Knížka Richarda Sobotky: Velké tatranské dobrodružství

Příběh je orámován mladými horolezci, kteří ve volném čase zajíždějí do Vysokých Tater, pilují lezeckou techniku a postupně se odvažují zdolat stále obtížnější terény. 

Je uveden příběh legendárního horolezce Pavla Pochylého – „pavouka“, který v únoru 1979 sám zdolal celý tatranský hřeben. V zimě v roce 2000 při zdolávání severní stěny Malého Kežmarského štítu zahynul i se svým bratrem, našli je pod touto největší tatranskou stěnou mrtvé, ale stále navázané na společném laně.

Je to příběh mladých horolezců Michala Sabovčíka a Adama Tkadlečíka, kteří 34 roků po Pavlu Pochylém vykonali zimní přechod tatranského hřebenu ve dvojici bez pomoci a vynášek.

Vyprávění vrcholí příběhem skupiny rekreačních turistů z horského hotelu od Popradského plesa, kteří se v říjnu 1983 vydali v pěkném počasí na Ganek, kde je však ve vrcholové partii překvapil a uvěznil náhlý zvrat počasí. Následovala náročná záchrana.

Do příběhu jsou vloženy pasáže o vysokohorských nosičích, kteří vynášejí materiál na horské chaty, zmínky o význačných evropských horolezcích, jsou včleněny i „“ tragické případy horolezců.

Galerie Ganku.

Ukázka

Akce záchranářů je poměrně snadný početní úkol. Čtyři muži na jedny nosítka, plus další čtyři na vystřídání. Nosítek bude pět, to znamená čtyřicet chlapů jen na nesení.

Aby mohli záchrannou  akci bezpečně spustit, musí nejprve vytáhnout postižené na vrchol Ganku. To ovšem potrvá nejméně dvě hodiny. Tam musí být další lidé na obsluhu techniky, vytahování a spouštění. Zachráněné budou spouštět čtyři sta metrů dolů, až na úpatí Ganku do Rumanovy dolinky. Pak je čeká zdlouhavý transport k horskému hotelu u Popradského plesa, přibližně tři kilometry velmi obtížným terénem. U horského hotelu už budou čekat sanitní vozy.

Tedy suma sumárum nejméně padesát lidí a půl dne namáhavé práce. Pokud všechno půjde dobře.

Oleg a Dominik se zprvu lekli, když v Gankové štrbině našli jen tři ztracené turisty. Další dva se totiž snadno mohli zřítit dolů se stěny.

Gerlach vrchol. 

Světlo elektrické svítilny tančilo v Gangové štrbině. Až po chvíli se zaměřilo směrem, kde na nevelké terásce nehybně seděli Pancoš a Terezka, až museli do té záře tlumené sněhovými mračny přivřít oči, tak je najednou oslnila.

„Támhle jsou,“ řekl Oleg se znatelnou úlevou.

Pancoš zahlédl v Gankové štrbině bliknout elektrické světlo. I přes husté sněžení teple zazářilo, jako světélko na vánočním stromečku.

„Jsou tady,“ spíš zašeptal, než nahlas oznámil, nebo vykřikl, jak původně chtěl.

Ti tři v Gankové štrbině se hned po příchodu záchranářů pokusili o malou oslavu u příležitosti zachránění. I něco pálenky ještě zůstalo v jedné lahvi.

„To nechejte být na horší časy,“ krotil je zachránce Dominik. „Ještě není všemu konec.“

Měl pravdu. Nebyl žádný důvod pořádat předčasnou oslavu.

Dominik pohlédl na Olega. Měli za úkol vypátrat, kde se hledaní nacházejí. Hned pak sestoupit do Kačací doliny. Nebyli na bivakovaní připraveni. Také oni vyšli jen nalehko, jen s tím nejnutnějším, poskytnout první pomoc a zajistit pohřešované. Tím jejich úkol končil.

Gerlach. 

Oleg pokrčil rameny. Nemohou pětici hledaných opustit. Ve stavu v jakém je našli by je možná odsoudili na smrt. Tak se i oba zachránci octli v pasti. Uvízli v Gankové štrbině bez teplých větrovek i bez jídla. Ve sněhové vánici. V povichru. V mrazu mínus dvanáct.

Všechno si řekli beze slov, jen pohledem. Nemohou odejít. Prostě nemohou. Také oni musí počkat na záchranáře a jen doufat, že dorazí brzy.

Nejdříve ze všeho zabezpečili všech pět turistů  lany před případným pádem.

Nevyptávali se jich, jak se do té svízelné situace dostali a proč tam jsou, proč při náznaku zhoršeného počasí nesestoupili dolů do doliny. Na to bude čas později. Nastrkali jim ruce do kapes, omrzlé ruce jim ovázali. Postižení většinou ani rukavice neměli. Terezce navlekli na necitlivé nohy batoh.

„Jen klid. Pomoc už je na cestě.“

Stručně se dozvěděli co se vlastně stalo.

Dohromady nic. Těch pět prostě nestačilo na obtížnost túry. A byli velmi pomalí. Prvou noc ze soboty na neděli všech pět bivakovalo v Gankové štrbině. Další den ráno, to už bylo v neděli, odmítli tři muži jít dál.

Tatranské vrcholy. 

Pancoš a Terezka za celý den přelezli jen tři lanové délky, což je vzdálenost sto dvacet až sto padesát metrů. Dostali se akorát pod vrchol Velkého Ganku.

Nějakou minutu po půl osmé se dvojice zachránců radiostanicí spojila s ostatními skupinami v dolině.

„Našli jsme hledané,“ oznamoval Oleg, kryl dlaní mřížku mikrofonu na vysílačce, aby mu rozuměli. „Žádný z nich není zraněný, ale je potřeba dostat je co nejrychleji dolů. Tři z nich jsou na tom dost zle.“

„Záchranáři jsou už na cestě “ chrastila vysílačka. „I s materiálem.“

Za dobrého počasí dvě hodiny. V téhle fujavici přinejmenším dvojnásobek.

„Zůstáváme na místě,“ oznámil Oleg.

„Poběžíme, jak nejrychleji to půjde.“

Nejvíce postižený ze všech byl Pancoš. Také byl ze všech nejlehčeji oblečený. Nebyla vhodná příležitost zjišťovat proč. Je možné, že část svého oděvu poskytl ostatním, protože cítil za ně odpovědnost. To on je k výpravě přemluvil.

Kdyby šel na túru sám, nebo jen s Terezkou…

Časně ráno by vyšli z hotelu, za dvě hodiny by se vyšplhali do Gankovy štrbiny. Hodinu i s odpočinkem po hřebenovce. Pak dolů. Prostě procházka s vyhlídkou. Odpoledne by seděli na terase před hotelem, kochali se pophledem na Popradské pleso a na serpentiny turistické magistrály ve strmém svahu na Ostrvu. Bezstarostně by sledovali žaluzie chmur, jak zvolna uzamykají oblohu. Hmmmm… Jak krásně by všechno stihli.

Pancoš naznačil zachráncům kývnutím rukou, skoro ji necítil.

„Zachraňte Terezku,“ spíš šeptal než křičel, jak původně chtěl, aby dal najevo své provinění vůči ní, že ji dostal do takové situace. Prosil. „Sneste do bezpečí ze všech nejdříve Terezku.“

„To bude v pohodě,“ poklepal mu Oleg na rameno. „Pomoc už je na cestě. Budou tady každou chvíli.“

Milosrdná lež.

Kriváň. 

Záchranáři měli v batozích výbornou pomůcku, tehdy čerstvou novinku, kterou vůbec poprvé mohli vyzkoušet v těch nejnepříznivějších klimatických podmínkách. O co šlo? Sáček s obsahem dvou rozdílných chemických látek, oddělených plíškem. Po jeho vytažení došlo k chemické reakci, při které se vyvíjí teplo, podobně jako tomu je při hašení vápna. Sáček se přikládá na důležité tělní orgány, srdce, ledviny, játra. Přibližně hodinu vydává teplotu čtyřicet stupňů Celsia. Tuto zázračnou pomůcku fasovali všichni, kdo nastupovali do záchranné akce. Jenže k pohřešovaným se dostali jen dva zachránci. Oleg a Dominik měli dohromady jen tři tyto záchranné sáčky. Rozdělili je mezi ty na kterých viděli, že jsou na tom nejhůře.

Také oba zachránci byli unavení. Opřeli se zády o skálu, trochu si vydechnout, nabrat sílu. Dostali se do stejné pasti, jako postižení. Tahle noc bude dlouhá. Musí vydržet. Námraza ve vousech a na kapucích je přetvořila ve sněžné přízraky.

Pořád sněžilo. Vítr se nepřestával vztekat. Mráz.

Hlavně neusnout.

„Jak se cítíš?“ obrátil se Oleg na Dominika.

„Zatím to jde,“ odpověděl. „Je pravda, v peřinách by se nocovalo líp.“

Nikdy neztrácel humor, to ho drželo na nohou i v těch nejhorších situacích.

 

Knížku v klasické podobě i jako E-PUB vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz v prosinci 2018.

Text © Richard Sobotka
Foto © Jakub Sobotka

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *