Naivní malíř zpravidla maluje co vidí, takže jeho obrázek lze se stejným účinkem sledovat z bezprostřední blízkosti jako z větší dálky. Barevné šmouhy se po poodstoupení nemění v krajinu, kytici pestrých květů či portrét, ale dveře i s nápisem na vývěsním štítě hospody, zůstávají stejně ostré, ať je pozorovatel od obrazu jakkoliv vzdálen.
Obraz naivního malíře má tu výhodu, že na přání zákazníka lze do něj kdykoliv a na jakékoliv místo namalovat třeba miláčka psa, nebo hostinského i s jeho manželkou a papouškem. Případně si obraz může doplnit zákazník sám podle svého gusta, jak to praktikoval filmový herec a naivní malíř Josef Hlinomaz. Prostě dal malbychtivému kamarádovi štětce, barvy, paletu, aby si do již hotového obrazu přimaloval, co se mu zlíbí.
U naivního umění bývá forma zpravidla podřízená obsahu. Jedná se o typický popisný realismus s volným užitím barev, kdy barevné plochy mají spíš účel dekorativní než perspektivní. Nejobvyklejším námětem bývá každodenní život, ale také vzpomínky a snové představy. Obraz upoutá pestrostí, barevností a také nápaditostí, co všechno do svého obrazu dokáže naivní malíř zaznamenat.
Bohumil Hrabal o naivních malířích napsal: „Jsou to dospělé děti, které z jakéhosi niterního popudu vzaly tužku nebo štětec a tím prvním pohybem ruky na čistou plochu zjistily, že obrazy jsou nejen jejich dětským hřištěm, ale i obranou proti nudě, hojivou krásou, prostou jak léčivé byliny. Naivní malíři mají hřejivý pocit, že svým tvořením se účastní slavnosti, ve které jsou nejen pořadateli, ale i prvními diváky sedícími v první řadě.“
Naivním umělcům se také říkalo nedělní malíři. A právě takový je i rožnovský malíř Jiří Hajda. Narodil se 19. ledna 1955 v Čeladné a celý svůj dosavadní život prožil v Rožnově pod Radhoštěm. Vystudoval střední ekonomickou školu, pracoval jako operátor vakuových zařízení.
„Vždycky jsem rád maloval,“ říká, „ale dlouhý čas jsem v umění tápal. Pomohl mi akademický malíř Saša Zahradník. Na společných výstavách s rožnovskými amatéry obvykle zůstávají mé obrázky umístěny nenápadně v rohu, ale potěší mne, když se o ně někdo zajímá. Dokonce jsem byl v roce 1985 spolu s dalšími čtyřmi malíři hostem pořadu Televizní klub mladých, který byl věnován naivním malířům.
V posledních letech mne lidsky nejvíce ovlivnila slovenská zpěvačka populární hudby Marika Gombitová a její písnička Deň ako z pohľadnice. Vytvořil jsem pro ni na pětadvacet obrazů a koláží, dopisujeme si. Mým velkým přáním bylo setkat se s ní.
Tvořím také na zakázku. Známí chtěli, aby na obraze byli také oni dva, jejich pes a kočka. Přidal jsem dvě letadla, letiště s hangárem a fungující hodinky s rozteklým ciferníkem podle Dalího, číslice jsou umístěny do růžových balónků a některé z nich padají. Je to jeden z mých obrazů, který má všech pět „P“ – je v něm láska, příroda, technika, nápad a barvy. Když se mi tohle všechno sejde v jednom obrazu, tak ho považuji za dokonalý. Na každém obraze pracuji tak dlouho, až jsem s ním nakonec spokojený.
Jsem také velkým obdivovatelem kreseb Kamila Lhotáka a literárního díla spisovatele Bohumila Hrabala, toho jsem navštívil v jeho Kersku, mám jeho fotografii i s podpisem.“
V roce 1986 získal Jiří Hajda v okresní amatérské soutěži AMO ve Vsetíně první místo a o rok později tamtéž druhé. Se svými obrazy se účastnil celé řady kolektivních výstav. Samostatnou výstavu uspořádal v roce 1992 v Rožnově pod Radhoštěm. Vystavoval také v Galerii Nábytek Kramolišovi.
Obrazy Jiřího Hajdy mají velký potenciální náboj. Podívání na ně potěší i pohladí.
Text a reprofoto © Richard Sobotka