Padne-li řeč na léto, pesimisté jízlivě poznamenají, že už bylo v úterý dopoledne. Jenže se neví, které úterý. Spolehlivě můžeme určit, že v červenci. Červen se rád přichýlí spíš k jaru – a srpen už má příchuť podzimu.
Spory se vedou, jestli v úterý už začátkem, uprostřed, nebo spíš koncem uvedeného měsíce července. A jestli to bylo od desáté do dvanácté hodiny dopoledne, nebo spíš někdy mezi čtrnáctou a šestnáctou hodinu odpoledne.
Pamětníci se mohou dušovat, že výraz „léto“ patří na Valašsku mezi cizí, neznámá či neobvyklá slova a někteří začnou hbitě odříkávat pranostiky valašských kmetů, že se za mlhavým lednem plíží mokré jaro, únor že vodu spustí a březen ji v led zhustí, že v březnu za kamna vlezem a ještě v dubnu tam rádi budem. A květen? Může nás laskat, jak chce, o svá práva se hlásí ledoví muži Pankrác, Servác a Bonifác. Vzápětí přichází Žofie s prašpatnou dešťovou pověstí. V červnu si s deštěm pohrává Medard, jehož kápě čtyřicet dnů kape. Pak už se o svá chladná z rána hlásí Anna.
Jen snílek by čekal, že alespoň srpen vynahradí, co předchozí měsíce zanedbaly, neboť už studený vítr ze strnišť fouká. A měsíc září je pouze vzdálenou ozvěnou léta: Čeho červenec a srpen nedovaří, toho září neusmaží. Po svatém Matouši je radno stáhnout čepici na uši a o svatém Jeronýmu připravuj se už na zimu.
V přehršli lidových mouder staříčků a dědečků je o létu zmínka v jediné pranostice: Na svatého Eliáše (20. července) dopoledne léto (pokud se ovšem vydaří), a odpoledne podzim.
Být o tom čase bača s houfem oveček na Radhošti, rozepnul by u beránčího kožichu nejsvrchnější knoflík. A protože by ovečky tím hicem bečely čím dál víc, rozepnul by na huňatém kožichu i spodní a poslední knoflík. Ovčáčtí hafani by za trochu teplejšího léta jen trochu víc vyplázli jazyky, dál by nerušeně ňuchali turistům v batohu po něčem k snědku.
U městských lidí nějaký stupínek na teploměru navíc, ať na stupnici Celsiově, Kelvinově, Fahrenheitově či Réamurově žádnou paniku nevyvolá.
Lokální televize stručně uvede zvýšenou návštěvu na místním koupališti. Všímavý člověk zaznamená, že také na horním splavu řeky Bečvy bylo několik koupačů. Podobně jako u splavu zuberského, tam však na okraji houští alespoň natloukli několik laviček, zbudovali stánek s občerstvením, od rána do večera tam skřípá melodie vyluzovaná stereo magičem.
Žádného ze zpravodajců nezaujala Mařka J., která si v odvážně střižených plavkách máčela nohy v řece Bečvě, ale jen od kotníků po kolena, neb nebyla v plavání zdatná. Až ze zpráv z druhé ruky bylo se lze dopátrat, že se nachází v požehnaném stavu, jméno svůdníka, byť v náznaku, nebylo uvedeno.
Že by další matku samoživitelku mělo na svědomí léto, či snad sexisticky pořádně nažhavené sluníčko? Byl by to snad vůbec první případ v dějinách lidstva, kdy by za otce bylo uznáno právě ono.
Každé léto umí čarovat. A pokud nás to letošní tu a tam zanechává v úžasu, čímpak nás asi překvapí roku následujícího?
Text a foto © Richard Sobotka