MAGIE BAREV – Paleta akademického malíře Miloše Šimurdy

Už si nevzpomenu, kolikrát a kde všude jsme se s akademickým malířem Milošem Šimurdou potkali. Ale na to prvé setkání se pamatuji. Neudálo se kdesi na pasinku valašské hornatiny, či na vršatých Kysucách, které jsou malířky stejně vděčné, nebylo to u zbojnického ohníčku, kde se tak příjemně sní a prozpěvuje. Je pravda, vídali jsme se, když malíř Šimurda přijížděl do Rožnova za svým přítelem malířem Jaroslavem Frydrychem, který měl své obrazy, ateliér a bydliště ve stejné bytovce.

Akademický malíř Miloš Šimurda. 

Malíři mají k sobě vždycky blízko a tito dva obzvláště, kumštýři, zbojníci, muzikanti, duše volné jak rozevlátá povětrnost pod modrou oblohou. Avšak nejopravdověji prvně jsme se potkali na obrazu, který namaloval právě Jaroslav Frydrych. Je na něm malíř Miloš Šimurda v plenéru, skloněný nad plátnem a malířským stojanem. Kolem dokola rozprostřena zvlněná krajina Valašska, horské louky, vrcholky kopců, hluboká údolí. Jsou na tom obraze sukovité stromy pasinčáky. A kdesi kolem starých chalup také místní horalé s upracovanýma rukama a s bradami zarostlými – oba malíři s nimi nejednou poseděli, třeba na příkopu a portrétovali je. Tam jsme se potkali. Tam na tom obrazu, na té svažité louce s neobyčejným výhledem do krajiny, ohraničené v dálce hřebeny hor pod oblohou vypjatou jak melodicky znějící struna. Tam na tom obrazu jsme se potkali.

Cesta k umění není pro žádného malíře snadná. Miloš Šimurda prošel několika profesemi. Za druhé světové války dva roky totálně nasazen v uhelném dole v Ostravě. V Ostravě pak pracoval ve spořitelně. Působil také v propagaci rožnovské textilky. Stále při tom kreslil a maloval. Obcházel pasinky, staré valašské chalupy, setkával se s lidmi. Dobýval se paletou barev a štětci k duši zdejšího kraje, který se rozprostírá v ráztokách i po hřebenech hor.

Miloš Šimurda: Radhošť. 

„Moje začátky malování, už jako gymnazisty, jsou z bezprostředního okolí města Frenštátu pod Radhoštěm,“ zavzpomínal malíř. „A také z nejbližších míst, kde jsme bydleli. Byly to krajiny za Střelnicí, v okolí rybníků zvaných kaděry, pak louky, lesní krajina. A také nedaleké Kunčice. Osamělé chalupy, tady už zděné, v pozadí s Ondřejníkem, Kněhyní a Stolovou. Na jižní straně to bylo povodí Lubiny s pohledem na Radhošť. Zpočátku jsem maloval hlavně zátiší, blatouchy natrhané na jaře v potoce za Střelnicí. Další malířský vývoj byl čím dál strmější. Úsilí spojené s vytrvalostí bylo předpokladem pro absolvování bratislavské vysoké školy výtvarného umění a dalšího období profesionálního malířství.“

Není žádnou zvláštností, že právě na Valašsku nacházejí umělci živnou půdu pro své umění. Na přelomu 19. a 20. století se Valašskem nechali inspirovat malíř Adolf Liebscher, autor půvabného triptychu Valašská Madona, také Mikoláš Aleš, podle jehož návrhů je vyzdobena restaurace Libušín na Pustevnách. Později už to byli místní malíři Jaro Kučera, Alois Schneiderka, Bohumír Jaroněk, bez kterého by nebylo Valašské muzeum v přírodě, zbojník Jan Kobzáň, Karel Hofman, František Podešva, Jaroslav Frydrych, Luděk Majer, Ilja Hartinger, Jan Hrnčárek – také ovšemže Miloš Šimurda, a další.

K Rožnovu přináleží také tradice malovaného porculánu, jak se tehdy říkalo: Alois Jaroněk, Karel Solařík, Leo Matějka, Ferdyš Duša, Bohumil Pavlát. A váže se k tomuto regionu přes sto let dlouhá tradice tkaní gobelínu, v současnosti opět MGM, čili Moravská gobelínová manufaktura, působící ve Valašském Meziříčí, ale se začátky v Zašové; gobelíny vznikaly také v dílně u Jaroňků v Rožnově.

Jedinečný faktor malebné krajiny, drsné i něžné, proměnlivé a v každé roční době jinak ozvláštněné, konečně i samotné město Rožnov, původně celé dřevěné, podnes lze spatřit dřevěné stavby v okrajových částech mezi kamennou zástavbou, nepřitahoval jen malíře. Kulturní tradici regionu dotvářeli také spisovatelé: bard valašských básníků Metoděj Jahn, spisovatelé Čeněk Kramoliš, pracovitý Jan František Karas, básník Ladislav Nezdařil, romanopisec Oldřich Šuleř a řada dalších, pro které se Valašsko stalo zdrojem tvůrčí inspirace.

Tvorbu akademického malíře Miloše Šimurdy uváděl během kterési vernisáže PhDr. Tomáš Mikulaštík slovy: „Třebaže cestoval po světě, Valašsko mu zůstalo domovem a v tvorbě základní inspirací. Křehké akvarely dokládají malířovu schopnost vcítit se do námětu a zaznamenat realitu nejen jako hodnotu estetickou, ale i mravní, či přesněji řečeno duchovní. Témata ponořená hluboko do času vypovídají o malířově lásce k Valašsku, kde často jakoby kámen vyrůstal rychleji než tráva a i stromy s ním zápasí, stejně jako ti, kteří zde žijí.“

Miloš Šimurda: Krajina na Valašsku.

Seděli jsme v přívětivém domku na rožnovských Horních Pasekách. Ateliér plný obrazů, visely na stěnách, zůstávaly na malířských stojanech, poskládány na podlaze. Byly tiché a zvučící zároveň. Mlčely svou řečí, naslouchaly o čem hovoříme.

Jak se rodí malíř.

„Po páté třídě obecné školy jsem pokračoval na reálném gymnáziu v Místku. Odtamtud už to bylo vlastně jen krok ke studiu na výtvarné akademii.“

Říkal to způsobem, jako by mu v žilách namísto krve cirkulovaly malířské barvy.

„Mně se barvy odmala ohromně líbily. V pěti letech jsem prvně viděl pastelky. Jednou z mých prvních knížek byla nádherně barevná Ladova abeceda. Na jaře jsem v okolí Frenštátu obdivoval barevný svět v kalužích tajícího sněhu. Na gymnáziu si mé záliby všiml akademický malíř profesor J…., u něj jsem získal první průpravu v malování.“

První můj obrázek jsem maloval na jaře venku v plenéru, byly to umělé rybníky řezníků z Frenštátu, kteří na nich ledovali. Na pozadí hory Ondřejník a Kněhyně, pořád ještě pod sněhem. Všechno potřebné jsem měl položené na zemi, klečel jsem a maloval svůj první obraz.“

Pro malíře je velmi důležité světlo, kde je pro vaši tvorbu nejlepší?

„V Benátkách. I barevnost je tam intenzívnější. Právě slaný vzduch má vliv na intenzitu světla i na barevnost. Možná i proto mají Italové větší cit pro barvy, než ostatní národy.“

Beskydám barevnost chybí?

„Beskydy jsou malířsky přitažlivé na podzim, kdy jsou nádherně barevné. Během léta je to pouze zelená a modrá, v těch barvách se dost špatně maluje. Co se týká kompozice je tvorba jen ve studených barvách dost náročná, dá se sice vyrovnávat komplementárními barvami, ale pak se musí změnit celý barevný koncept obrazu.“

Miloš Šimurda: Na pastvě

Zpracoval jste také cyklus biblických výjevů, měla ta práce pro vás hlubší význam?

„Především jsem chtěl ukázat, že se biblické motivy dají namalovat i jinak, než jako typická malba klasicistická, jak ji známe z reprodukcí. Bylo to pro mne i takové zamyšlení, studium biblického výjevu, hledání obsahu, proč se to dělo, proč to bylo řečeno, jaký to má dosah. Takže jsem se při malování biblických výjevů mnohem lépe obeznámil s posláním jejich odkazu.“

Malování může být i rizikové povolání. Vaše výstava figurálních obrazů v roce 1979 v Bratislavě vás uvrhla do nemilosti tehdejší vládnoucí elity. Dlouhých dvacet let jste nesměl vystavovat. Co se tenkrát vlastně stalo?

„Velké asambláže a figurální věci byly tehdy vystaveny ve Slovenské národní galerii. Obrazy byly reakcí na události roku 1968. Figurální věci měly přenesený význam, kdežto koláže přinášely výstřižky z tisku, které vyšly během obrodného procesu. Obraz Kráčející muž byl charakterizován jako znevažování družstevního rolnictví. Obraz Nehoda, koláž reagující na srpnové události roku 1968 bylo zakázáno vystavit, ale jistý pracovník ministerstva kultury jej ukradl z uzamčeného depozitáře a přizval ke konzultaci pracovníky StB. Obraz byl klasifikován jako protistátní činnost, byl jsem vyloučen ze Svazu výtvarníků a nesměl jsem pracovat přes Dílo. Teprve v roce 1989 se ta záležitost urovnala.“

Ponořil jste se ve své tvorbě také do abstrakce.

„Pokouším se o abstraktní motiv v podobě trojúhelníku, jako symbol trojjedinosti, vycházející ze základů křesťanského učení. Jednotlivé barvy mají přenesený význam těch třech personalit. Opakující se různé křivky a roviny mají znázorňovat úvahu o tom, jak je to možné, jaký to má význam, proč to je a jestli to má logiku. Kreace na bázi trojúhelníku mne pak přenesly na kompozice s názvem hledání Pythagora. On nebyl jen geniální matematik, ale také vynikající filozof. Trojúhelníky nedělám pouze v akvarelu, ale také v temperových barvách a v poslední době také v mozaice, kde má tato abstrakce po výtvarné stránce jiný emotivní náboj a umocňuje výtvarný význam.“

Miloš Šimurda: Poslední dřevěnice.

A opět jindy…

Držel se právě barevný čas. Hovořili jsme o filozofii pravdivosti čísla v malířově tvorbě a imaginaci lidské mysli, neboť malíř Miloš Šimurda je také filozof, mystik, badatel, moderátor barevných kombinací, regionální vlastenec a zároveň světoobčan, člověk věřící nejen v sílu nadpřirozena, ale především v sílu lidského dobra.

I když ve své tvorbě těží především z beskydské krajiny, v jeho díle se také objevují italské motivy, zejména Benátky, které mu učarovaly. Z výtvarných technik je to akvarel, ale mimo jiné také mozaika, sgrafito a figurální malba.

Vstupní chodbu jeho domu na Horních Pasekách v Rožnově pod Radhoštěm zdobí památeční obraz Námořník Holčák. V ateliéru se houfují obrazy valašských dřevěnic a pasinku. Kdežto obrazy luštící Pythagorovu filozofii, závěsné mozaiky a obrazy pokoušející se dobrat podstaty lidské existence a tajemna čekaly v depozitáři na své uplatnění při dalších výstavách.

„Maluji průběžně,“ uvedl malíř, jehož charismatickou tvář rámuje stříbro. „Maluji, když mám malovat a hotové dílo vystavuji. Vystavuji tam, kde tu možnost mám.“

Miloš Šimurda: Sv. Barbora, mozaika

Jste považován za mistra akvarelu.

„Jinde ve světě je akvarel ceněný, kdežto u nás často přehlížený a opomíjený. Není to vůbec jednoduchá malířská technika, jak se může divákovi na prvý pohled jevit. Malíř musí mít svůj obraz „namalován“ v paměti ještě předtím, než se chopí štětce, pak jej přenést bez zaváhání na list.“

Lehkost, zářivost a vzdušnost s vyváženou barevností jsou znaky mistrovského díla. Právě takové je umění akademického malíře Miloše Šimurdy.

„S akvarely jsem začínal velice brzy. Vyjadřují mou těsnou vazbu na přírodu. Už jako skautík ve druhé třídě obecné školy jsem s přírodou doslova žil. Je to zvláštní prožitek, kdo v horách nežije od dětství, nepozná jej. To mi zůstalo podnes. I když jsem se později věnoval monumentální malbě, sgrafitu, nástěnné malbě, mozaice a podobně, krajinu Beskyd jsem vlastně nikdy neopustil, zůstala ve mně zafixovaná. Doopravdy ji ani nejde opustit. Bylo mi dvanáct, když jsem se zaujetím prozkoumával Radhošť, prameny, jeskyně, prales. Právě to byl zdroj mých prvých akvarelů. Dodnes, už jako vyzrálý malíř, se tam vracím. Teritorium Radhoště je trvalý objekt a citové zázemí pro mou malířskou tvorbu, i pro hledání nových pohledů na současný svět.“

Křehké akvarely dokládají malířovu schopnost vcítit se do námětu a zaznamenat realitu nejen jako hodnotu estetickou, ale i mravní, či přesněji řečeno duchovní. Akvarely akademického malíře Miloše Šimurdy patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co u nás v této výtvarné technice vzniká.

V roce 1993 získal akademický malíř Miloš Šimurda za své akvarely ve Francii Grand Prix.

Jsou však v jeho tvorbě také paralelní světy.

„Paralelou k mé ostatní malířské tvorbě je nová geometrie, která dostává ve světě nové dimenze, u mne je prohloubena starořeckou filozofií,“ řekl Miloš Šimurda. „V únoru 2004 jsem vystavoval v prestižní bratislavské galerii Nova abstraktní věci a asambláže, které v roce 1960 nemohly být vystavovány. Pro Bratislavu jsem připravil výstavu abstraktních obrazů, quasigeometrické umění, obrazy Trojjedinost, Pyramida a podobně. Je to také velká série biblických výjevů z nového zákona, z evangelií. Je v nich určitá filozofie, jak chápat svět. V sérii obrazů Energie daná a vzatá figury obdařené energií stoupají – po její ztrátě klesají.“

Miloš Šimurda:  Žně na Lušové. 

Této tvorbě dominují zejména dva motivy.

„U některých námětů se prolíná quasifigurální pozice s abstraktní vizí. To je například již zmíněný obraz Trojjedinost, zamyšlení nad filozofií spojení tří osob v jednu. Ze starověké filozofie mne nejvíce zaujal Pythagoras, zpočátku filozof neuznávaný, řešil a našel problémy geometrie a problémy čísla a své filozofické myšlení uzavřel postřehem, že jediná pravda je číslo.“

Poněkud jiné to je s mozaikou.

„Dvacet či třicet roků jsem se zabýval monumentální mozaikou pro architekturu, v současnosti závěsnou. V roce 2000 jsem v Raveně při příležitosti konference Mezinárodního svazu mozaikářů viděl jaké obrovské možnosti závěsná mozaika poskytuje. Je to ohromný kontrast oproti akvarelu. Mozaika má neobyčejnou trvanlivost. Na bázi skla barvu doslova vyzařuje, barevně se jí nevyrovná akvarel ani olejomalba. Nepotřebuje moc světla a pořád drží svou barvu. Mozaiky vytvořené v bazilikách na začátku tisíciletí z opaxitu, i minimálně osvětlené, jsou přesto pořád krásně viditelné.

Mezi závěsnými mozaikovými obrazy jeden zobrazuje také Svatou Barboru, patronku horníků,“ vysvětlil malíř. „Za války jsem byl dva roky totálně nasazený na šachtě, takže jsem také vyučený horník a svatá Barbora je i mou patronkou.“

V únoru 2004 uspořádal malíř výstavu v Bratislavě pod názvem Farba času X. Ale může být čas (byť by to byl čas X), barevný? Pokud je člověk malířem, určitě. Je to něco jako malířův sen na začátku svěžího léta, nebo uprostřed barevného podzimu. Něco jako filozofie pravdivosti čísla, geometrické umění, modrá tráva či tekoucí čas, prolínání světů a vyjádření všech jejich složitostí pouhými několika čarami jednoduchého obrazce. To všechno může být malířova vize řeky času současných i budoucích věků, zaznamenaných v jeho plátně.

Miloš Šimurda: Západ slunce. 

Miloš Šimurda byl generačním druhem a přítelem rožnovského malíře Jaroslava Frydrycha (1928 – 1982). Chodili s malířským náčiním po stejných stráních, trpělivě zaznamenávali Valašsko, nenávratně mizící pod přívalem nové doby. Podnes jsou v obrazech obou zachyceny svahy hor s propletenci chodníčků, samoty, nachýlená stavení, upracovaní lidé. Obrazy každého přesto nesou nezaměnitelný malířský rukopis.

Právě na téma mizejících atributů Valašska uspořádal Miloš Šimurda v srpnu a září 2003 výstavu v Památníku Antonína Strnadla v Novém Hrozenkově pod názvem Obrazy Miloše Šimurdy – poslední valašští mohykáni.

„Jsou v těch obrazech poslední obyvatelé hornatých oblastí v okolí Rozpitého na Dolní Bečvě a Radhoště, ať už jde o lidi, typické valašské usedlosti, domácí zvířata, hrázky z kamení podél někdejších polí, i o ty dřevěné trámy chalup, vyspárované mechem,“ řekl malíř. „Při malování kamenných mostků, sklípků, chalup a stodol si uvědomuji obtíže života těch horalů. Ale chovám také obdiv k umnému řemeslu tesařů, kteří měli plány chalup, chlévů a stodol nakreslené jen v hlavě. Člověk si uvědomuje, co se v těch i dnes obtížně dostupných končinách dělo, jak se to dělo a kdo všechno to dělal. Je to zamyšlení při pohledu na krásu valašské krajiny, hledání minulosti při jejím utváření a představa každodenního úsilí v ní přežít. Těch několik posledních starých lidí a jejich chalupy jsou posledními zbytky – posledními mohykány někdejšího Valašska.“

Jiná výstava pod názvem Obrazy – postupem času, která se uskutečnila v lednu 2007 ve výstavním sále Sušáku Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, a téhož roku pak také v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí – Krásně, představovala návraty Miloše Šimurdy.

Miloš Šimurda: Pasekářská usedlost

„Byl to tak trochu pohled do historie,“ uvedl akademický malíř Miloš Šimurda. „Na výstavě byly prezentovány i obrazy z počátků mé tvorby, dnes už svědci zašlých časů.“ A pokračoval: „Obraz Poslední dřevěnice na frenštátské cestě nedaleko Eroplánu s Černou horou na pozadí je pro mne památeční. V roce 1954 vznikl obraz Žně na Lušové, spadá do období malování krajin a portrétů ve Valašské Bystřici; v té době jsme měli v Lušové dřevěnou chalupu Pálenici, stála na hřebenu, který končil na Vsackém Cábu.

V sousedství byly malířsky krásné lokality Novina a oproti přes dolinu Bučina. I názvy dalších lokalit Tísňavy, Zlatné, Na Kopečku jsou stejně poetické, jako mé obrazy, ve kterých jsem objevoval básnivý pohled na krajinu.

Během času jsme s Jaroslavem Frydrychem objevovali nové krajinné motivy ve Velkých Karlovicích, na slovenské straně Beloně, Kržle, Greguše, Papaje, Kolárovice až po Marikovou.

V novější době jsem objevil krajinné krásy také na Hutisku, v Podsoláni, ve Vranči a hlavně na Bečvách v Rozpitém a na Černé hoře.

S krajinou je spojena i figurální tvorba, především portréty. Moje malování vždy bylo součástí poznávání a sblížení se i s lidmi té které lokality. Mám například portrét strýca Andrýsa, jeho maminky stařenky Andrýsové a děti Jarku, Vendu, Jaroša, Pepu. Ve Valašské Bystřici jsem namaloval a nakreslil desítky portrétů. Výjimečné byly strýc Fusek z Kopečka, Joža Novinský a Velký Zezula, kterého jsem maloval při všelijaké hospodářské práci. Kresby dřevorubačů, metlářů, šindeláře Zápalky z Podťatého, pasekáře Pavelky jsou dnes už unikátní dokumenty.“

V obrazech akademického malíře Miloše Šimurdy je zaznamenána půl století dlouhá historie Valašska a lidí v něm.

Zasněné Valašsko však není jediným motivem tvorby akademického malíře Miloše Šimurdy. V roce 1990 vystavoval v Gorkého ulici v Bratislavě obrazy znázorňující lidi na ulici, nebo za jízdy v automobilu, zbavené slupky oděvu. Člověk je v nich zobrazen v docela jiné rovině, zdánlivě šťastný a nespoutaný, přesto pevně uzavřený v kleci konvence, stále svázaný s realitou, tak jako v obrazu Bez názvu (1979), kdy nahý muž s puškou v ruce odnáší jiného nahého na zádech. Malujete i jinde, pravidelně navštěvujete Benátky.

„Jsou pro mne úžasným poznáním projevu lidského génia, který v té architektuře dokázal vyjádřit, co vlastně umění je. Ono všude na světě je krásně…“

Kam spěje umění na začátku 3. tisíciletí?

„Rozhodně půjde dál, přitom jsou to stále návraty. Třeba od abstrakce k figuraci, samozřejmě ne k figurální malbě jako v renesanci, prostě se tam ta figura objevuje jako určitá ozvěna.“

Moderním trendem posledních let je počítačová grafika.

„Pro mne je nezáživná a má podle mne malé trvání. Jsou to ovšem také tak zvané instalace – třeba čtyři židličky v prostoru, všelijaké nápady. Už se zdálo, že umění, které něco znázorňuje, je passé, ale ono nikdy není jako passé.“

Nezahyne umění ve 3. tisíciletí?

„Určitě nezahyne. Objevuje se v jiných žánrech – umění filmové, namísto opery jsou žánry muzikální, obměňuje se…“

Návraty…

„Doma se o mém budoucím povolání nikdy nehovořilo. Můj otec byl strojní mechanik, jako takový zařizoval různé fabriky, první byla malá vodní elektrárna v Krásně u Valašského Meziříčí u hraběte Kinských. Pak koželužna ve Frenštátě pod Radhoštěm, Tkalcovna v Drnholci (dnešní Lubina) pro Petra Polácha a v r. 1933 jeho továrnu ve Frenštátě pod Radhoštěm (nakupoval stroje a dělal seřízení mechanické). Byl také vyučený zámečník a prodělal všelijaké kurzy, tak nabyl určité znalosti. Například absolvoval tehdy jako jeden z prvních svářecí kurz.

Moje maminka byla dcerou valašského učitele, rozená Šobrová – staříček Šobr byl ze Zašové, učitel, učil po celém Valašsku, i v Rožnově na Horních Pasekách, končil ve Veselé. Maminka se vždycky zasazovala o to abych měl nějaké vzdělání, protože ona ho neměla. Takže jsem po 5. třídě pokračoval na reálném gymnáziu v Místku. Tam jsem získal první poznatky z malování, protože se tam o mne staral akademický malíř profesor J….. Všiml si mne a já se snažil dělat v tom malování trošičku víc, než třeba jen ve škole. Nosil jsem mu domácí práce: krajinky, zátiší. On mě radil co a jak. Takže to byla moje první průprava, co se týká malování a malířství.

Stále jsem objevoval přírodu. Je to patrné z dřívějších mých obrazů, kde ni byla modelem vesnice s názvem Juřinka. Byla to léta 1953 – 1968, kdy jsem měl ateliér na půdě v Hranické ulici, odkud nebylo do Juřinky daleko.

Při malování jsem také poznal řadu lidí. S panem Zetkem jsme promlouvali o současném stavu společenských problémů.

Jindy kopala nedaleko dvojice starších lidí brambory, když ke mně přišel muž, četník ve výslužbě. Pohotově mne šel nahlásit na policejní stanici, protože zakreslovat krajinu bylo tehdy zakázané. Zatím mne měla hlídat žena s motykou. Nečekal jsem na další, sbalil malířské náčiní a ukryl se ve vrbině na břehu řeky Bečvy. Zanedlouho skutečně přijelo SNB. To už jsem byl daleko, takže nic nezjistili.“

A další ohlédnutí…

„Naše příroda, kromě faktu, že je, nese v sobě i lidskou historii. Naučit se poznáváním, pozorováním a malováním její příběh, to vyžaduje dlouhá léta.

Mladá generace už neumí pochopit život a životní podmínky minulých generací, které ještě vzácně přežívají v horské části Radhoště. A ani nerozumí tvorbě, která s určitou dávkou romantismu se snaží zpřítomnit to dávné, a nenávratno. V mém pojetí nejsou posledními mohykány jen lidé, ale také věci, chalupy, stodoly, sklípky, hospodářské nářadí. Traktor stojí jako němý svědek zašlých časů, jako vysloužilec, který zažíval spolu s hospodářem těžkou práci na kamenitých horských polích. Fukar za stodolou se pomalu rozpadává. Není co sklízet. Strýc Vojkůvka má ovce jenom proto, aby měl jeho život nějaký smysl. Už prodal i poslední krávu.

V Rožnově na Horních Pasekách jsem ještě zastihl poslední metláře. Chalupa a metlářská dílna jsou už zbořeny. I košíkáři ve Vidči na úbočí řeky Bečvy jsou už jen vzpomínka. Také poslední šindelář Zápalka z Velkých Karlovic – Podťatého je dneska už jen pojem.

Časem nenápadně, jako vánek ze svahů Radhoště, vše mizí. Jenom buky mohutní, březové háje se šíří a osamělé smrky nabírají na výšce. Hebounce a zlehka překrývá mech hrázky z kamení. Jsou to pomníky neúměrného lidského úsilí.

Čas překryl období Valachů, jejich kulturu života a životních podmínek leskem počítačů, mobilních telefonů, softwarů a hardwarů, kterým vůbec nerozumím. S údivem se ocitám v supermarketech jako v neskutečném světě.

Prudké změny jsou přirozenou součástí historie, lidé se s nimi museli vyrovnat.

I výtvarné umění hledá odpovědi na nové otázky. Zamýšlí se nad stavem a perspektivou života, nad možností příznivého pokroku, nad jeho pozitivy a negativy. Je nová technika plus, nebo mínus? Jak chápat svět? I já se zamýšlím nad těmito otázkami. Je to patrné v obrazech s názvy Svět se mění, Jak chápat svět, Duch a život, Energie daná a vzatá, Zklamané lidství, Povinnosti a Světlý bod. V netknuté přírodě objevuji krásu světa a její oduševnělou podobu. V barvě v oblaku, v tiché nehybnosti, nebo v pohlazení vánkem s luční vůní…

Pak se znenadání zase ocitám v záplavě lidského spěchu, starostech běžných povinností s tisíci informací, spletitosti vztahů. Ptám se: kde je smysl života? Tak přicházím k filozofickému závěru: je to pozvolné a neustálé lidské snažení, naplnit život spravedlností.“

Jeden z vašich obrazů se týká námořníka Holčáka, jaký je jeho příběh?

„Holčák byl zajímavá osobnost. Pocházel z Velkých Karlovic. V roce 1965 – 1970, kdy jsem ho poznal, mohl mít k 75 – k 80 letům. I když doma neměl žádné zázemí, touha po domově ho přihnala z jeho posledního pobytu v Baltimoru domů. Přišel do Velkých Karlovic, odkud pocházel, Karlovjan, kde měl – alespoň si myslel, že má – domovské právo. Kdysi institut domovského práva skutečně existoval, ovšem dávno není. Ale on se na základě domovského práva dožadoval nějaké podpory. Tu podporu nakonec skutečně dostal, činila pouhých 150 korun, z toho musel vyžít. Snad přebýval u svého kamaráda, či známého, syna bývalého karlovického fojta Podešvy. Podešva byl svobodný mládenec, asi v jeho letech, dokonce možná byli spolužáci. Takže u něho přebýval, ale jen ve stodole. Jediný majetek námořníka Holčáka byly dvě ovce. Měl ve Slavičíně syna. Čas od času k němu i s oběma ovečkami přecházel pěšky přes všechny ty vrchy. Nějaký čas se u syna zdržel, potom se vracel stejnou cestou zpátky do Karlovic. Protože pracoval na ovčích farmách v Austrálii, také na pštrosí farmě, měl s hospodařením určité zkušenosti a nabízel své služby karlovickému zemědělskému družstvu. Vůbec ho nebrali vážně. Vždyť většinu svého života strávil na moři. Jak dlouho ten dobrodružný život na Valašsku vydržel nevím. Ale znal jsem ho a maloval jsem ho. Kde je pohřben netuším, pravděpodobně ve Slavičíně.“

Miloš Šimurda: Podzimní den. 

Pohled do dětství.

„Tuším, že už není pamětníka na dvůr Mariánský na území Krásna, kdysi samostatného městečka, dnes součást Valašského Meziříčí. Byl to statek hrabat Kinských v západní části Krásna. Jdeme-li po Hranické ulici, mineme bývalou kloboučnickou továrnu Janyšky. Na cestě na Juřinku odbočíme na Loučku – za touto odbočkou byl mlýn a za ním cesta na vyvýšené hrázi s krásnou alejí. Tato cesta vedla do dvora Mariánského.

Můj staříček Michal Šimurda byl tamním šafářem. Ten titul už dnes neexistuje. Já jako čtyř a pětiletý kluk jsem tam v létě pobýval nějaký ten týden. Stavení tvořila opravdový dvůr, vedla do něj cesta krásnou barokní branou. Levá strana dvora bylo veliké obytné stavení, přilehlá strana chlévy pro krávy a stáje pro koně. Další budova pro nářadí a vozy. Čtvrtá strana byly stodoly. Uprostřed dvora rostla veliká lípa, pod ní pískovcový válec o průměru dobrého půldruhého metru.

Někdy mne staříček na ten válec posadil. Na vnější straně chlévů kamenná koryta naplněná vodou pro dobytek. Jednou mne staříček posadil nahého do koryta, abych se ve vodě čvachtal. Zrazu se přišel napít kůň. Když vedle mne vložil papulu do koryta, já v hrůze, že mne sežere, křičel a brečel, že mne staříček musel rychle odnést. Byl to můj první zážitek z dětství. Ještě dnes vidím velké koňské pysky a zuby ze kterých šel pro mne malého kluka obrovský strach.

Ale mám i pěknou vzpomínku. V prostorné síni obytné části byla kromě jiného veliká dřevěná káď. Do ní se vlévalo nadojené mléko. Stařenka svrchu sbírala smetanu do hrnečku, tuto sladkou pochoutku mi dávala. Na stařenku mi zůstala tato jediná vzpomínka.

Jak jednoduché prožitky si uchovává naše paměť.

V pozdějších letech, to mi bylo třináct nebo čtrnáct, jsem trávíval prázdniny na zámku Kinských v Krásně. Ne jako host hrabat, ale jako host mého strýce, který zde byl dlouhá léta správcem. Jeho byt se nacházel v pravém přízemí traktu, oproti současné reprezentační místnosti. S jeho synem Stáňou jsme pro naše hry měli celý park. Mezi dvěma stojany na lucerny jsme natáhli šňůru, představovala telefonní vedení – po ní jsme si „hlasem“ telefonovali. Obdivoval jsem už tenkrát zajímavou, krásnou kovářskou práci stojanů, které byly na kamenném sloupku, a dnes už neexistují. Nejčastější zábavou však pro nás bylo jezdění na kole po krásných parkových cestičkách. Měli jsme dvě, ale jen jedno funkční, určeno pro hosty, patřilo našemu staršímu bratranci. To druhé bylo bez řetězu i bez brzd. Tak jsme se navzájem propojili provazem. Stáňa jako starší jel na provozuschopném, já na taženém. Pro nemožnost brzdit jsem při dosti veliké rychlosti často nezvládl ostrou zatáčku a octl se na zemi s odřenými koleny. To staré kolo mělo svůj název – esterajka. Bylo totiž majetkem vysokého rakouského vysloužilého důstojníka, který bydlel v krajní části zámku.

Při početných návštěvách jsme někdy spali v hraběcí ložnici na prvém poschodí, ale byl to nezvyklý pocit z přepychového prostředí.

Když staříček zemřel, byl vystavený v poslední místnosti v přízemí západní části zámku.

Tehdy jsem ještě ani netušil, že budu malířem, natož že jednou budu v zámku Kinských vystavovat své obrazy.“

Miloš Šimurda: Valašsko. 

Namísto závěru.

Akademický malíř Miloš Šimurda je řazen mezi středoevropskou avantgardu a uváděn v domácích i zahraničních publikacích.

Akademický malíř Miloš Šimurda

Narozen 5. června 1924 ve Frenštátě pod Radhoštěm. Po gymnáziu v Místku (1939) absolvoval Obchodní akademii ve Frenštátě p. R. (1943). V letech 1950 – 1955 studoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě u prof. Jána Mudrocha (1950 – 1955) a na škole mozaiky (CISIM) v italské Raveně u prof. Guiseppe Saliettiho (1972-1974).

Spolupracoval s národním umělcem prof. ing. arch. Emilem Belušem na realizaci sgrafit v Bratislavě. Vyučoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě (1957 – 1958) a na Vysoké škole technické fakultě stavební v Bratislavě.
Od roku 1960 je členem Svazu slovenských výtvarných umělců. Od roku 1989 je členem Assocciacione Internazionale Mosaicisti Contemporanei v Raveně (AIMC). Uskutečnil studijní cesty po Rakousku, SSSR, Německu, Itálii, Francii, Maďarsku. Absolvoval malířské pobyty v Benátkách, Pize.
Studoval malbu v Itálii a absolvoval mozaikářskou školu v Raveně.
Významná je jeho účast na výstavách v Praze, Krakově, Varšavě, Mnichově, Frankfurtu nad Mohanem, francouzském Tregastelu, italské Raveně, australském Melbourne.

Akademický malíř Miloš Šimurda zemřel 6. ledna 2019 ve věku nedožitých 95 let.
„A už maluju v ráji …“ má uvedeno v záhlaví parte.
Tož, stále svěží paletu plnou barev…

Text a foto  © Richard Sobotka

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *