Poslední dobou se nějak třesu, chvílemi trochu víc, jako bych naklepával řízky. Ani rádiohlasatel mne neuklidnil, že snížím-li teplotu ještě o jeden stupeň, rázem ze mne bude boháč, protože ušetřím nevídaný balík peněz. Dlouho jsem váhal škrtnout v kamnech sirkou, klacíky nasbírané v parku, promáčené deštíkem, ne a ne chytnout. Neprozřetelně jsem chvístnul kapku hořlaviny prvního stupně na to zatracené dřevo. V ten moment kamna na pevná paliva explodovala. „Člověče, vy ale máte nápady!“ ohodnotil mé jednání chirurg na operačním sále. Z přihřívky pomocí plamene sešlo. Zůstala jistota, snížím-li teplotu o další stupeň, jdu rovnou do hibernace. Jakpak to oni tenkrát naší drazí předkové dělali, že přežili všecko to nejhorší, a až pak umřeli. To dnes už nikdo nepamatuje. Akorát se traduje, že zalézali pod peřinu, naducanou prachovým husím peřím, proto také měli tolik dětí. Jenže husu jsem neviděl ani nepamatuju, leda v restoránu čtvrtku za sedm stováků, ale už bez peří. Moderní věda doporučuje chránit se před chladem dvěma nebo třemi svetry. Ten první z nich už se mi na těle rozpadá. Což použít elektrický přímotop? Že elektrické energie není dostatek? Za vietnamské války roztáčeli dynamo šlapáním na ukotveném bicyklu a připojeným světélkem přisvěcovali chirurgovi na skalpel při operaci. Dynamo je určitě možné připojit také na elektrický přímotop. Už samotná fyzická práce se šlapáním bicyklových pedálů zahřeje. Nasměrovat všechny šváby, co právě nemají nic na práci, aby se našourali do prázdné haly, kde se ještě nedávno ledasco vyrábělo a už se nevyrábí, na povel všichni šlapáním roztáčet dynama na bicyklech – to by v tom musel být čert, aby halu alespoň o stupínek či dva nevyhřáli. Jenže těch vietnamských bicyklů už není a ty moderní elektriku spíš žerou, než produkují. A pak… Když je teplo, zase člověku vrtají hlavou čertovské myšlenky, třeba co budeme jíst. Lidé už jsou takoví, jedli by od rána do večera, jako by jim nestačilo louskat slunečnicová semínka. A hned takové chutě, že by na plné břicho určitě bodla odlivka kořalky. Jde o to čím útratu zaplatit, už málem nezbývá ani na noviny, vyčíst z nich žhavé novinky. Takže chvílemi nemáme jistotu, jestli je tam kdesi pořád ještě válka, nebo už zase nedajbože ten mír. Tak se potácíme jistotami nejistot, aniž tušíme, jaké překvapení nás čeká zítra a jaké pozítří. Pořád se třesu, chvílemi trochu víc…
Text a ilustrace © Richard Sobotka