní oficiální návštěvy rumunského prezidenta Fraian Băsescu České republiky jsem byl pozván našim panem prezidentem Václavem Klausem na Hrad do Prahy na slavnostní večeři. Byl jsem představen oběma prezidentům. Následoval obvyklý ceremoniál s večeří a diskusí. Pak jsem byl také pozván na rumunskou ambasádu a následně jsem dostal od rumunské velvyslankyně dopis se sdělením, že při příležitosti devadesáti let existence samostatného Rumunska a 20. výročí svržení diktatury N. Cauceşca se prezident Rumunské republiky pan Fraian Băsescu rozhodl udělit mi vyznamenání s titulem Cavaler – tedy Rytíř, za zásluhy o rozvoj vzájemné spolupráce.
Slavnosti byli kromě rodinných příslušníků přítomni také nejbližší spolupracovníci a přátelé, mezi nimi paní místostarostka Markéta Blinková a ing. Pavel Onheiser, ředitel firmy myonic. Z Ministerstva kultury byli přítomni doktorka Zuzana Malcová a doktor Žalman.
Radost všem přítomným udělali vynikající rožnovští muzikanti Mgr. Petr Zetek a Mgr. Drahomíra Klimková – housle a cimbál.“
Jak byste charakterizoval současné Rumunsko?
„V Rumunsku existuje určitá hrdost na to, že jsou přímými potomky Římanů s vazbou na starý Řím a na jeho heroickou dobu. Ale je pravda, že je patrný i vliv Slovanů, vždyť asi čtyřicet procent jejich slovní zásoby je původu slovanského. V kultuře Rumunsko navázalo na Francouze a románské národy. Je to světově uznávaný spisovatel Eugene Ionesco. Rumunská literatura, balet a hudba mají významné a pevné místo v evropské kultuře. Na mnoha místech Rumunska dosud existuje panenská příroda, kterou chtějí zachovat. A konečně náš vztah k Rumunsku má své letité kořeny. Rumunské velvyslanectví sídlí v Praze ve dvou nádherných palácích v Nerudově ulici, blízko Malostranského náměstí. Tyto paláce jsou od roku 1936 ve vlastnictví rumunského státu. V době narůstajícího fašismu v Evropě existovala silná vazba mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií. Současné Rumunsko má všechny předpoklady stát se moderním evropským státem.“
Jaké pocity mají Rumuni k Valašsku a Valachům?
„Chovají k nám důvěrně přátelský vztah.“
Vyznamenaných z celé České republiky bylo deset, mezi jinými také Jeho Blaženost biskup pravoslavné církve Kryštof pro oblast bývalého Československa, bývalý hejtman jihomoravského kraje Juránek, z partnerských měst Kroměříž, ale také Rumuni, kteří působí v České republice.
„Po předání ocenění následoval krátký proslov každého z vyznamenaných,“ doplnil Dr. Jaroslav Štika. „Prostředí bylo velmi srdečné. V závěru vystoupil dětský soubor s prastarými rumunskými koledami. Velmi dobře bylo přijato vystoupení Evy Porubové, která částečně i v rumunštině zazpívala rumunskou a v Rumunsku velmi populární baladu o třech bratřích. Vše uzavřely brilantní rumunské melodie, kdy se Petr Zetek i Drahomíra Klimková projevili jako skuteční virtuózi na své nástroje.“
Prozradíme, že vlastní pěvecké vystoupení měl během slavnosti také dr. Jaroslav Štika. Rada rumunského velvyslanectví pak projevil přání, že si někdy přijede zazpívat spolu s dr. Štikou do Rožnova pod Radhoštěm.
Dobrou zprávou je i to, že knížka „Valaši a Valaško“, která tuto vynikající vzájemnost mezi Rožnovem – Českou republikou a Rumunskem navodila, vyjde v reedici ještě letos v předvánočním čase.
Upřímně Phdr. Jaroslavu Štikovi, CSc. – Rytíři na poli kultury – k jeho zaslouženému ocenění blahopřejeme.
Nedožité výročí autora baladických příběhů Františka Stavinohy
Spisovatel František Stavinoha (10. 7. 1928 – 8. 4. 2006), rodák ze Zašové. Jeho cesta ke spisovatelskému řemeslu nebyla nijak snadná. Po absolvování měšťanské školy se učil knihařem, pekařem, pracoval jako mocný dělník, cihlář a topič. Během vojenské základní služby (1947-1949) nastoupil do dolů a hornictví na Kladně už se upsal natrvalo. Vykonával řadu profesí jako horník, signalista u těžního zařízení, těžmistr a od roku 1975 pro nemoc páteře v povrchovém provozu. K psaní se dostal v 50. letech v závodním časopise, který při zaměstnání redigoval, publikoval také v novinách a časopisech. Knižní prvotinou byla kniha povídek Nemilovati se trestá (1968). I další jeho knihy námětově těží z Kladenska. Přesto se pořád cítil být rodem z Valašska, přesněji za Zašové. „Na Valašsko mám ty nejhezčí vzpomínky,“ řekl při jednom z interview dr. Marii Mikulcové 4. července 1994 pro Naše Valašsko. „Abych si je podržel v paměti, jezdím tam každý rok na zašovskú púť. A co bych chtěl vzkázat do Zašové? Že jsem si nikdy nemusel připomínat svoje zašovjanství.“ Rodnou valašskou ves Zašovou připomněl půvabnou knížkou Podbeskydské pastorále, kterou v roce 1983 vydal Československý spisovatel v Praze.
František Stavinoha se ke spisovatelskému řemeslu dopracoval z ryze dělnických profesí vlastní vůlí a uměním. Dráhu spisovatele ukončil v roce 1992 v pořadí třináctou knihou „První stopy v bílém sněhu“. Zemřel po dlouhé nemoci 8. dubna 2006 ve věku 78 let. Jeho rodnou chalupu v Lojčíku by dnes marně hledal, ale v srdcích Zašovjanů zůstal zapsán trvale.
Dne 8. Dubna roku 2021 uplynulo 15 let od jeho úmrtí.
Josef Heřman Agapit Gallaš – lékař, lidumil, buditel a obdivovatel památného Radhoště.
Josef Heřman Agapit Gallaš (4. 4. 1756 – 15. 2. 1840) odpočívá na městském hřbitově v Hranicích na Moravě. Pod působivou bustou na pomníku uvedeno – lékař, lidumil, buditel a spisovatel. Dodejme, že také obdivovatel památné hory Radhošť.
J. H. A. Gallaš se narodil v nízkém domečku v Hranicích na Moravě 4. 4. 1756 a tamtéž zemřel 14. 2. 1840. Po skončení gymnaziálních studií se věnoval bohosloví. Načež se stal vojenským ranhojičem. Roku 1789 byl povýšen na vrchního lékaře v Jaroslavi v Haliči. Tam oslepl na obě oči, operací však opět zraku nabyl. Poté se odebral na předčasný odpočinek do svého rodiště, kde se věnoval umění. Kromě lyrické poezie se také zabýval malířstvím. Soukromě vyučoval mládež kreslení a malbě. Byl znamenitým folkloristou a v rukopisech zanechal mnoho materiálu, kde zaznamenával staré obyčeje lidu moravského. Roku 1813 vydal „Muzu moravskou“.
Byl jedním z prvních obrozeneckých básníků na Moravě a autorem prvních česky psaných dějin umění na Moravě. Psal básně i prózu, sbíral lidové písně, pověsti a zvyky. V jím vydané „Muze moravské“ vyšly jeho básně. V jeho díle „Mytické povídky“ (vydané roku 1820) pak vyprávění o bozích a bohyních moravských, je zde i první zmínka o kultu Radgosta na Radhošti.
Spis „Valaši v kraji přerovském, praví arkádové moravští, jejich posvátné hory, obyčejové a národní písně“ doplnil dvanácti kresbami Valachů.
Byl vlastencem a neváhal to dát ve své poezii najevo: Miluj, miluj láskou vroucí, Moravane, vlasti řeč!
O Valaších, kteří byli blízcí jeho srdci psal ve své poezii mimo jiné: Dobři ludě sou Valaši, nevždycky su na salaši, o svu dušu pečuju kedy k farám šturmuju. Ve dne umi koze pasti, v noci znaju dobre krasti, neprivykli zahalce, nikda nejsu bez prace.
Možná by časem literární dílo J. H. A. Gallaše upadlo v zapomnění, nebýt frenštátského vlastence V. J. Obšivače, který osmdesát let po spisovatelově smrti vydal jeho dílo týkající se Beskyd, Radhoště a Valachů vlastním nákladem dne 14. 11. 1927 u příležitosti opětovného vysvěcení kaple sv. Cyrila a Metoda na posvátném Radhošti jako mimořádné vydání „Radhošť a Pustevně“ v edici Lidová knihovna zábavy a poučení, svazek 5, který redigoval Karel Hynek Ježek, ředitel školy v Hlučíně.
Jednotlivé kapitoly pojednávají o salaších, o věcech v kolibě se nacházejících, o práci jenž se na salaši koná. Neschází zmínka o Radhošti a modle boha Radgošta, ani o Mořském oku nedaleko Pusteven a také o podzemních ďůrách.
Hory, které Valaši obývají, pojmenoval J. H. A. Gallaš „moravskovalaské arkadie“.
Valaši obývají v naší moravské, na všem polním zboží hojně požehnané vlasti tu nejchudobnější končinu, plané totižto Karpátské vrchy. Mezi nimiž Radhošť a Hostýn jsou nejznamenitější a v mythickém ohledu pohanského náboženství našich prastarých předků slovanských velmi pověstní. Dřevěné chaloupky chudobných salašáků sem a tam po pahorcích a po oudolích, kteréž zimního času tak velmi sněhem zametené bývají, že takřka je ani nevidět, kdyby z komínu vycházející kouř jejich přítomnost neprozrazoval.
Lesové jsou jak na dříví tvrdém i měkkém bohatí, zvláště pak se nacházejí semotam oberské jedle, jejíchžto pně tři velcí muži obsáhnouti nemohou. V těchto lesích nacházeli se jelenové i danihelky, ba i divocí kanci. Po potocích a řekách vydry často ulovené bývají. Z dravé zvěře ukazovali se zavždy medvědové, ba i ostrovid. Vlci navštěvují času zimního košáry na salaších, které ale – čuchem k nim puzeni – prázdné nalezše, mrzutí strašně vyjící zase opouští. Lišky, jezevci, tchoři a diví kocouři musejí též kůží častokrát svou opovážlivost Valachům platiti.
Z dravého ptactva nacházejí se na Radhošti orlové, veliké káně, luňáci, jestřábi, krahulci, skalní sovy, sokolové, krkavci, havrani a těm podobní mrchožrouti i jiní škodliví ptáci všudy po těchto horách, ač již za našeho času velmi ztenčeni.
Milovníci krásných motejlů mohli by zde vzácnými exempláři své sbírky rozhojnit, jak mně jistý v těch horách a lesích velmi zběhlý Valach, dobrý znáč tamní přírody ujišťoval.
Ale jakžkoliv lesové bohatí jsou na dříví, zvěři, ptactvu, tak velmi chudobná jsou na obojích horách ležící pole na svých plodinách, na nichž se krom ovsa, pohanky a kobzolů nebo zemských jablek ledvas co jiného rodí. Režného chleba a žitného pečiva neokusí zdejší chudobní obyvatelé kromě vrchařů bohatých snad nikdy, ledas jen při svatebním veselí. Sušená kvačka sloužívá jim na štědrý večer za pochoutku.
Na pastvách dobytek málo neb zhola nic trávy postihne. Z čehož o jejich chudobě, jak velká býti musí, lehko posouditi se nechá
J. H. A. Gallaš upíná svou pozornost také na majestátnou horu Radhošť.
Radhošť jest velmi vysoká ku Karpatům náležející hora. Její přirozená způsoba jest podlouhavo a od poledne k půlnoci protažená a třemi zvláštními vrchy přičepená, z nichž ten nejnižší v straně polední ležící a černým lesem přikrytý Starý Radhošť sluje. Nejvyšší, docela lysý a skalnatým čelem svým, kdež nejpříčnější, k půlnoční straně obrácený jest, ten pak od Valachů nazvaný Vysoký Radhošť, jenž se mezi moravskými vrchy za nejvyšší býti pokládá a skutečně také jest, čítá ve své zemoměrné zvejšce od površku mořského až k jeho skalnaté lysině 671 sáhů, a tak tedy vyšší jest o 86 sáhů nežli ohněsopka Vesuvia blíž městu Neapolis ve Vlaších ležící.
Strana půlnoční jest velmi nepřístupná pro velikou příkrost vysokých skal, v jejichž dírách a rozsedlinách nesčíslné množství kavek, havranů, luňáků, skalních sov a kání hejří, ano i orli mívají zde zavždy svá hnízda. V stranu ale východní a západní nechá se dost povolně na něj vystupovati, a kdož se na jeho vrch vzhůru dostal, ten bývá za vynaloženou obtížnost velmi výborně odměněn. Neb předůstojný výhled otevírá se mu odtud na všechny strany. Jeho neznámou sobě rozkoší opojené oko loudá se vůkolí, nevědouc na které místo pod jeho nohama rozloženého nádherného obrazu přírody okem svým spočinouti má.
O letní rovnodennosti se čarovný výjev nesčíslného množství svatojánských ohýnků naskýtá, z pohanstva zděděný obyčej, kdy naši v modlářských temnotách tápající předkové bohu Makošovi ku poctě oheň na tomž dni večerním časem zažíhali a svůj dobytek přes něj skákati nechávali, domnívaje se, že tím způsobem jsouce posvěcen, očarován býti nemůže.
Valaši sice na Makoša nevěří, o to víc ale na kouzla a čáry, k jejíchžto zapuzení tyto svatojánské ohně velmi mocné býti se domnívají.
Vnitř jest Radhošť, tato oberská hora, plná jeskyní a bludištních průchodů, z nichž prý některé z jedné strany hory až na druhou pronikají. Prý jistý J. Matýzek, bývalý učitel ve vsi Juřince, kterýž ji s tovaryšstvem dvanácti s pochodněmi a loučemi dobře opatřených valachů v naději nálezu drahých kovů snad i na pár mílí prolezl.
Před několika lety sestoupilo několik odvážlivců do podzemí Radhoště v naději, že tam najdou zlaté střechýle. Ale pak se velmi ulekli, když namísto drahého kovu tam našli lidské a větším dílem již od lišek strávené mrtvoly, stranou také kus voskové svíce, uhaslé kapající vodou na zemi leželo. Namísto zlatého střechýlu přehroznou hladovou smrt pod zemí nalezli.
J. H. A. Gallaš neopomenul zmínit někdejší pohanské bohy k Radhošti přináležející.
Za bývalých pohanských knězů boha Radgoště na této po něm jméno nosící hoře velmi slavný chrám na vršku vysokého Radhoště měl stát. Že na též hoře skutečně modla onoho boha pohanských Moravanů se kdysi vynacházela, o tom není žádné pochybnosti. Ale jeho chrám na onom vrcholu nikdy státi nemohl. Podle svědectví poutníků se rozkošný háj při něm vynacházel, v němž poutníci a obětníci své posvátné tance při veselém kvasu a hlučné hudbě slavívali. Avšak na vrcholu Radhoště, ani na vrcholu Kněhyně, žádného stromu nerostlo, ale jen nízké chrastiny.
Kdežto Starý Radhošť lesem přičepený jest, tam se nechalo svatyni pohanskou zříditi, i posvátné ohně skládané býti mohly, při nichž pohané křepčiti obyčej mívali. Pročež chceme-li do jeho chrámu nahlédnouti, musíme své zření na Starý Radhošť obrátiti.
Jeden z nejznamenitějších bohův Moravských byl Radgost nebo Radhost. Zobrazil jej můj otec, nebožtík František Gallaš, když roku 1753 kostelní ozdoby na faře Rožnovské vyřezával. Modla měla hlavu muže mladého, korunou špičatou přikrytou. Po stranách beraní rohy a velké odstrčené telecí uši mající. Tvář byla důstojná, přívětivá, bradou kadeřavou obrostlá. Modla ta byla bez rukou a bez nohou a z mědi ulitá a tak náramně veliká, že v ní obtloustlý muž pohodlně seděti mohl a co se před ním děje, viděti a slyšeti mohl, ano i prostředkem jistého nástroje tázajícím se ho odpovědi vydávati mohl.
Radgost byl bůh poutníků, kteří ze všech končin k mnoho dní trvající veselé slavnosti v onom rozkošném háji k němu přišli. Obětovali mu tučné voly, telata a skopce. A tanec při zvučné hudbě konali a při hodování mnoho sudů vína vypito bylo.
Hlavní slavnost boha Radgostě děla se za času, kdy slunce na nejvyšší stupeň svého letního běhu vystoupilo. Teprve když svatí apoštolové obrátili Moravany k samospasitelné víře křesťansko-katolické, pak onu oberskou potvornou modlu Radgostě vyvrátili, roztloukli, chrám jeho zbořili a spálili a Bohu všemohoucímu, že je z té slepoty milostivě vyvésti ráčil, vděčně vzdávali díky.
Na onom pak Radhošti k věčné památce slavného vítězství nad pohanstvem velký kříž vystavěli a k němu se každoročně první křesťané na den povýšení svatého kříže scházívali a svému Spasiteli za dar pravé víry s velkým plesáním vzdávali díky.
To a mnohem víc, také košatěji o Valašsku a Radhošti zaznamenal v prvé polovině 19. století lékař, lidumil, buditel a spisovatel J. H. A. Gallaš. Dne 4. Dubna 2021 jsme si připomněli 265 let od jeho narození.
Jaroněk Bohumír (23. 4. 1866 – 18. 1. 1933) – malíř, grafik, zakladatel českého barevného dřevorytu. Vyučil se řezbářem ve Státní odborné škole na zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Působil v Kopřivnici a v Budapešti, cestoval po Egyptě, Středním Východě a Evropě. Od roku 1900 žil spolu se sourozenci ve Valašském Meziříčí a od roku 1909 v Rožnově, kde spolu s bratrem Aloisem založil umělecké dílny. Stal se vůdčí osobností Muzejního spolku a založil Valašské muzeum v přírodě.
Autor obrazu Fr. Ondrušek, 1924.
Třebaže byl Bohumír Jaroněk jeden z nejlepších žáků na řezbářském oddělení odborné školy na zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí a dostal vysvědčení, „jaké ještě žádný žák nedostal„, doporučení k získání stipendia na vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu mu uděleno nebylo, údajně pro nedostatek talentu. Pravým důvodem bylo, že neměl německou národnost. Bez stipendia se ovšem Bohumír Jaroněk na malířská studia nedostal, nebyly na to peníze. Našel zaměstnání v Kopřivnici v keramickém závodě Ignáce Šustaly, ale dlouho tam nepobyl a vydal se do světa. Posléze se vrátil do Valašského Meziříčí, kde s bratrem Aloisem založil keramickou dílnu, tu později přenesli do Rožnova.
V Rožnově se Bohumír zabýval kulturními poměry na Valašsku. Zajímalo ho sběratelství lidových textilií, výšivek, památek lidové kultury a lidové architektury. Doslova mu učarovaly měšťanské dřevené domy na rožnovském rynku, odsouzené nástupem modernizace v architektuře k likvidaci. To byl počátek jeho snu o „sběratelství chalup“ a posléze o založení Valašského muzea v přírodě. Podařilo se ho uskutečnit roku 1925 u příležitosti prvního Valašského roku. Velkolepé slavnosti se účastnilo na třicet tisíc krojovaných Valachů a Valašek.
„Nechceme budovati mrtvé skladiště budov a předmětů, chceme budovati pomocí praktického národopisu živé muzeum, v němž zděděné tradice valašské minulosti a svéráz plemene a bydliště lidu jsou udržovány při životě výkony práce, zvyky, tanci zpěvy a obřadnostmi lidu,“ zanechal Bohumír Jaroněk poselství svým následovníkům.
Dne 23. Dubna 2021 jsme si připomněli 155 od jeho narození.
Rudolf Schlattauer – zakladatel českého gobelínářství
„Malíř jemného cítění uměleckého“, charakterizoval spisovatel Metoděj Jahn akademického malíře Rudolfa Schlattauera. „Měl jemné způsoby člověka společenského. Studoval vídeňskou malířskou akademii pod Makartem, od něhož si osvojil skvělost barev.“
Po celý život se malíř Rudolf Schlattauer (25. 4. 1861 – 3. 1. 1915) potýkal s potížemi a nepochopením. Uznání se mu dostalo až po smrti, a teprve mnohem později byl označen za zakladatele českého gobelínářství.
Označení nástěnných koberců jako gobelínů se zaužívalo po roce 1662 podle manufaktury bratří Gobelínů v Paříži. Gobelíny jsou tkány speciální technikou, známou už ve starověku (Egypt a předkolumbovská Amerika) a sloužily k výzdobě stěn. Nejvýznamnějšími centry gobelinářství byly v 16. – 18. stol. zejména města Madrid, Řím, Florencie, Mnichov, Berlín, Brusel a Paříž.
V zemích Koruny české nebyly kulturní ani hospodářské podmínky pro vznik pracných a nákladných tapiserií. To se změnilo až v závěru 19. století zásluhou akademického malíře Rudolfa Schlattauera.
Rudolf Schlattauer se narodil v Hranicích na Moravě. Malířství studoval na vídeňské Akademii u Hanse Makarta, také však v Paříži, Berlíně a v Mnichově. Po ukončení studií cestoval po severských zemích. Tady se seznámil s gobelíny, které nesloužily k reprezentaci vznosných paláců, ale k výzdobě a zkrášlení prostých příbytků. Výroba gobelínů mu učarovala do té míry, že se jí s neobyčejnou houževnatostí a vytrvalostí věnoval v Scherebeku. Po návratu z ciziny se intenzívně zabýval myšlenkou zavedení jejich výroby v domácím prostředí. Cílem byla výzdoba pokojů těmito doplňky a ozdravění bytové kultury.
První pokusy s výrobou gobelínů začal v místnostech bývalého zemského muzea v Opavě za pomoci přítele Brauna, pozdějšího ředitele opavského muzea. K praktické realizaci výroby však scházel kapitál. Ten poskytl podnikavý Ladislav Henčl, který výrobu spolufinancoval.
Dílnu pro výrobu gobelínů založil Rudolf Schlattauer roku 1898 v Zašové u Valašského Meziříčí, ve dvou místnostech bývalého kláštera, další dvě místnosti sloužily jako kanceláře.
Proč právě Zašová? Uvádí se, že k volbě místa vedlo Schlattauera sociální cítění. Valašsko bylo vždy chudým zemědělským krajem, pracovních příležitostí bylo málo, zvláště pro ženy. „Zavedením gobelínové výroby chtěl Schlattauer alespoň zčásti odpomoci hrozné bídě venkovského lidu a dát mu možnost výdělku,“ uvádí Věra Kalivodová (Valašsko XII. 1968).
Byla tady však také druhá strana mince. Minimální mzdové náklady hned na počátku ekonomicky neohrozily novou výrobu tržně neověřeného sortimentu.
Další důvod, proč Schlattauer vybral právě Zašovou, byl docela praktický. V závěru 19. století byla na Valašsku živá tradice háčkování a vyšívání. V Zašové však také zhotovovali palcové rukavice, k jejich pletení používali starobylou techniku, která byla v podstatě shodná s technikou výroby francouzského gobelínu.
Zašovjanky, když se od správce dozvěděly o možnosti přivýdělku při výrobě gobelínů, hned se hlásily, „… choť žáden nevěděl, jaká to bude práca, lesli zice plésť (t. j. výplety ohýbaného nábytku) – lebo trika štrykovať – či což,“ vzpomínala svého času tetička Maliňáková, které bylo v roce 1954 sedmdesát let.
Ke cti malíře Schlattauera budiž uvedeno, že dvanáct žen, které se v listopadu roku 1898 na tuto nesnadnou práci přihlásily, také snažil poučit o malířství. Přinesl pěkně malované obrázky, provedené i v čarách a pro vlastní výrobu gobelínů naznačené. „Moc nám teho napovědali o tých barvách a jakýchsi tónoch, a my zme z teho byly hlúpé,“ vzpomínala tetička Maliňáková.
Když se malíř Schlattauer konečně vypovídal, začal budoucí gobelínářky prakticky učit pan Henčl. Předvedl, že obrázek v čarách si musí položit na stav za osnovu. Při práci že se musí dávat velký pozor, protože zpředu se vlastně zhotovoval rub a líc vidět nebylo, teprve až když bylo dílo hotové. „… lesli na všecko dobře nehledíte, máte předek hrbatý jak cesta do pasek,“ vyprávěla tetička Maliňáková. „Utlúkaly zme to vidličkama, na kerých byl přilétý kúsek olova.“
Malíř Schlattauer nezapomínal na povznesení odborných znalostí zašovských gobelínářek, ale tetička Maliňáková jeho snahu trefně ohodnotila: „Oni pořád cosi plantali o norskej technice … lebo si zmysléli zas jakýsi „kilim“. Nám to bylo hrubě jedno – kelim, nekelim, edem když nám za tři týdně jezdily prsty fryško…“
Po tři týdny zaučování pracovaly ženy zdarma. Teprve pak dostávaly mzdu tři rýnské týdně. „To bylo peněz – új!“ vzpomínala tetička Maliňáková.
Tři rýnské za týden práce byl pro každou tetičku hotový poklad, proto jim ruce jezdily tak fryško. Jinou hodnotu měly rynské pro pana Henčla, chodil se stravovat k Šobrům, za oběd platil jeden rýnský.
Na gobelínech byly obrázky letících čápů, barevná oblaka a pod nimi květy, obrázky narcisů, pampelišek, polní máky, kopretiny, slézové růže, břízy, boží muka, valašské chalupy.
Brzy se ukázalo, že zhotovit složitým postupem pracný gobelín může být snazší, než zajistit jeho odbyt.
„Svízelnější bylo prodat výrobky,“ napsal spisovatel Metoděj Jahn v době svého učitelování v Zašové. „V té době měl Rudolf Schlattauer svízelné postavení a často byl rád, když se mohl nasytiti u mého chudého stolu.“
Malíř Schlattauer chodíval v haveloku a černém širáni. Bydlel ve Valašském Meziříčí v Zádruze na Staňkovém, tam také maloval. Pro obveselení měl v kleci strnada, ten ale nezřídka zpíval také ve chvílích, kdy malíř potřeboval klid, jindy zase ani nepípnul. Nakonec mu Schlattauer otevřel klec i okno a pustil ho ven.
Gobelínářky přicházely s hotovými výrobky za Schlattauerem do Meziříčí.
„Oni byli spravedliví,“ vzpomínala tetička Maliňáková. „Nihdová nás neošidili. Jak mjél, tak vyplácal. Nebylo to dycky stejné. Nehdy sme sa hrubě načekaly na výplatu. Koléj razú sem hybem brala 50 až 60 rynských. To byla pomoc do chalupy.“
Začátky gobelínové výroby byly vskutku velmi těžké. Výroba se od samého počátku těžce potýkala s odbytem a nakonec se i kapitál 50 000 pana Henčla vyčerpal. Nedostatečný odbyt gobelínů výrobu několikrát ohrozil již v samých začátcích. Nezřídka musela část žen zůstat doma, nebo vyráběly koberce.
Jen díky neoblomné Schlattauerově vůli se podařilo podnik udržet v chodu. Kritický finanční stav dílen přivedl Schlattauera na myšlenku požádat o patronaci moravský zemský výbor prostřednictvím přísedícího dr. V. Šíleného a valašskomeziříčského poslance Kretzla. S jejich pomocí bylo dosaženo usnesení zemského sněmu ze dne 28. 10. 1908 o přeměně dílen v zemskou odbornou školu. Neobešlo se to bez úlitby vrchnosti, k realizaci myšlenky bylo využito jubilea šedesátiletého panování císaře Františka Josefa I. Díky tomu vznikla 5. prosince 1908 „Jubilejní zemská gobelínová a kobercová škola ve Valašském Meziříčí“. Jejím ředitelem byl jmenován Rudolf Schlattauer.
Dílna v Zašové byla zrušena, zdejší výroba zaměřena na zhotovení koberců.
Gobelínová škola byla ve Valašském Meziříčí umístěna nejprve v domě u Fišerů (u farního kostela), v roce 1911 pak přemístěna do nově vybudovaného Ústavu pro hluchoněmé se záměrem zaměstnat schopné hluchoněmé. V roce 1930 dostal ústav svou vlastní budovu.
V té době už měla výroba gobelínů svůj věhlas, také svou ochrannou známku MGM (Moravská gobelínová manufaktura). Gobelínka spolupracovala s přednímu výtvarníky a získala svými výrobky řadu ocenění na domácích i zahraničních výstavách.
Rudolfu Schlattauerovi se v krátkém čase podařilo získat ke spolupráci řadu výtvarníků. Především to byl jeho přítel, akademický malíř Hanuš Schwaiger, jehož „Krysař“ a „Vodník“ patří k nejlepším gobelínovým dílům z časů vedení gobelínovy dílny Rudolfem Schlattauerem. Dále to byli ak. arch. E. K. Pelant, J. Šachl, R. Hoffman a další. Náměty svých prací nechával zpracovávat také Schlattauer, nejčastěji to byly květiny, valašské chaloupky, boží muka a podobně. Jeho malé gobelíny svým citlivým výtvarným provedením jsou dodnes působivé.
Situace s odbytem gobelínů se změnila k lepšímu v době, když byl Schlattauer jmenován ředitelem gobelínové školy.
„To už měl zajištěnou budoucnost,“ poznamenal Metoděj Jahn. „Ale jeho křehké zdraví mu nesloužilo, že nedlouho se těšil ze svých úspěchů, a nedočkav se mnoha let, zemřel ve Valašském Meziříčí.“
Slibné začátky rozvoje gobelínové a kobercové školy přetrhla první světová válka – a 3. ledna 1915 smrt Rudolfa Schlattauera, zemřel ve věku čtyřiapadesáti let.
V Rudolfu Schlattauerovi ztratila gobelínová škola člověka, který vzniku a rozvoji gobelínového umění u nás věnoval všechny své schopnosti, houževnatost a elán. Škola se octla v těžké krizi. Posléze přece těžkosti překonala, existuje dodnes, stále zhotovuje gobelíny podle návrhů předních výtvarných umělců.
Její zakladatel, akademický malíř Rudolf Schlattauer, je považován za zakladatele českého gobelínu.
Dne 25. Dubna 2021 si připomínáme 160 let od jeho narození.
PhDr. Jiří Langer, CSc.
PhDr. Jiří Langer, CSc. (nar. 27. 4. 1936), český etnolog, historik a muzejní pracovník zaměřený zejména na lidovou architekturu Západních Karpat.
Specializuje se na terénní výzkumy dřevěných mkostelů a architekturu venkova. Je spoluzakladatelem několika skanzenů, hlavně na Slovcensku.
Působil v Dolním Kubíně v muzeu, osvětovém domě a galerii. V letech 1971-96 byl zástupcem ředitele a vedoucím národopisného oddělení Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
Zabýval se lidovým stavitelstvím, lidovým uměním a problematikou muzeí v přírodě.
Je autorem expozice Mlýnská dolina, konzultantem a členem vědeckých rad muzeí v přírodě a autorem knih „Naše lidové stavby“ a „Co mohou prozradit lidové stavby“ (na 19 publikací) a řady odborných článků.
Výstavy
2001 Orava v kresbách Juraja Langera Múzeum oravskej dediny, Zuberec, Slovensko
2009 Dřevěné kostely Evropy: kresby z knihy a fotografie Muzeum a pamětní síň S.Freuda, Příbor.
2011 Z rožnovských skicáků Galerie na radnici, Rožnov pod Radhoštěm.
2016 Orava v kresbách Juraja Langera. Drevené kostoly v Európe Múzeum oravskej dediny, Zuberec, Slovensko
Ocenění
2009 cena Andreja Kmeťa za prínos pre múzejníctvo na Slovensku
2011 cena European Union Prize for Cultural Heritage / Europa Nostra Awards
2016 cena Artis Bohemiae Amicis
Dne 27. Dubna 2021 se Jiří Langer připomíná 85 let od narození.
Vencl Emanuel – fenomén Valašska
Vencl Emanuel (28. 4. 1871 – 20. 3 1939), zemědělský odborník, ředitel hospodářské školy a poslanec.
Emanuel Vencl (28. 4. 1871 Velký Radošín – 20. 3. 1939 Rožnov pod Radhoštěm), za minulého režimu zcela opomíjený, patří k největším postavám, jaké se kdy o zvelebení Valašska zasloužily. Zakládal zemědělské školy, šířil hospodářskou osvětu, zasloužil se o zvelebení lukařství, pastvinářství a písninářství, ovocnářství a lesnictví. Na jeho podnět byla zřízena Zemská výzkumná stanice pícninářská, Potravinářsko-lukařská a lesní jednota a množství lidových hospodářských škol. Byl čestným občanem většiny valašských obcí a po tři volební období poslancem. Byl také především vlastencem a zpráva o okupaci vlasti německými vojsky byla příčinou jeho předčasné smrti.
Pamětní deska E. Venclovi na zemědělské škole v Rožnově p. R.
Za zásluhy o moravské zemědělství udělil Emanuelu Venclovi Moravský zemský zemědělský výbor dne 12. 4. 1921 titul zemědělského rady. Ještě za jeho života mu bylo uděleno čestné občanství měst Rožnova pod Radhoštěm a Kopřivnice.
Odsouzen k zapomenutí byl za minulého režimu odstraněn v Rožnově památník, postavený nedaleko školy, kterou vybudoval. Stál na něm text: „Lípa zemědělské osvěty, zasazena u příležitosti 60. narozenin prvního ředitele Emanuela Vencla, 1874 – 1934“.
Jediný památník přetrval do dnešních dnů, zapomenutý v lesích na Zákopčí, je na něm do desky vyryto: „Co panská zvůle vzala, to lesní reforma zásluhou posl. Vencla vrátila. Na paměť budoucím. Tylovice, Hutisko, Hážovice. Vigantice. 1937“.
Přece nezůstal Emanuel Vencl zapomenut. Už v nových společenských poměrech mu byla 26. 4. 2002 na budově SZŠ odhalena pamětní deska. A 28. 9. 2007 byly jeho ostatky pietně uloženy na Valašský Slavín mezi ty, kteří se nejvíce zasloužili o Valašsko.
„Na jeho pohřeb, který se konal 22. března 1939 se s ním přišlo rozloučit několik tisíc lidí z Valašska a mnoho významných osobností. Rakev zesnulého, vystavena v budově hospodářské školy, tonula v záplavě věnců. Byly mezi nimi věnce poslanců a senátorů Národní jednoty a zemědělské rady moravské. Po smutečních obřadech vydal se průvod, dlouhý více než půl hodiny, v čele se Selskou jízdou k rožnovskému kostelu a potom na místní hřbitov, který leží v blízkosti školních a hospodářských budov, jež byly vystavěny zásluhou zesnulého. Za všechny hospodářské korporace se rozloučil se zesnulým pan Kulišťák, který promluvil i za absolventy státních zemědělských rožnovských škol.“ (Deník Svoboda 23. března 1939.)
Nad hrobem byla čtena poslední vůle zesnulého „Moje poslední cesta“, ze které vyjímáme:
„Podle věčných platných zákonů přírody přijde chvíle, kdy svoji práci ukončím navždy. Učiním tak s plným uspokojením, neboť pohlédnu-li nazpět, vidím, že jsem nežil nadarmo. Letos působím veřejně přes 40 roků a činím tak se stejnou láskou, jako po celý svůj život. … Přeji si, abych byl uložen na věčný sen na hřbitově rožnovském, kde budu odpočívat mezi valašským lidem v blízkosti zemědělských ústavů, které jsem s láskou zakládal. … Snažil jsem se svou prací povznésti zemědělský stav k lepší budoucnosti…“
Dne 28. 4. 2021 si připomínáme 150. Výročí od narození Emanuela Vencla.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka