„Pohyblivý svátek“, jak Velikonoce nazval americký spisovatel Ernest Hemingway, jsou chápány jako symbol jara a nastávají vždy první neděli po prvním jarním úplňku.
Tento okruh křesťanských památných dnů připomíná na Zelený čtvrtek Ježíšovu poslední večeři, jeho ukřižování na Velký pátek, pohřbení na Bílou sobotu a zmrtvýchvstání na velikonoční neděli – hod Boží velikonoční.
Některé zvyky v tento čas uvádí kronikář Alois Bělunek:
Na Velký pátek časně z rána chodívalo se do potoka umývat nohy a horní část těla. Je to památka na dny utrpení Ježíše Krista, rozšířena i v mnoha jiných krajích. K vodě se chodilo jen ve spodním prádle. Kdo se v ten den umýval, nechytla se jej nemoc, ani jiný mor. Někde vodili k vodě i dobytek.
A kronikář Franta Maléř o Velikonocích mimo jiné uvádí:
Starší doba byla bohatá na krásné zvyky, obyčeje plné pověr, kouzel a čar. Poslednímu týdnu v postě pravilo sa „Svatý týden“. Každé jeho deň cosi znamenal. Pondělí sa pravilo „Žluté“, úterý „Modré“. Na „Škaredů středu“ (Černů) býval dněm „velkého uklúzaňá“ v chalupě, při čemž sa gazda rači negde ztratil, aby od rob neobliznůl „jazykovéj polévky“, že „zavazá“.
Na „Zelený Čtvrtek“ – po ranní mši sa na kostele „zavázaly zvony“ a po celů dobu co byly zavázané ohlašovali u kostela ai po chalupách v dědině dobu polední a večerní zvonění rapačováním na malé (ruční) a velké „kolové“ rapače. Od zavázaňá až do rozvázaňá zvonů nehrálo sa ani na varhany.
Na „Veliký pátek“ spěšej než vyšlo slunko chodívali sa všeci z chalupy na potůček, nebo k studénce umývať, aby byli po celý rok zdraví a grýfní do práce. Gazděny při umývání nabraly vody po průdě do hrnku a vykropily s ní stavení aji chlév, aby sa nedržel hyd (hmyz). Tato voda považovala sa též za léčivou a „chorlavý“ (nemocný) ji alespoň 14 dní popíjal.
Na „Bílů sobotu“ ráno rozvázaly sa v kostele zvony a když při Glória začaly zvoniti, děvčata honem vplétaly si do lelíků červené pentle, potom utěkaly třepať mladými „šípky“ aby ten rok stromy hodně léčivého ovoca urodily.
Na „Zelený čtvrtek“ a „Bílů sobotu“ malovaly cérky se stařenkami vajca. Vajca sa barvily trávů, cibulů, šefranem, fuksijů s octem, salmijákovů barvů. Vařívaly sa též hodně v zelnici do níž sa dalo kus hodně rezavého železa – ve starém rezavém železňáku.
O Velikonoční neděli při ranní mši sv. světívaly sa v kostele „Boží dary“, tj. vdolky pro žebráky – dobytek (později baránek), a po bílém vdolku a 1. malovaném vajci každému v chalupě.
V Pondělí velikonočním hneť po půlnoci začala „Buďačka“, trvala až do rána. Každý ženatý chlap musél svoju robu zbudiť, při čemž napřeď jí pořádně „vyřůchal“ prutem po kytách, a potom ju fest počastovál gořalků, kerů měla najrači. Ogaři zasej chodili po „Buďačce“ v „krdeli“, lebo jak sa dneskaj povědá „kolektivně“. To sa ích dalo co najvěc v hospodě do „kupy“, do dřevěných bečiček nakúpili buďačkovéj (flašky nastaly až později), a v „kupě“ prolézli všecky húry a komory v dědině a pobudili fšecky dospělejší cérky, galánka – negalánka, při čemž dostala napřed každá od každého řezu prutem, že leckerá měla „kyty“ jak oheň, a potem buďačkovéj gořalečky, kerá z bečic sa nalévala do dřevěných „pohárků“, keré ogaři měli sebů.
Ve starých dobách odpoledne v Pondělí Velikonoční chodívali po chalupách po „šmigrůstě“ chudobní ogaři vyjdení ze školy, a též žebráci (muži), při čemž modlívali sa „evangelium“. Dyž z modlitbů byli hotovi, vytáhli honem z kapse prut a gazděně ním vyřůchali po nohách. Byli za to hojně odměňováni vdolky aj penězy, lebo gazděny si na tom velice zakládaly.
Velikonoce s předstihem má rok co rok rožnovský malíř Vladimír Bartošek. Jaro se každoročně vloudí do jeho malířské dílny už brzy po nastolení Nového roku.
Vladimír Bartošek tradičně zdobí velikonoční kraslice miniaturními obrazy. Ke zhotovení takových pěkností musí mít tvůrce určité malířské zkušenosti a také dosti značnou představivost. Obojího má Vladimír Bartošek v míře víc než hojné, vždyť s jeho půvabnými obrázky se na různých výstavách setkáváme už po desítky let.
„Nazdobit padesát kraslic, toho mám pokaždé plné oči a plné ruce,“ říká Vladimír Bartošek. „Kraslice o Velikonocích spíš rozdávám, než abych je získával při bulačce,“ říká malíř.
Malba miniatury na skořápku vajíčka je velmi náročné. Kromě ornamentálního zdobení je to krajinka, nebo zátiší s tradiční chaloupkou. Tentokrát se Vladimír Bartošek orientuje na věrné průvodce každého jara – květiny a ptactvo.
Kraslice Vladimíra Bartoška každoročně putují na nejrůznější výstavy a tak je tomu i letos.
Jaké budou ty letošní Velikonoce? To budeme vědět o velikonočním týdnu od 11. dubna 2022.
Text a foto © Richard Sobotka
Kresby © Vladimír Bartošek