To přicházejí takové chvilky, kdy jednomu připadá, že už je se svými bundáši moc dlouho na stejném místě a že by se konečně měli zase někam hnout. Ale kam? Na sever či na jih? Od východu jsme přišli. Tož poprubujme hnout se na západ.
V dávné minulosti, vzpomínáte, přemluvili soukmenovci k cestě na západ praotce Čecha. No, nechtělo se mu, měl už své roky a plahočit se kamsi neznámou krajinou, kůrku chleba ti nikdo nepodá a na otázku kudy a kam krčí rameny a ukazují do všech směrů: „Tož tam, tam, tam … čert aby se v tom vyznal.“ Ale musí se nechat, přece jen byl praotec Čech moudrý člověk. Už byl tím vandrováním celý ucaprtaný. Také mladí mrmlali, že už mají cestování plné zuby, pořádně neví kudy kam, když ani neví, kde jsou, který den je v týdnu, kolikátého je a který měsíc a kolik asi tak může být hodin.
Nachomýtnul se jim tenkrát v té rovinaté krajině do cesty šikovný kopeček, ani velký ani malý. Výhled podívaná z jeho vršku přímo boží. Kopec připomínající řípu pojmenovali jako Říp. Řeka a potoky plné ryb, krajina oplývala zvěří, široko daleko žádné velké kopce, žádné krkolomné rokliny.
„Tady zůstaneme,“ rozhodl praotec Čech. „Země přímo voní mlékem a strdím, dobře nám tady bude.“
O mléku být řeč nemusela, to všichni znali. Se strdím tápali, co to asi je za překvapení. Až podle Slovníku spisovného jazyka českého zjistili, že je řeč o medu, či plástvi medu, v přeneseném významu pak o hojnosti.
„Jak té končině budeme říkat?“ starali se.
„Tož po staříčkovi, pradědovi a praotci Čechovi – Čechy.“
A pochvalovali si, jak moudře rozhodli.
Jiné národy na severu, na jihu, na východě i na západě se pořád kvůli nějaké prkotině handrkovaly, trhali si vlasy i prádlo a pouštěli si navzájem krev z žil. Kdežto Čechové povaha holubičí, a pokud někdy přece pleskla nějaká facka, bylo to jen takové pohlazení.
Rozhodli se zůstat usazeni právě uprostřed těch národů v České kotlině natrvalo. A že když přece na nesváry dojde, uspořádají v Praze na hradě usmiřovací konferenci s velkou trachtací plnou dobrot, že pro mlsné mlaskání zlá slova úplně zaniknou a nastane všeobecný klid a mír.
A měli se ti pra-pra-pradědové a pra-pra-prabáby a jejich pra-pra-praděti v české kotlině tak dobře, až ji z toho brnělo v hlavě.
„Co my se pořád budeme krčit, zatím co jinde staví mrakodrapy a podzemní dráhy a namísto jízdy na hřbetě osla létají všude po světě eroplány, někteří prý až na Měsíc.“
„S takovou snad jednou lidé začlení do pozemské federace i všechny hvězdy.“
Kteřísi vyčítali praotci Čechovi, že tenkrát nešel o kousek dál na západ.
„Tož pojďme my. Třeba už na západě snášejí slepice hranatá vajíčka a my tady pod horou Říp o tom nemáme ani potuchy.“
„A ví někdo kudy?“
„Tož na západ, kudy jinudy.“
A šli. Pořád a pořád šli rovnou na západ, kde Slunce po celodenní túře uléhá za obzorem k odpočinku. Chvílemi jim ta cesta připadala dlouhá. Poptávali se, kudy dál. „Tož na západ musíte tam a tam, rovnou za nosem.“ Tak šli.
Prohlédli si Eiffelovu věž v Paříži, povozili se v Americe podzemní dráhou, pověsili si v Havaji na krk věnec z kvítí, dost štrachání jim dalo překonat v jižní Americe kopčiska Andy. V Japonii si moc sousedsky nepopovídali, nerozuměli té hatmatilce ani slova. No potěš, japonsky se učit ve škole, to by děcka nosila na konci školního roku známky na vysvědčení samou pět pět pět… Ale tomu, kudy dál na západ chytří Japonci přece porozuměli a ukázali, že západ je tam dál, pořád rovně za nosem. Ani v Kitaji si milí cestovatelé moc nepovykládali, jen se pořád ukláněli doprava, doleva, aby někoho neurazili a družní Kitajci je s radostí krmili nejrůznějšími potvorami, o jejichž existenci neměli našinci ani potuchy a které se ještě na pánvi mrskaly.
V Mongolii žasli, jak spokojeně tam lidé žijí v jurtě a jak od malého ogárka až po starého staříčka umí všichni střílet z luku, každý jako Vilém Tell, málem nikdo terč neminul. Raději být s nimi zadobře, protože nechat si zapíchnout šíp do zadní části těla ajajajajaj…
Na Rusi vodka tekla proudem málem jako řeka Volha. Tam už lidem trochu rozuměli, když se bavili o tom, co bude k večeři a jaká je sousedova Mariana fešanda. Povozili se za pět kopějek podzemkou dosytosti, prohlédli si televizní věž Ostankino, procházeli se po Rudém náměstí, pokouřili machorku ostrou jak střelný prach vysypaný z nábojů do Kalašnikova, kozáčka zkusili zatancovat… „A tož, druzja, balšoje spasibo za počastování a kudy dál na západ… Tam, tam tam… Tož charašo, Natašo…“
Šli dál pořád za nosem, jak jim dobří lidé poradili, přešli nějaké kopečky, kopce a hory na Slovači, až pak konečně vkročili do krajiny rovinatější… Nějak povědomé se jim to tam všecko zdálo být. I řeč byla srozumitelná.
„Cože to je za kopec uprostřed roviny?“
„Tož na mu dušu, vy trůby, to je přece hora Říp, kterou pro nás před nějakým časem objevil praotec Čech,“ zapíchl Přemysl oráč bič do rozorané půdy, nechal volky odpočinout. „Při tom putování na západ jste obešli celou zeměkouli a teď se nacházíte v místě, odkud jste hledat vysněný západ vykročili.“
Konečně se jim projasnilo. Tak dlouho a tak vytrvale šli na západ, až se dostali zpátky do krajiny praotce Čecha.
A nikdo neuměl tu záležitost srozumitelně vysvětlit, ani vyhlášené vědecké kapacity té nejvyšší vysoké školy. Podnes se pořád dohadují, kde ten západ vlastně je, kudy a kde všude ho hledat.
„Přece to nebyla marná cesta,“ mínil Přemysl oráč. „Nakonec vás přivedla zpátky domů.“
Tak tomu bylo tenkrát, když se parta horkokrevných našinců vypravila hledat západ.
„Tož, milí rozmilí, všude na tomto světě dobře, přece doma nejlépe.“
Text a foto © Richard Sobotka